Vlastivědný spolek Českolipska

• Bezděz majestátní kdysi a dnes

• Skvělí majitelé a huťmistři sklárny Nová Huť

• Velká válka na pohlednicích z České Lípy

• U nás ve Waldkraiburgu

• Výlet do Prahy na Starý židovský hřbitov a do UPM

• Skupina bratří Mašínů – příběh mezi realitou a zapomněním

• František Antonín Berka z Dubé

• Českoslovenští dobrovolci 1918-1920 a jejich českolipská stopa

• Česko-německé vztahy na Českolipsku od vzniku republiky do současnosti

• Tajemství pískovcových skal


Bezděz majestátní kdysi a dnes

sobota 27. dubna 2024

Přednášku pro náš spolek si připravil i kastelán Kamil Seidl a seznámil nás s historií hradu Bezděz a jeho současným děním. Je jeden z těch, které založil český král Přemysl Otakar II. Důvodem bylo zabránit rozpínavosti české šlechty, v našem kraji hájil svoje zájmy zejména proti Ronovcům a Markvarticům. Zakládací listinu podepsal v roce 1264. Dominantní kopce Malého a Velkého Bezdězu byly ideální i pro další funkci, kterou plnil od roku 1278: na hrad byla povolána braniborská posádka chránící cestující kupce na nedaleké obchodní stezce.

V dlouhé historii hradu se vystřídalo hodně majitelů. V zástavě jej měli Berkové z Dubé, Karel IV. jej vykoupil a přikládal mu tak velký význam, že jej v navrhovaném zákoníku Majestas Carolina označil za „nezcizitelný“. Zákoník však šlechta neuznala a už jeho syn Václav IV. zastavil hrad Prokopovi Lucemburského. Do zástavy jej dále získali např. Páni z Michalovic, Tovačovští páni z Cimburka, páni z Janovic, Václav Berka z Dubé a z Lipé, Albrecht z Valdštejna. Ten měl ambiciózní plán hrad přestavět na nejsilnější pevnost svého knížectví, což se nakonec nestalo. Naopak pověřil augustiniány, aby zde zřídili klášter. Ti jej po devíti letech opustili a později se zde usadili monserratští benediktinové, za jejichž působení se na Bezděz konala největší procesí v zemi. V roce 1666 umístili do kaple kopii Černé madony, kterou chtělo ročně vidět až 40000 poutníků. Slavná éra poutního místa skončila v roce 1785 za vlády Josefa II., který nařídil zrušení kláštera. Uctívaná madona je od té doby umístěna v Dokském kostele a hrad začal pustnout a měnit se ve zříceninu.

V období romantismu jej navštěvovali vyznavači této životní filozofie. V troskách s gotickými prvky na odlehlém místě na ně působila výjimečná atmosféra tohoto místa. Karel Hynek Mácha byl tímto místem natolik okouzlen, že jej maloval a ze svých pocitů se vyznal v lyrické próze Večer na Bezdězu.

Zchátralý objekt rozebírali okolní obyvatelé a materiál dřevo a železo používali na stavby svých domů. Teprve na konci 19. století, když Bezděz koupili Valdštejnové, nastala změna. Poznali výjimečnost středověkého sídla a jejich cílem nebylo hrad rozebrat ale zachránit a opravit. Veřejnosti jej zpřístupnili v roce 1844 a až do 30. let minulého století jej opravovali. Dařilo se jim střídavě, zbrzdila je revoluční doba roku 1848 a válečná léta 1914-1918.

Po vzniku Československého státu, kdy šlechta pozemkovou reformou přišla o své majetky, zvažovali Valdštejnové jeho prodej. Nakonec se tehdejší majitel Karel Arnošt z Valdštejna a Vartenberka dohodl s Klubem českých turistů a za symbolickou cenu 2000 Kč jim hrad v roce 1932 prodal. V roce 1953 byl předán státní památkové péči, do správy byl svěřen Okresnímu národnímu výboru v České Lípě a v 90. letech jej převzal Národní památkový ústav.

Hrad se neustále opravuje, opravy jsou velmi náročné. Nejen finančně, při realizaci oprav je potřebná shoda památkářů, projektantů, je nutné dodržovat bezpečnostní předpisy, neboť hrad má být přístupný veřejnosti. K převozu materiálu slouží nákladní lanovka (nově postavená v letech 2021-2023). Opravená je vzácná hradní kaple s raně gotickým interiérem, je zastřešený manský palác, v jehož podkroví vznikl výstavní prostor. Návštěvníci mohou ještě navštívit purkrabský a královský palác a velkou věž s krásnými vyhlídkami na celý kraj. K hradu se dostaneme příkrou lesní cestou lemovanou zbytky tří bran, hradebních zdí a okrouhlou Čertovou věží. Procházíme kolem výklenkových kapliček křížové cesty, kterou zde nechala postavit v roce 1686 hraběnka Anna z Valdštejna. Kapličky byly původně vymalované, později osázené dřevořezy s motivy ukřižování. Protože v 60. letech minulého století tři obrazy zmizely, byly zbylé přemístěné do českolipského muzea. Dnes jsou kompletní. V roce 1984 byly nalezené tři rámy, které bývalý kastelán uschoval. Zcela náhodou byla v roce 2014 na hradě nalezena dřevořezba. Po restaurování a zasazení do rámu byla tato událost zveřejněna, a tehdy se ozvala paní a nabídla hradu další dřevořezbu, kterou měla doma. Když byla i tato událost zveřejněna, ozvala se další paní s poslední dřevořezbou. Obrazy z křížové cesty, umístěné na dvou místech, jsou kompletní. V muzeu zdobí stěny Biberovy kaple, na hradě se zbylé tři vystavují při výjimečných příležitostech. A ta bude i letos, kdy pracovníci hradu připravili oslavy a akce k připomenutí 760 let od založení hradu. Ty zde probíhají každý rok, letos jich ale bude více jak pro děti ve formě hry, tak pro dospělé, kteří se mohou těšit na koncerty a všichni potom rytířské zápasy a výstavy. Pro mnohé to bude příležitost opět vystoupat na horu Bezděz a projít se tímto majestátem, který v srdcích Čechů byl vždy symbolem našeho státu, má svoje genius loci, inspirující několik umělců natolik, že se jej snažili ztvárnit ve své tvorbě. A to i v dnešní době. Na hradě je nepřehlédnutelná dvoumetrová maketa, kterou vyrobili děti i učitelé ze školy v Tatobitech. Dopravit ji na hrad byl trochu oříšek, ale povedlo.

Přednášku si poslechlo 36 zájemců.

Magdalena Pujmanová


Skvělí majitelé a huťmistři sklárny Nová Huť

sobota 20. dubna 2024

 V sobotu 20. dubna se sešli milovníci skla na další přednášce z cyklu Putování za skláři. Z Prahy k nám přijel Michal Gelnar. Zdejším sklářům a členům našeho spolku jej není třeba představovat. Dlouhá léta působil v Novém Boru v muzeu, ve sklárnách a jako pedagog na ZUŠ a sklářské škole. Je znalcem historie sklářství a sklářské technologie, specializuje se na terénní výzkumy. Do sborníku Bezděz posílá každý rok příspěvky o nálezech zaniklých sklářských hutí a sběru střepů v Lužických horách, ve kterých se české sklářství zrodilo.

Michal Gelnar bádá nejen v archivech, ale hledá lokality zaniklých skláren. V nich nalézá pozůstatky pecí, odpadových hald, hutních rybníčků, příbytků pro dělníky a nalézá tu více, tu méně množství střepů skla a keramiky. Toto vše nalezl i na samotě Nová Huť nedaleko Svoru. Sklárnu zde v roce 1750 postavil výrobce tabulového skla Johann Christoph Müller z Okrouhlé. Vedl ji 16 let, po jeho smrti v roce 1768 ji vedl poručník jeho potomků novoborský obchodník Jancke, poté obchodník sklem a novoborský purkmistr Anton Trauschke. Sklárnu v roce 1800 koupil Anton Kittel. Od října 1820 do prosince 1823 ve sklárně působil malíř skla Friedrich Egermann, příbuzný Kittelů, který zde prováděl svoje novátorské pokusy s lazurami, které ho velmi proslavily. To dokládají nálezy lazurovaných střepů. Ve sklárně pracovali zkušení skláři schopní pro okolní obchodníky sklem nově realizovat poškozené výrobky způsobené převozem formanskými vozy - museli reagovat velmi rychle a zkušeně. Období napoleonských válek nebylo pro výrobu skla příznivé, občas byla huť ve výhasu pro nedostatek zakázek i dřeva. V roce 1857 přešel hutní areál na zákupský velkostatek excísaře Ferdinanda Dobrotivého. Definitivně byl provoz v huti zastaven po 125 letech, tedy v roce 1875, a brzy na to byla sklárna zbořena. Okolní budovy postihl v roce 1896 požár. Později zde vznikl zájezdní hostinec, který byl místními i turisty hojně navštěvován.

Jak se ve sklárně pracovalo a co vše se v ní vyrábělo? To se můžeme dočíst z archivních pramenů a fyzicky to doložily nálezy velkého množství střepů. Foukalo se a tvarovalo běžnými technikami té doby. Používaly se formy rotační a foukání napevno, mačkalo se pákovými kleštěmi a lisovalo. Tavilo se zde sklo lesní, modrozelené, ambrové, kobaltově modré, mléčné, černou, překvapivě i uranové, zlatý rubín, hyalit a další. Vyráběli zde lahve, lahvičky, sklenice, číše, flakonky, vázy, misky, cukřenky, konvičky, zvonečky k hodinám, kalamáře a posýpátka, kropenky, nargilé a další předměty. Vyrobené produkty se zušlechťovaly broušením, rytím, malováním barvami a zlatem. Z nalezených střepů poznáváme období, ve kterém byly tyto předměty vyrobeny a tím i vkus spotřebitelů, který byl určen zejména na vývoz do ciziny. Prováděny byly motivy z období rokoka, krajiny z romantismu, módní náměty z Číny aj. Mnoho výrobků bylo malováno lidovými motivy, např. lahvičky zvané prysky. Sklárna Nová Huť plnila zakázky, které dostávala z různých zemí Evropy i ze zámoří. Michal Gelnar podle střepů dokázal nalézt shodné výrobky, které dnes vlastní muzea u nás (Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Sklářské muzeum v Novém Boru a v Kamenickém Šenově), ale také muzea v různých zemích Evropy (ve Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Německu, Nizozemí, Dánsku, Rusku). Ukázky několika takto spárovaných výrobků si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Magdalena Pujmanová


Velká válka na pohlednicích z České Lípy

sobota 13. dubna 2024

Sarajevským atentátem v červnu 1914, při kterém zemřel následník Rakousko-uherské monarchie František Ferdinand d´ Este a jeho manželka Žofie Chotková, vyvrcholily vleklé a rostoucí spory evropských velmocí, které už nebyly ochotné řešit vzájemné rozpory dohodami a kompromisy, tedy mírovou cestou. Tehdy Evropanům zatrnulo a mnozí ve svých pozdějších vzpomínkách přesně popsali, co dělali, když se o atentátu dozvěděli. Jejich předtuchy byly správné. V červenci vypukla na jihu Evropy válka, která se přelila do různých zemí nejen Evropy, zasáhla i Asii, Afriku a poté, co do bojů vstoupili i vojáci Austrálie a Spojených států amerických, se válečný konflikt z let 1914-1918 nazývá Velká válka, později též 1. světová válka.

Jak se tehdy žilo v převážně německé České Lípě? Nálada té doby se odráží na fotografiích a pohlednicích, jejichž atmosféru si můžeme upřesnit i vzkazy a popisky na nich napsaných. Po vypuknutí války vedení města velmi usilovalo o obnovení vojenské posádky ve městě. Radnice si od tohoto kroku slibovala větší tržby v obchodech, restauracích, hotelech i drobných firmách, jako byli např. fotografové a tiskaři. U nich si místní papírnictví objednávala pohlednice se zajímavými pohledy na město a okolí, a také budovy, které sloužily armádě k ubytování a dalším vojenským účelům. Byly to převážně budovy škol, sály restaurací a hostinců nebo bývalé fabriky či různé zábavní sály. Posádka se rozrůstala, řada objektů byla pro ubytování vojska nevhodná, a tak se posádka rozšířila do Nového Boru, Horní a Dolní Libchavy nebo Volfartic. V Zákupech vzniklo rekonvalescenční oddělení c. a k. pěšího pluku č. 18, které bylo podřízeno jejímu náhradnímu praporu.

Dne 22. dubna 1915 vpochodovalo okolo 4 500 příslušníků náhradního praporu c. a k. pěšího pluku (dále IR 18) do našeho města. Jak nám odkrývá dobová korespondence, tak přesunu nepřálo počasí „… jeli jsme do Lípy a tři dni v jednom kuse pořád pršelo …“. Celý náhradní prapor měl 5 náhradních setnin (rot) včetně náhradní setniny strojních pušek (kulometů), později byly ve městě umístěny ještě další náhradní setniny. Pro desetitisícové město to byla velká zátěž, která ale zpočátku nebyla vnímána negativně, spíše naopak. Usedlé město ožilo, posádková hudba pořádala koncerty na náměstí při promenádě a v pavilonu v městském parku, plnily se hostince, důstojníci byli ubytováni soukromě a erár platil nájmy. Mnozí se fotili v ateliérech tří fotografických salónů, utráceli peníze za zboží, kupovali pohlednice. Vojáci pocházeli v drtivé většině z východních Čech, a tak pozdravy s různými vzkazy putovaly rodičům, rodinám, přítelkyním, učitelům, kamarádům například na Hradecko Náchodsko, Rychnovsko a dalších míst. Na snímcích si adresáti prohlíželi Českou Lípu a okolí, kde teď bydlel jejich odvedený syn, manžel strýc, kamarád. I my si ty pohlednice, které nám naše město přibližují před více jak 110 lety, se zájmem prohlížíme a poznáváme na nich budovy, které, dnes přestavěné, slouží stejným účelům jako tehdy nebo úplně jiným. Jsou na nich i místa a lokality, která už neexistují, např. Wedrichova kartounka, výstavní pavilón na Ptačí louce nebo svárovský rybníček. Na mnoha z nich jsou šipkou nebo tečkou označená okna, za kterými pisatelé bydleli. Ti se podivovali, jak málo v tehdy převážně německém městě slyšeli češtinu, okolí považovali za hornatý kraj, který se jim většinou líbil. Na snímcích jsou zachycené koncerty posádkové hudby na náměstí, výcvik vojáků, který probíhal na hřišti uprostřed města, na Svárově, v Sosnové, a za střelnicí, kterou posádka ze začátku využívala ke cvičení ve střelbě. Místní mládež zvědavě okukovala výcvik a kolikrát se přiblížila tak blízko, že byla odháněna. Noviny přinášely zprávy o posádce a napomínaly mladé slečny, aby se tolik nevěnovaly vojákům. Téměř každý měsíc odjížděl z České Lípy celý plně vybavený pochodový prapor vycvičených vojáků do bojů. To byla velká událost, na kterou se přijížděli podívat i lidé z okolí. Vojáci se seřadili na hřišti, poslechli si proslov velitele náhradního praporu, následovala polní mše a za doprovodu hudby a velkého množství obyvatel odcházeli přes náměstí, dnešní ulicí Jindřicha z Lipé na městské nádraží. Na pohlednicích vidíme velitelé na koních, za nimi vojáky v nových uniformách, a místní obyvatelé, které usměrňovaly strážní jednotky. Průvod uzavírali muly nesoucí bedny s municí a strojní pušky (kulomety). Cílem byla východní nebo italská fronta.

Tohle zpestření si obyvatelé užívali dva roky. Válka však nekončila, konec byl v nedohlednu, potravin ubývalo, příděly byly menší a menší. Nadšení opadalo, pro město se posádka stala břemenem, uživit vojsko i obyvatelé města nebylo snadné. Docházelo k nepokojům, dokonce i vojáci se bouřili. Vytoužený konec války byl úlevou pro všechny.

Na druhé straně pohlednic si pročítáme stýskání si po blízkých (…moc se mi tady stýská, žádnýho kamaráda, měl bych, ale žádnému nevěřím…jest to pro mě těžká doba. Dá Bůh milenko, že se Ti vrátím…. My všichni bychom chtěli domu ten život nás tu souží…“). V roce 1915 popisují město i okolí (…„na ty rozhledni byl jsem v neděly bylo vydět daleko k Praze …“), některým se u nás i líbilo („Žiji na té vojně moc dobře, mám se jako na kraji ráje a doufám, že do Václava budu v civilu.“,) stěžují si na špinavé a mnohdy i prostřílené uniformy, které vyfasovali (…“šaty mám samý flek, doma byl by ze mě strašák, avšak tady je to obyčejná věc. …mám již mundůr, vypadám v tom jak strašák v řepě“). Zejména ti, co byli ubytováni ve Wedrichově kartounce neměli klidné noci (…jsa každé noci hrozně pokousán od blech a štěnic – mládenci říkají té fabrice bleší hrad …“). A popisují každodenní život (nyní chodím přes den do služby mimo ní žiju jako výměnkář, pářu hadry, práším mantle a rovnám boty …“). V následujících letech už čteme o nekvalitní stravě, kterou dostávají (…z votrubu polévka řepa ryby a kafe teplá voda…“) a prosby o poslání bochníku chleba, másla, slaniny, marmelády („…jestli Vám zbývá mouka ať maminka upeče buchty…tedť málo chleba fasírujem každý by dal za kousek co by mohl… vyřiď moji matce ať mi pošle bochníček chleba a kousek másla). Urychlené a mnohdy zbrklé vzkazy jsou napsané, když se z hlášení dozví, že budou odvedeni na frontu (…loučím se s Lípou a odjíždím do Uher. Mějte se dobře, buďte zdrávi a Pán Bůh Vás opatruj ode všeho zlého …připravuji se na polní tažení neb jsem byl opět k němu uznán za schopná…do týdne pojedeme do Itálie, máme již gvéry i bajonety…Pojedeme asi ve 14 dnech někam daleko, říkají, že snad na Černou Horu“). Nadšení jsou málokteří, spíše cítí obavy a mnozí se s příbuznými smutně loučí.

Vojenský život v posádkové České Lípě literárně zpracovali i ti, kteří zde výcvik prodělali: spisovatelé Karel Poláček (bydlel na Střelnici) v románu Hrdinové táhnou do boje a Jaroslav Medek v knize Třetí batalion.

Mgr. Radek Andonov, Magdalena Pujmanová


U nás ve Waldkraiburgu

sobota 6. dubna 2024

Familiární název přednášky, kterou si připravili historikové Tomáš Cidlina a Michal Rádl, nás zavedl do mladého města v Bavorsku, a hlavně do místního archivu, který skrýval poklad dnes uložený v České Lípě.

Město Waldkraiburg je od České Lípy vzdálené 500 km a nachází se v Bavorsku nedaleko Mnichova. V lesnaté oblasti s dobrým vlakovým spojením postavila zbrojařská společnost Deutsche Sprengchemie v roce 1939 továrnu na výrobu střelného prachu. Až do konce války zde pracovalo asi 2500 nuceně nasazených dělníků, kteří žili v dřevěných ubikacích.

Do opuštěného a částečně zničeného areálu a okolí se po roce 1946 začali stěhovat odsunutí Němci. Ti zde začali nejen podnikat ale i společensky žít a stavět si domy. V roce 1950 se průmyslová osada stala obcí Waldkraiburg, a protože počet obyvatel neustále stoupal, byla o deset let později povýšena na město. To se rozvíjelo do dnešní podoby. Byly zde postavené mateřské, základní í střední školy, sportovní stadion, koupaliště, hasičská zbrojnice a domovy důchodců. Město má v současnosti kolem 25000 obyvatel, ti tráví volný čas v Domě kultury, věřící navštěvují kostely evangelický a římskokatolické. Ve městě je kino, několik muzeí, můžeme se projít po Stezce historie, která nás zavede do osady s pozůstatky ubikací a továrny na střelný prach.

V tomto velmi mladém městě žije již čtvrtá generace odsunutých Němců z východní Evropy tedy i z Čech. Usídlila se tady i početná skupina našich krajanů z Českolipska, Novoborska a Dubska, a začali si zde budovat nový domov. Měli štěstí na prvního starostu Huberta Röslera, architekta z Doks. Jeho vedení bylo budovatelské, za něj se město velmi rozvíjelo. Noví obyvatelé zakládali podle svých profesí firmy. V té první se začaly vyrábět hudební nástroje Němců odsunutých z Kraslic. Velmi podnikavý byl Emil Lode z Nového Boru, který do Waldkraiburgu přišel v roce 1946 a začal vyrábět knoflíky a hračky. Novoborští skláři zde v roce 1950 zprovoznili sklářskou huť a sklářskou rafinerii založil ve Waldkraiburgu rodák ze Skalice u České Lípy jménem Markovsky.

Němci nikdy nezapomněli na svoji domovinu. Ulice v rozrůstajícím se městě pojmenovali po místech, odkud pocházeli. A tak se zde kříží ulice Dokeská s Novoborskou, projdeme se i ulicí Českolipskou, Litoměřickou, Libereckou a dalšími, které ukazují na český původ obyvatel.

Rok před vznikem obce byl založen lesní hřbitov, první identita nového domova. Někteří lidé si na hřbitovní zed´ přidělávali pamětní cedulky se jmény příbuzných pochovaných ve staré vlasti, aby na ně mohli vzpomínat. A vzpomínali i v tzv. Heimatstube, v místnostech, kam si shromáždili předměty dovezené z původní vlasti. Zvláštností města je ceremoniální starostenský řetěz, jehož součástí jsou znaky měst, odkud pocházeli zakladatelé a první obyvatelé Waldkraiburgu. Těchto znaků je na řetězu na 20, např. Doks, Nového Boru, Liberce, Litoměřic, a také znak Bavorska a Evropy.

Stesk po původní domovině lidi sbližoval. Sdružovali se do spolků, kde sdíleli svoje vzpomínky a vydávali časopisy. V roce 1956 vznikl i spolek sdružující krajany z Českolipska, Novoborska a Dubska. Ten se ujal již od roku 1948 vydávaného krajanského časopisu Leipaer Heimatbrief, který odebírali naši krajané nejen v Německu, jeho výtisky putovaly ke krajanům do dalších světadílů. V nich se rodiny informovaly o narození dětí, zemřelých rodičích či prarodičích, a to nejen těch odsunutých ale i těch, kteří zůstali v České Lípě. Ti jim posílali i informace o dění ve městě. Nedílnou součástí byly výzvy k zaslání pohlednic a fotografií lokalit nebo budov ve starém domově, které byly v dalších číslech otištěné spolu s článkem o historii tohoto místa či budovy. Zpět se nevracely, a tak začal postupně vznikat archiv. Ten byl nebývale rozšířený v 80. letech po výzvě Eriky Rahnsch která požádala krajany z Českolipska, Novoborska a Dubska o zaslání dokumentů, fotografií, pohlednic, knih a různých drobností, které si odvezli při odsunu, a také je požádala o sepsání vzpomínek. Rodačka z Kytlice netušila, jaké břímě si na svá bedra naložila. Začalo ji chodit velké množství balíků. Nejprve je ukládala ve svém domě, později ve sklepě radnice, pak v kulturním domě, až je nakonec odevzdala do místního archivu. Archiváři je roztřídili a uložili do šanonů s popisky. Co je uvnitř, sepsali do tří inventárních knih.

Před několika měsíci se archivář Michal Rádl a historik Tomáš Cidlina setkali s místním archivářem Konradem Kernem. Díky dobrým vztahům, které si pracovníci českolipského archivu a muzea vybudovali s našimi krajany a po zralé úvaze nabídl pan Kern přemístění tohoto archivu do České Lípy. To je nabídka, která se neodmítá, je to velké gesto dříve zahořklých Němců a obrovská příležitost k narovnání pokřivených česko-německých vztahů. V průběhu dalších měsíců byly laděny podmínky tohoto předání. Vše musela odsouhlasit i městská rada města Waldkraiburg a rada Libereckého kraje. V úterý 9. dubna 2024 odjeli pracovního muzea a archivu do Bavorska, aby o den později přivezli tento poklad obsahující 3850 pohlednic, 10000 fotografií, 950 knih a dalších dokumentů uložených ve 243 šanonech dlouhých padesát archivních metrů do České Lípy. Naše město je druhé v republice, které získalo takový celek pozůstalostí odsunutých Němců, tím prvním je Děčín. Velmi si toho vážíme a děkujeme.

Mgr. Tomáš Cidlina, Magdalena Pujmanová


Výlet do Prahy na Starý židovský hřbitov a do UPM

neděle 17. března 2024

V neděli 17. března v 8 hodin ráno jsme odjeli na výlet do Prahy. Na Čechově mostě nás čekali Tomáš a David Krausovi a společně jsme odešli do Starého židovského města. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny a naši průvodci nás tímto ojedinělým a hojně navštěvovaným místem provedli.

Židovské ghetto v Praze vzniklo v části dnes nazvané Josefov. Postupně se vyvinulo v Židovské město svého času největšího v Evropě. Židé poskytovali panovníkům výhodné půjčky a za to dostávali různá privilegia. Okolním obyvatelstvem ale byli utlačováni, zažili několik pogromů a v polovině 16. století byli málem vypovězeni z celé země. Zlatý věk si pražští Židé užili za panování Rudolfa II., kdy jim byla přiznána privilegia, jejich město se rozrostlo o synagogy, radnici, veřejné i soukromé budovy. V té době žil rabín Löw (který stvořil Golema), kronikář David Gans, Jakob Baševi (jako první Žid v habsburské monarchii získal šlechtický titul), mecenáš a stavitel Mordechaj Maisl – všichni jsou pohřbeni na Starém židovském hřbitově. V 17. století bylo město postiženo morem a vyhořelo, za vlády Marie Terezie byli Židé vypovězeni ze země. Ghetto obývala chudina a velmi chátralo. V 90. letech 19. století v rámci asanace Prahy (i přes protesty odborné veřejnosti) proběhlo velké bourání zchátralých budov. Zachovalo se pouze šest synagog (Staronová, Klausova, Pinkasova, Maiselova, Španělská a Vysoká), barokní radnice a Starý židovský hřbitov. I tak patří Staré židovské město k nejvzácnějším památkám Evropy, o které se od roku 1906 stará Židovské muzeum. Je velmi významné, vlastní největší muzejní sbírku na světě.

První skupina zamířila do Pinkasovy synagogy. Je druhá nejstarší v židovském městě, její počátky sahají do roku 1535, kdy ji zde nechal vystavit Aharon Mešulan Zalman ve stylu pozdně gotickém a renesančním. Po dalších rekonstrukcích v průběhu staletí má synagoga styl renesanční, vnitřní interiér byl přestavěn do novorománského slohu. Budova se často potýkala s povodněmi, nevyhnula se jí ani ta poslední v roce 2002. Za 2. světové války v ní byl sklad židovského liturgického náčiní. Po rekonstrukci v padesátých letech minulého století zde vznik Památník českých a moravských obětí šoa. Stěny v přízemí budovy nejsou vymalovány ani zdobeny různými obrazy, ale jsou popsané jménem, příjmením, datem narození a deportace skoro 80000 českých Židů, kteří padli za oběť nacistické perzekuci. Konstatování, že nacisté usmrtili tolik lidí jednoho etnika není tak působivé jako hustě popsané stěny malým písmem ve žluté, červené a černé barvě. Vyvolaly v nás smutek, a když jsme poté vstoupili do 1. patra, kde jsme si prohlédli např. kufr se zpáteční adresou, hračky židovských dětí a zejména jejich kresby z Terezína, mnozí jsme se neubránili slzám.  

Nejstarší památkou pražského Židovského města je Staronová synagoga. Na konci 13. století ji v gotickém slohu postavili zřejmě kameníci královské huti. Je opředena legendami (na půdě jsou prý pozůstatky Golema), a i když byla v průběhu staletí restaurovaná, zachovala si ráz středověké synagogy s vysokou sedlovou střechou s gotickými štíty a klenbami, s nízkými přístavky pro ženy, které jsou s hlavním sálem spojeny úzkými otvory. V něm se ve středu nachází vyvýšené pódium pro předčítání tóry, a původní je také rozmístění sedadel po obvodu sálu. Osvětlují ho bronzové lustry ze 16. až 18. století a mosazné odrazovky na stěnách. Stěny zdobí hebrejsky psané citáty z různých žalmů. Tato synagoga vždy byla a dodnes je hlavní synagogou pražské židovské obce, kde působili nejvýznamnější rabíni.

Nejmladší synagoga se podle maurského slohu nazývá Španělská. Byla postavená v roce 1868. V období 2. války zde bylo skladiště. Celkové rekonstrukce zde proběhly na konci padesátých a devadesátých let minulého století. Expozice představující historii Židů v Čechách a na Moravě od josefínských reforem až do 20. století s výstavou stříbrných předmětů českých a moravských synagog je velmi zajímavá. Je to kulturní stánek, kde se konají krátkodobé výstavy a koncerty.

Rok založení Starého židovského hřbitova není znám, nejstarší náhrobek je z roku 1439. Postupně byl rozšiřován, i tak je 12000 náhrobních kamenů zvaných stéla u sebe velmi nahuštěných. Podle židovského práva se nesmí hroby rušit, proto se na staré hroby navážela hlína, do které se pohřbívalo. Hroby na židovských hřbitovech jsou patrové, někde je těch pater až dvanáct. Náhrobky jsou popsané hebrejským písmem a jsou zdobené různými symboly: Davidovou hvězdou, žehnajícími rukami, vinným hroznem (bohatý život), pokladničkou (dobročinnost), krejčovskými nůžkami, lékařskou lancetou, houslemi (povolání). Na Starém židovském hřbitově se pohřbívalo až do roku 1786. Procházka úzkými uličkami se zastávkami u hrobů významných osobností byla velmi zajímavá, to místo má svoji atmosféru, stal se inspirací mnoha českým umělcům.

Více jsme už nestihli, i tak trvala prohlídka tři hodiny. Unaveni jsme se přesunuli na oběd do restaurace v Uměleckoprůmyslovém museu.

Odpoledne jsme strávili dvě hodiny v muzeu a navštívili jsme sklářské výstavy. Ten den končila výstava Lobmeyr – 200 let s českým sklem. Josef Lobmeyr založil před 200 lety ve Vídni obchod se sklem. Jeho přáním bylo prodávat luxusní zakázkové zboží, proto navázal spolupráci i s českými skláři. Na Kamenickošenovsku s ním spolupracovala sklářská škola a místní brusiči a rytci, kteří měli dílny v budově současného muzea. Výroba od předních výtvarníků navržených lustrů, nápojových souprav, váz, mís a dalších předmětů byla pro ně výzvou, do které vkládali svůj um a zkušenosti. Prodejna ve Vídni stále existuje a nabízí kvalitní zboží. 

Expozice Plejády skla 1946-2019 představuje předměty z unikátní sbírky Uměleckoprůmyslového musea nejvýznamnějších československých sklářů. Prohlídka uměleckých děl Ladislava Olivy, René Roubíčka, Ladislava Kopeckého, Stanislav Libenského, Jaroslavy Brychtové a dalších naplňuje ty, kteří mají rádi české sklo, hrdostí. Mnozí z nich působili i v našem regionu. Vázy, mísy, skleničky ale také vitráže, skleněné stromy a další doplňují velkoformátové fotografie sklářů při tvorbě.

V šesti sálech druhého patra muzea byla před rokem otevřena stálá expozice Art Life – Umění pro život. Nalezneme v ní předměty denní potřeby od antiky po současnost. V dávných dobách se lidé obklopovali rituálními předměty, které je provázely celým životem. Užité umění, to je nábytek, nádobí, oblečení, šperky, hračky … jak vypadaly domácnosti našich předků ve městech a na vesnicích? Procházet rozsáhlou expozicí, na které je vystaveno asi 1300 exponátů z půl milionové sbírky muzea, bylo velmi zajímavé. Mnozí poznávali secesní nábytek či nádobí svých babiček, těm starším připomněly vystavěné předměty (např. rádia, televize), jejich mládí, a někteří si vzpomněli, že např. tuhle thonetku či dětský kočárek kdysi dávno uklidili na půdu.

Z Čechova mostu jsme odjížděli před pátou hodinou odpoledne plni zážitků a radosti z krásného počasí, zájezdů se zúčastnilo 46 zájemců.

Magdalena Pujmanová


Skupina bratří Mašínů – příběh mezi realitou a zapomněním

sobota 9. března 2024

Josef a Ctirad Mašínovi, Milan Paumer, Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák – to je šestice mužů, kteří se v 50. letech minulého století zapojili do protikomunistického odboje. Popsat, vysvětlit či ospravedlnit jejich činnost není vůbec snadné.

Chceme-li ji pochopit, musíme si přiblížit realitu oné doby v naší zemi. Té zcela nedemokraticky vládla komunistická strana, která tvrdě trestala jakoukoliv kritiku a odpor. V povědomí zůstaly události 28. února 1948, a politické procesy, zejména poprava Milady Horákové. Už se ale zapomnělo na teror a strach, šířený KSČ a Státní bezpečností mezi lidmi. Zapomnělo se na útěky do ciziny, které byly velmi riskantní. Na pohraničníky střílející do lidí. Na 250 000 osob vězněných z politických důvodů, otročících v uranových lágrech. Zapomnělo se na popravy a další perzekuce nejen významných odbojářů z 2. světové války. Strach na vesnicích šířili komunističtí funkcionáři a příslušníci StB v době násilné kolektivizace. Hospodáři, označovaní za kulaky, byli z libovůle úředníků vystěhováváni ze svých domovů. Sloužil k tomu tzv. vystěhovalecký výměr, z dnešního pohledu zcela bezcenný cár papíru, který ale znamenal, že se celá rodina musí vystěhovat. Takto bylo postiženo na 25 000 lidí, násilím vytržených ze svých kořenů a roztroušených po celém Československu do samot a chátrajících obydlí. Mnozí staří lidé to bezpráví neunesli a zemřeli, umíraly i malé děti. Ani městští obyvatelé nebyli ušetřeni. Byli postižení akcí B, při které je čekalo vystěhování z bytů. Do kontextu doby je nutné připomenout i bídu, která v Československu byla. Pořád (ne)fungoval přídělový systém, ekonomika se neoživila, spíše naopak, a aby stát zabránil nejhoršímu, musel vyhlásit bankrot, označený za měnovou reformu, která lidem vzala poslední úspory, které ještě měli.

Mnoho lidí v první polovině padesátých let považovalo komunistický režim za zločinecký (a za zločince považovali i ty, kteří jim sloužili, tedy vojáky, příslušníky SNB a komunisty), a věřili a doufali, že se to dá změnit, že se k nám vrátí demokracie a komunistická strana bude svržena. Ti odvážní se zapojili do protikomunistického odboje. V Československu vzniklo několik skupin (např. Světlana, Černý lev 777, Podzemní církev), které vydávaly ilegální tiskoviny, ničily portréty státníků, pomáhaly ukrývat pronásledované obyvatele, pálily stohy, také si různými způsoby opatřovaly zbraně a byli připraveni bojovat a svrhnout komunistickou vládu. V dnešní době je tahle jejich naděje a víra nepochopitelná až směšná, když si uvědomíme, jak dlouho komunistická diktatura trvala.

Rodina Mašínů byla svým způsobem výjimečná. Mašínové pocházeli ze selského stavu. Josef Mašín, ruský legionář a důstojník Československé armády, si vzal Zdeňku Novákovou, první ženu v Československu, která získala titul inženýrky. Její matka Ema byla vzdělaná a rázná žena, která se nebála, a za války, když byli dcera a zet´ v nacistickém vězení, se postarala o vnoučata. Obě rodiny měly ve svých genech zakódované přímé jednání s lidmi, smysl pro spravedlnost a svobodu. Josef Mašín je dodnes vzorem důstojníka československé armády, který se po okupaci zapojil do protinacistického odboje. Všichni, kdo ho znali, si vážili jeho přímého jednání, vlastenectví a obrovské práce v odboji, kterou vykonal ve skupině Tři králové. Je to nezpochybnitelný národní hrdina, který si zaslouží respekt a úctu. Svým synům Josefovi a Ctiradovi byl velkým vzorem, i oni chtěli být vojáky. Statečně se chovali již na konci 2. světové války, kdy se zapojili do odboje: ukrývali ruské zajatce a pomáhali Židům, za což byli v roce 1945 vyznamenáni medailí „Za chrabrost“. 

Vystoupit proti komunistickému režimu se bratři Mašínové neodhodlali ze dne na den, jejich dozrávání bylo pozvolné, předcházelo mu násilí a represe, k nimž se režim po únoru 1948 uchýlil. Viděli, jak odcházejí lidé do exilu, jak jsou popravováni a vězněni stateční účastníci protinacistického odboje, z nichž některé rodina Mašínů znala osobně. Cílem „skupiny“ bratří Mašínů bylo opatřit si zbraně a bojovat. Během let 1951 až 1953 vykradli muzeum v Poděbradech (kde si vzali zbraně, ale nenapadlo je, že nejsou funkční), přepadli služebny Sboru národní bezpečnosti v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, přepadli vůz s výplatami pro zaměstnance společnosti Kovolis Hedvikov, a v okolí Pivína zapálili 17 stohů slámy. Při těchto akcích zemřeli tři lidé a dva byli zraněni.

Poté se pět členů „skupiny“ (mimo Ctibora Nováka) rozhodlo k cestě  do západního Berlína. Ve vojenské terminologii se tomu říká taktický ústup. Neutíkali, jak my dnes většinou říkáme, před nebezpečím, nýbrž před zatčením. A činili tak s myšlenkou vstoupit do zahraniční armády a bojovat za svobodné Československo.  Jejich strastiplná a dramatická cesta přes NDR na severozápad trvala 29 dnů. Pět mladých mužů čelilo přesile 20 000 příslušníků německé uniformované policie a Sovětské armády. Do západního Berlína se dostali tři: zraněný Milan Paumer, a bratři Mašínové (Ctirad dojel na podvozku vlaku). Zbyněk Janata a Václav Švéda byli dopadeni a vydáni do Československa s podmínkou, že budou popraveni. Komunistický režim vykonstruoval soudní proces, politické divadlo, ve kterém dostali trest smrti nejen oni ale i Ctibor Novák; další odsouzení prožili dlouhá léta v žaláři. Těžce nemocná matka bratrů Mašínových byla odsouzená k 25 letům vězení a do vězení putovali i bratři Václava Švédy.

Mašínové a Milan Pauer se později skutečně stali profesionálními vojáky, výcvikem prošli u 82. výsadkové divize americké armády. Do vlasti se mohli vrátit až po roce 1989.

Protikomunistický odboj bratří Mašínů a několika dalších osob je neustále hodnocen rozporuplně, a je zvláštní, že mnozí právě třetí odboj spojují pouze s nimi. Jejich příběh, více ten odehrávající se v Československu, než útěk do západního Berlína, dráždí a rozděluje nemalou část společnosti. Do roku 1989 bylo o jejich činnosti napsáno několik tendenčních knih, objevili se v jedné epizodě seriálu Třiceti případů majora Zemana. Vždy byli hodnoceni jenom v jedné rovině, a to jako teroristé a vrazi, jimž padli za oběť nevinní lidé. Až po roce 1989 se, k velké nelibosti části Čechů a Slováků, o nich začíná psát jako o hrdinech třetího odboje. Dostávají vyznamenání, ve statích, článcích a knihách se hodnotí jejich činnost, ta je i tématem několika písní, vycházejí romány a posléze i komiks popisující jejich život, a minulý rok byl do kin uveden film Bratři, který byl v den přednášky oceněn českou filmovou akademií. A opět se rozjíždí protichůdné debaty o jejich činnosti v padesátých letech. Na provokativní otázku: „Byli to vrazi nebo hrdinové?“, si ale musí každý odpovědět sám. Přednáška všem účastníkům naznačila, že by tak měli činit s vědomím kontextu a se znalostí dějin. 

Na přednášku historika Martina Tichého přišlo 28 zájemců.

Mgr. Martin Tichý, Magdalena Pujmanová

 


František Antonín Berka z Dubé

sobota 24. února 2024

Majitel Jablonného František Antonín hrabě Hovora svobodný pán Berka z Dubé a z Lipé byl posledním potomkem slavného šlechtického rodu. Jeho otec Jindřich Volf (v Jablonném velmi neoblíbený, protože zde provedl násilnou rekatolizaci), byl za služby státu (byl např. členem zemského soudu nebo členem českého místodržitelství) povýšen do hraběcího stavu. František Antonín se narodil zřejmě v roce 1651 jako pohrobek. Jeho matka Eleonora Marie Popelová z Lobkovic se starala nejen o rodinný majetek, ale dbala i o to, aby se jejímu synovi dostalo patřičného vzdělání. V devatenácti letech v roce 1670 jej poslala na kavalírskou cestu do Itálie. Navštívil Benátky, Modenu, Florencii, Sienu (tady studoval na univerzitě) a nakonec zamířil do Říma, do tehdejšího centra výtvarného umění, které jej velmi ovlivnilo.

Za nevěstu mu byla vybrána Luis Montecuccoli, dcera významného vojevůdce a státníka knížete Raimunda Montecuccoliho, se kterou se v roce 1672 oženil. Mladí manželé jsou znázorněni jako Paris a Helena na slavném obraze Karla Škréty.

Po dospění převzal správu nad rodovými statky, které byly velmi rozsáhlé a nacházely se v Čechách i na Moravě. Starost o ně ale nebyla jednoduchá, byla mu znepříjemňována neustálými soudními spory s příbuznými. V roce 1676 začal pracovat jako úředník Zemského soudu a postupně, i díky vlivu svého tchána, vstoupil do diplomatických služeb. To byla práce, která ho velmi bavila, a vydržel u ní 25 let, což bylo na tu dobu neobvyklé. Byl přímým zástupcem císaře a i králové navštívených zemí se mu museli klanět. Musel se chovat velmi okázale, pořádat slavnostní vjezdy do měst s velkým doprovodem, při kterém se přihlížejícím rozhazovaly peníze. Při audienci obdarovával krále i jeho služebnictvo. Následovaly další slavnosti, při kterých mu pomáhala jeho manželka, která svoji krásou okouzlovala přítomné muže, a tím mu zjednodušovala mnohdy nepříjemná jednání. Jak kdysi s nadsázkou napsal Henry Wotton: „vyslanec je dobrák, poslaný do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země“. A to bylo něco, co František Antonín dokázal. Hledání způsobů řešení panovníkem pověřených úkolů, návštěvy evropských královských dvorů a okázalý život jej bavilo. Samozřejmě, že to bylo velmi drahé a navíc to vše platil ze svých zdrojů. Jeho plat sice byl vysoký, ale nedostačující. Proto titulárně i ostatní vyslanci vykonávali různé úřady (např. císařský komorník nebo nejvyšší purkrabí), ze kterých jim plynul státní plat. Podle oblíbenosti jim císař i posílal svoje peníze. Vyslanci také dostávali dary, které potom prodávali (ve Španělsku např. kávu a čokoládu). Bylo zvykem dostávat od panovníka navštívené země jeho portrét s rámem osázeným diamanty. Přesto se běžně stávalo, že vyslanci byli zadlužení a dluhy se přenášely i na jejich potomky. To se stalo i Františku Antonínovi, kterému na počátku 90. let 17. století hrozilo vězení, proto v roce 1693 vyhlásil osobní bankrot. Ale díky své práci a mecenášství se zadlužoval stále více. Začal rozprodávat svoji sbírku obrazů, ovšem ani to na pokrytí dluhů nestačilo.

František Antonín Berka z Dubé, první profesionální diplomat v dějinách habsburské monarchie, navštívil Madrid, tříletou misi vykonal v německých zemích, působil ve Stockholmu, Paříži, Haagu až odjel v roce 1699 jako stálý diplomat do Benátek (vjezd do města na dvou stech luxusních gondolách byl famózní, přihlížejícím rozhazoval mince se svým portrétem). To byla jeho poslední mise. Když roku 1705 onemocněl, vrátil se do Vídně.

Celý život kupoval obrazy, byl předním sběratelem výtvarného umění u nás, jeho sbírka výtvarného umění byla velmi rozsáhlá, zároveň i systematicky roztříděná. Vedl si důkladnou evidenci s překreslenými předlohami. Sbíral díla německých a nizozemských autorů, zajímala ho benátská škola. Některé jeho obrazy visely na zámku Nový Falkenbuerk v Jablonném v Podještědí, v současné době je vlastní muzea i soukromníci po celé Evropě, nalézají se i ve sbírce Národní galerie v Praze.

Stopy mecenášství Františka Antonína Berky z Dubé nacházíme na mnoha místech. V roce 1701 nechal např. přeložit Hájkovu kroniku do latiny. Přispíval na stavby klášterů, kaplí, poutních míst a soch. Např. ve Staré Boleslavi se v kostele Nanebevzetí Panny Marie nachází Berkovská kaple, nechal postavit boční kapli na Svaté Hoře u Příbrami, v Dačicích sochy sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého. Podpořil i stavbu kostela ve Žďáru nad Sázavou a v Křižanově, protože to jsou místa spjatá se svatou Zdislavou, kterou velmi uctíval. V Jablonném v Podještědí stojí jeho nejvýznamnější stavba, kterou podpořil. Nad hrobem svaté Zdislavy nechal postavit kostel. Architekt Johan Lucas Hildebrandt navrhl monumentální dílo ve stylu dynamického baroka, prvního v Čechách. I když dnešní podoba není ta původní, i tak tento boží chrám vnímáme jako ojedinělou stavbu s geniem loci, pod kterým nalezla věčný spánek nejen patronka našeho kraje, ale i František Antonín Berka z Dubé a jeho otec. On sám se konce stavby nedožil, zemřel v roce 1706. Podle závěti se jeho dědici museli zavázat, že dostaví všechny jím podporované stavby. To splnili a proto se kostel sv. Vavřince a sv. Zdislavy, dnes povýšený na baziliku minor, dočkal v roce 1729, tedy 23 let po smrti svého mecenáše, vysvěcení.

Přednášku navštívilo 35 zájemců.

Jan Rucz, Magdalena Pujmanová


Českoslovenští dobrovolci 1918-1920 a jejich českolipská stopa

sobota 17. února 2024

Skoro zapomenutou kapitolu Československé domobrany nám na své přednášce připomenul Mgr. Michal Rádl.

Vznik Československého státu máme silně spojený s legiemi, vojskem, které vzniklo v Rusku, Francii, Itálii a Srbsku. To vytvořilo základ nově vznikající československé armády. Ale nebyli to jenom oni. Do nově vznikající armády byla včleněna i tzv. Československá domobrana, která se začala formovat v Itálii. Do ní vstupovali dobrovolně bývalí zajatci rakouské armády. Nejvíce 340000 rakouských vojáků a důstojníků se italské armádě vzdalo v říjnu a listopadu 1918 po prohrané bitvě u Vittorio Veneto. Válka už končila, vojáci, mezi nimi Češi, sudetští Němci i Slováci, odhazovali zbraně a čekali na svůj osud v zajateckých táborech. Soustředili se na jihu země zejména u města Santa Maria Capua Vetere nedaleko Neapole.

V říjnu 1918 po vzniku Československého státu jim byl nabídnut vstup do domobrany, což nakonec učinilo asi 60000 mužů. Důvody byly různé. Někteří si mysleli, že se takto organizovaně dostanou dříve domů, někteří chtěli z přesvědčení přispět k budování nového státu. Ještě než došlo k přesunu do vlasti, byli vycvičeni důstojníky italské armády a československých legií, jejich vrchním velitelem byl Hynek Gibiš. Část z nich se do Čech přesunula dříve než v plánovaném termínu v březnu až v červnu 1919. Vojáci byli ihned vysláni na několik míst, kde museli bojovat při národnostních nepokojích. Po sedmidenní válce na Těšínsku v lednu 1919 zde udržovali následující měsíce pořádek, přímých bojů se zúčastnili na jihu Slovenska, jehož území si nárokovali Maďaři. Československá domobrana zanikla v roce 1920.

I když i tito vojáci bojovali za nový stát, stejných výsad jako legionářům se jim nedostalo. Ti byli velmi populární, neustále připomínáni, při oslavách mohli nosit uniformy, byly po nich pojmenované ulice. V lednu 1921 vznikla Československá obec legionářská, vznikl pro ně i speciální zákon, podle kterého měli přednostní právo na obsazování funkcí ve státní správě. Naproti tomu českoslovenští domobranci byli za nimi velmi ve stínu, hodně se na ně pohlíželo jako na bývalé vojáky rakouské armády. Až v roce 1929 si založili svůj svaz (jehož pobočka byla i v České Lípě a sídlila v Národním domě, předsedou byl přednosta stanice Rudolf Rajniš), do kterého vstoupilo 8000 členů. Vydával časopis Zpravodaj, navrhli si odznaky, vzniklo i několik pomníků. Vnímání dobrovolců ve společnosti se zlepšovalo, postupně jim byly udělovány i medaile, a v červnu 1937 bylo přijato i usnesení, které uznalo zásluhy dobrovolců a i oni začali mít také  výhody při obsazování státních míst. Vše bylo na dobré cestě, kterou přetrhla 2. světová válka. I oni stejně jako legionáři bojovali v odboji, mnozí za republiku položili život.

V září roku 1945 se obnovila Československá obec legionářská, do které se začlenila i Československá domobrana (formálně zaniká v roce 1946, ve svazu bylo tehdy 4000 příslušníků). Změna režimu v roce 1948 legionářské obci nepřála, stala se součástí Svazu bojovníků za svobodu.

Po dobrovolcích, kteří byli zastíněni legionáři, se pátrá velmi nesnadno. V českolipském archivu byly dohledané na dotaznících z 50. let minulého století původně určených ke skartaci. Naštěstí je pečlivý archivář nejdříve řádně prohlédl. Dotazníky byly doplňované žadateli o práci, mnozí z nich doufali, že by jim mohly být přiznány zásluhy a zkrácen odchod do důchodu. Proto podrobně vyplnili kolonky a v průvodních listech popsali svoje zajetí v Itálii, činnost v Československé domobraně, účast v bojích na Slovensku atd. Ovšem v té době už se na zásluhy nepřihlíželo, odchod do důchodu jim zkrácen nebyl. Takto bylo doposud dohledáno asi 25 domobranců z našeho regionu.

Českoslovenští dobrovolci nikdy nedosáhli takového uznání jako legionáři. I když i oni zprvu narukovali do rakouské armády, dobrovolcům to bylo více vyčítáno. Poukazovalo se i na to, že nechtěli vstupem do legií riskovat v případě zajetí okamžitou popravu. Nové vedení státu legionáře protěžovalo, o dobrovolnících se nemluvilo, až se na ně úplně zapomnělo. Je chvályhodně, že dnešní generace historiků a archivářů se k nim vrací a snaží se je připomenout.

Přednášku si přišlo poslechnout 40 zájemců.

Mgr. Michal Rádl, Magdalena Pujmanová


Česko-německé vztahy na Českolipsku od vzniku republiky do současnosti

sobota 27. ledna 2024

V den, kdy si celý svět připomíná oběti holocaustu, připravil historik Tomáš Cidlina přednášku o česko-německých vztazích. Na úvod byla pronesena přednášejícím otevřená úvaha, nakolik je možné a vhodné se tomuto tématu věnovat právě v tento pamětní den. Hovořilo se o protižidovských sentimentech, které existovaly u různých národů napříč Evropou, a také o tom, že židovská populace v českých zemích tvořila součást německojazyčné i českojazyčné společnosti a jejich vztah i židovské populaci se propisoval do tématu přednášky.

Široké téma česko-německých vztahů, na které by se dal připravit celý přednáškový cyklus, přednášející zúžil na období od konce 18. století do dnešních dnů. Tehdy se začalo rozvíjet nacionální cítění obou národů, které na české straně vyvrcholilo národním osvobozením a panslavistickými tendencemi, zatímco některé německé elity se uchylovali k pangermanismu. Do té doby nekonfliktní soužití obou národností se začalo komplikovat. I přes rodící se rozpory v 19. století čeští Němci pokládali Čechy za svůj domov, uctívali české patrony, dokonce i překládali českou hymnu. Jeden překlad pochází od Wenzela Ernsta, který byl v porevolučním roce 1848 uvězněn a ve vězení přeložil do němčiny píseň Kde domov můj, která se po vzniku republiky stala oficiální verzí naší hymny (po propuštění v roce 1860 působil jako učitel v České Lípě). Pod rakouskou, později rakousko-uherskou monarchií se snažili němečtí i čeští politici prosadit zájmy svých voličů. V České Lípě byl velmi oblíbený a významný politik Franz Schmeykal. Natolik oblíbený, že po jeho smrti (v roce 1894) po něm byla pojmenovaná ulice, město mu nechalo postavit mauzoleum a byl zhotoven jeho pomník v nadživotní velikosti umístěný v městském parku.

Ze vzniku Československého státu v roce 1918 neměli Němci radost. Tento „pražský pouliční převrat“, jak se dočítáme v dobovém tisku, brali jako velký zásah do svých práv na sebeurčení. Báli se, že jejich potřeby budou upozaděné před českými. Odpovědí bylo vyhlášení provincie Deutschböhmen, jejíž existenci ale nemohlo československé zřízení tolerovat a byla vojensky zlikvidována. A navíc, ve snaze co nejvíce počeštit pohraničí, obsazoval stát do úřednických míst Čechy, kteří sem přicházeli z vnitrozemí, a nutili Němce, chtěli-li si udržet svoji pozici, učit se česky. To byly momenty, které diskriminovaly německou menšinu. Reakcí byly oboustranné provokace, které probíhaly i v České Lípě: Němci strhávali z Národního domu československý prapor, zničili lípu svobody. Češi naopak ničili německé památníky. Pomník Franze Schmeykala byl v roce 1919 počmáraný vápnem, obrazoborectví se projevilo i odstraněním bronzové sochy císaře Josefa II., kterého Němci velmi uctívali. Stále více Čechů, kteří se v našem městě usadili, si stavělo domy na sídlišti, které nazvali Slovanka. V regionu vznikaly české menšinové školy, o ty se zasloužil zejména školní inspektor Josef Maštálko. Dalším zdejším patriotem byl vlastivědný pracovník Bohumil Kinský, redaktor sborníku Bezděz, ten měl mezi českou menšinou upevňovat pouto ke zdejšímu kraji. Prosperita Československé republiky vyhrocené vztahy narovnávala, ale netrvalo to dlouho. Světová krize na konci dvacátých let minulého století zasáhla celé Československo ale zejména pohraničí, ve kterém žilo nejvíce Němců, kteří pracovali v textilním a sklářském průmyslu, tedy v odvětvích krizí nejvíce zasažených. Propuštění zaměstnanci, žijící pouze ze státní podpory (tzv. žebračenek), zakoušeli velkou bídu. S nadějí naslouchali populistickým řečem komunistické strany a také německým nacionálním stranám. V roce 1933 založil Konrád Henlein politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront. O rok později navštívil Českou Lípu, na jeho mítinku mu naslouchalo 20 000 příznivců. Skvělý řečník dokázal velmi erudovaně zhodnotit problematiku česko-německých vztahů. V počátcích existence sudetoněmeckého hnutí se nevyjadřoval protisystémově a neodmítal existenci Československé republiky, později se však jeho rétorika a činy zcela podřídily záměrům německého nacistického režimu.

Československá republika si s nacistickou propagandou přicházející z Německa a šířenou rozhlasem nedokázala poradit. Většina sudetských Němců jí podlehla. Odtržení Sudet od Československého státu, odchod Čechů do vnitrozemí a vstup německých vojsk přivítali s nadšením, opravdu věřili, že přišli osvoboditelé, kteří jim zaručí klid, bezpečí a práci ve státní správě. Z toho ale brzy vystřízlivěli. Na posty po odsunutých Češích přišli odborníci z říše a navíc, po vyhlášení války museli otcové rodin a dospělí synové nastoupit do německé armády. Ne všichni Němci naslouchali Hitlerovi a Henleinovi. Z těch českolipských, kteří dokázali rozpoznat zrůdnost nacismu, to byli např. Anton Ulbricht, litograf a fotograf, který sice proti nim nebojoval, ale také je nepodporoval, nechodil na jejich shromáždění a nefotil je. Aktivně proti Henleinovcům vystupoval Raimund Graf, německý antifašista, který chodil na schůze Henleinovců a tam se snažil poukazovat na nebezpečí fašismu. Po záboru Sudet musel město narychlo opustit. Antifašisté zorganizovali také velkou akci Slavnost sbratření v Holanech v srpnu 1938, které se zúčastnilo 20 000 lidí, kde slibovali věrnost republice a odhodlání za ni bojovat.

Šest let trvající válečný konflikt otevřel většině Němců, kteří podlehli slibům nacistů, oči. Válka skončila, vojáci poražené německé armády utíkali do Německa, civilní obyvatelé v České Lípě vyvěsili bílé prapory a čekali, co se bude dít. Velmi se báli Rusů, ale ti se k nim nakonec nechovali tak krutě jako Češi, zejména revoluční gardy. Vyvrcholením těchto excesů byl divoký odsun 15. června 1945. Den předtím odpoledne se na dveřích domů objevily vyhlášky přikazující Němcům uklidit byt, na stole nechat klíče, vkladní knížky, vzácné věci a s sebou si sbalit majetek do 30 kg a v pět hodin ráno se shromáždit u pivovaru. V horkém letním dni čekal 5000 žen, dětí, invalidů a starých lidí (muži se ještě nevrátili z fronty) čtyřiceti kilometrový pochod na německé hranice. Někteří cestou zemřeli, skoro všichni odhodili sbalený majetek do příkopů a zcela vyčerpaní vstoupili do Německa, kde nebyli vítáni. Další odsuny už byly organizované, v Čechách mohli zůstat pouze Němci ze smíšených manželství, antifašisté a vysoce kvalifikovaní odborníci. Nebylo jich mnoho a nežilo se jim tady dobře. Nenávist k Němcům obecně byla velká, oni navíc mluvili špatně česky a bývali terčem posměchu. Ti odsunutí nemohli zapomenout na svoji domovinu, na pole, kde jejich předkové hospodařili, na továrny, které založili jejich otcové a na domy, ze kterých museli odejít. Od 60. let se vraceli do našeho kraje, podívat se do míst svého dětství a mládí a navštívit svoje domy. Přivítáni byli různě. Noví obyvatele je pozdravili a zavřeli dveře, někteří na ně pustili psy. Jiní je s rozpaky pustili dál a byli i takoví, kterým nevadilo, že se vraceli opakovaně. Takové štěstí měl velmi oblíbený českolipský lékař Fritz Wenzel, kterému noví majitelé připravili pokoj, ve kterém mohl trávit několik dnů, kdykoliv přijel. Doktor Wenzel se ze svých pocitů vyznal v krátkých črtách, díky kterým máme jedinečnou možnost nahlédnout do duše člověka, který přišel o svůj domov.

Odplatu Němcům za válečný konflikt vyřešila exilová česká vláda kolektivní vinou. Zdálo se to po skončení války nezbytné a jediné správné, ale dnes víme, že to nebylo dobré řešení. Vylidněné české pohraničí tím utrpělo a následky vidíme dodnes. Ničilo se vše, co bylo německé, bořily se domy, kostely, hřbitovy, z mapy zmizely celé vesnice. Noví obyvatelé přicházeli z různých míst Československa s různými zvyky a nebyli s tímto krajem spjati, neměli společný základ, tradice. V devadesátých letech, kdy už nebyl problém cestovat, přijížděli do Sudet bývalí obyvatelé se svými potomky, aby jim ukázali svoji ztracenou domovinu. Konali zde srazy, na které zvali vlastivědné pracovníky i představitelé města. Zahořklým Němcům už nešlo o majetky, chtěli usmíření a dodnes nabízejí pomocnou ruku. Přispívají na opravy kostelů, hřbitovů. V České Lípě se ze sbírek odsunutých Němců opravil např. kostel Narození Panny Marie, v Zákupech morový sloup. A to i přes velkou nedůvěru, kterou k nim Češi dodnes chovají. Ale i to se zlepšuje. Pomalu ale jistě se posouváme ke vzájemné toleranci a důvěře. V naší zemi se o vzájemných vztazích debatuje, mnohdy nepěkně, emociálně. Jsme v období, kdy se vše vysvětluje a řeší. V Německu zájem o tuto diskuzi končí, třetí generace odsunutých Němců se už integrovala a věc považuje za vyřešenou.

Je potěšitelné, že i v České Lípě je o tuto tématiku zájem, přednášku navštívilo přes 80 lidí.

Mgr. Tomáš Cidlina, Magdalena Pujmanová


Tajemství pískovcových skal

sobota 13. ledna 2024

Pískovec je zpevněná hornina tvořená z více než 80% křemenem. Její vznik souvisí s přínosem materiálu z tehdejšího západního sudetského ostrova. V rámci Českolipska, Lužických hor, Podještědí a Českého ráje se usazoval na dně druhohorního moře. Původní materiál granitoidních hornin lužického plutonu a krkonošsko-jizerského krystalinika podléhal erozi a byl odnášen řekami až do tehdejšího moře, které pokrývalo převážnou část našeho území. Okamžitě po usazení částic, kterému říkáme sedimentace, začal vlastní proces diageneze. Na něm se podílí mechanické a chemické procesy, kdy dochází tlakem usazených vrstev ke zpevnění skály (litifikaci) a zároveň roztoky, které proudí v meziprostorech jednotlivých částic, je rozpouští a vzniká tak bodový tmel, který je vzájemně pojí, tím vzniká prokřemenělá (silicifikovaná)  hornina. V roztocích jsou samozřejmě i různé další minerální příměsi, např. oxidhydroxidy železa, které mohou tyto horniny druhotně tmelit a díky nim vidíme pískovcové skály jako pestrobarevný svět ukrývající informace z dávné geologické minulosti. Poté co odezněla mořská záplava, zůstal souvislý pískovcový povrch, který podléhal erozi. Erozní činitelé, jako je např. voda, vítr, rostliny a živočichové formovali pískovcový georeliéf až do dnešní podoby, kdy v rámci našeho území vidíme relikty české křídové pánve, např. tabulová hora Dlouhého kamene či svědecký kopec Stohánek (obr. 1, 2).

Pískovce z Českolipska, Lužických hor, Podještědí a Českého ráje jsou svrchnokřídového stáří, tedy rozmezí cca 99-86 mil. let. Hovoříme o časovém období cenomanu, turonu a coniaku. Pro tato období jsou typická jednotlivá souvrství a to perucko-korycanské, bělohorské, jizerské, teplické a březenské. V rámci našeho nejbližšího pískovcového území dokážeme jednotlivé vrstvy časově zařadit i díky nálezům fosilní flóry a fauny. Sedimenty z Českolipska řadíme na základě nálezů fosilních mlžů. Např. korycanské vrstvy svrchního cenomanu u Maršovického vrchu díky nálezu ústřice Rastellum carinatum, křemenné pískovce svrchní části středního turonu jizerských vrstev na Ostrovských vrších reprezentuje druh Inoceramus inaequivalvis (obr. 3), vápnité vrstvy pískovců nejvyšší části svrchního turonu jizerských vrstev v Písečné u České Lípy druh Mytiloides scupini, coniak byl definován např. na Ptačím vršku u Tlustce z nálezů inoceramů druhu Inoceramus frechi, atd.

Kromě fosilií, jsou pískovce zajímavé i z geomorfologického hlediska, kde geologové rozeznávají ohromné množství forem mezo- a mikroreliéfu. Všeobecně hovoříme o pískovcovém fenoménu, který se samozřejmě charakterizuje nejen neživou, ale i živou přírodou. Pískovcová krajina vytváří mnohdy nepochopitelné, až kolikrát bizarní tvary, které vznikají díky zvětrávání, ale také i tlaku v hornině. Každý z nás již kolikrát na svých toulkách viděl různé skalní brány, pilíře, věže, okna, hřiby, ad. (např. skalní město Vranovské skály, obr. 4). Tyto tvary vznikají díky vyššímu tlaku mezi jednotlivými zrny křemene, což vede k vyššímu tření a takto stlačené struktury obtížně zvětrávají. Samozřejmě horninový tlak není ve všech partiích skalního masivu stejný, a proto v nich nalézáme místa (měkčí), která podléhají snadněji erozi, a místa, která naopak ne. Druhým velice závažným činitelem je tzv. solné zvětrávání. Na jeho vzniku se nejvíce podílí fyzikální procesy (např. krystalizace solí v roztoku, kdy v závislosti na teplotě může krystalizující sůl vyvinout tlak o několika desítkách MPa, což může převýšit tahovou pevnost většiny hornin). Fyzikální projevy jsou často doprovázeny i chemickými procesy (nejčastěji rozpouštěním, hydratací, dehydratací a krystalizací solí) a činností organismů (mechy, lišejníky, houby, mikroorganismy, ad.). Na skalním výchozu se to většinou projevuje v podobě tzv. solných výkvětů (obr. 5). Samozřejmě solné zvětrávaní ovlivňují i klimatické faktory, vlastnosti hornin, geografická expozice, ad. Díky tomuto jevu vidíme na skalách např. voštiny (obr. 6), dutiny, výklenky, římsy, ad.

V rámci Libereckého kraje můžeme uvést mnoho lokalit, kde se dá pískovcový georeliéf velice dobře zkoumat, nejvíce tvarů bychom asi našli v Českém ráji (př. obr. 7, 8), ale ani Českolipsko nezůstává pozadu, např. skalní věž Džbán ve Vranově (obr. 9), Švarcvaldská skalní brána na Divadle (obr. 10), skalní hřib s kolonizačním horizontem ichnofosilií blízko Juliiny vyhlídky ve Vranovských skalách (obr. 11), atd.

Na konci svrchní křídy a v třetihorách se ve zdejší krajině projevovala vulkanická činnost a i ta hraje důležitou úlohu v rámci formování pískovců. Zaprvé můžeme hovořit o silicifikaci pískovců, kdy pronikající magma, respektive jeho horké plyny, proudící přirozenými puklinami sedimentů částečně rozpouštějí jednotlivé zrna křemene, po vychladnutí dochází k silnému zpevnění horniny (silicifikaci i litifikaci). Takovým příkladem může být i sloupcová odlučnost pískovce (např. v lese Holička u Velkého Grunova). Za druhé se vulkanická činnost projevuje v rámci hydrotermálních roztoků nabohacených minerály, nejčastěji oxidhydroxidy železa, které se pak v horninovém masivu vysrážely v podobě zajímavých železitých inkrustací rozličných tvarů a podob, např. železité růže (obr. 12) na Hamerském Špičáku, železné klády na PP Divadlo, trubičkovité inkrustace na Víšku u Hradčan, ad.  

Pískovec je tedy v rámci geologie velkým zdrojem zajímavých informací o dávné geologické minulosti, ale zároveň i estetickým prvkem, který byl také pro své vlastnosti hodně využíván. Proto najdeme celou řadu různých zásahů člověka v podobě stěnových i různě zahloubených lomů, kde se lámaly tzv. stavební štuky a to rozličnými technikami, které se neustále zdokonalovaly, najdeme zde i celou řadu podzemních prostor, kde se i hrabal pískovec za účelem sklářství a určitě bychom našli i místa, kde kvalita pískovce splňovala možnosti vyššího opracování až do podoby uměleckých děl. Při pohledu na pískovcové skály se slova vytrácí a člověk se kochá majestátností těchto pískovcových obrů.

Petr Mužák