Vlastivědný spolek Českolipska
• Historické hrdelní a útrpné právo a poslední kat v České Lípě
• Komentované prohlídky v českolipském muzeu
• Krajem svaté Zdislavy: dušičkový výlet do Mařenic
• Neznámé muzejní pochody
• Krajem svaté Zdislavy: Žitava a Marienthal
• Wenzel Bergner z Rumburku v Rio de Janeiru
• Odhalení pamětní desky Ladislava Smejkala
• V křišťálovém království Jiřího Pačinka
• Prezentace knihy Krajem svaté Zdislavy v Žitavě
• Za skláři v Novém Boru
• Kinští ve Sloupu v Čechách
• Prezentace knihy Krajem sv. Zdislavy v České Lípě
• Požehnání knize Krajem sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
• Odkaz svaté Zdislavy
• Naši krajané v Jižní Americe: bratři Scheinerovi z Horní Libchavy
• Osudy bratrů Hubertových v Brazílii
Historické hrdelní a útrpné právo a poslední kat v České Lípě
sobota 26. listopadu 2022
Až do osvícenství sloužily tresty k zastrašení, zesměšnění a pomstě za napáchané zločiny, teprve Všeobecný zákoník o zločinech a trestech z roku 1787 pozbyl tento charakter a začal sloužit k převýchově odsouzených.
Do té doby soudila obviněné městská rada v čele s rychtářem, který viníky zatýkal, předváděl a vyšetřoval. Po ruce mu byli biřici a městský písař, který vše zapisoval do smolných knih.
Za menší prohřešky (pomluvy, opilství, rvačky, nevěry) končili ve vězení a poté byli připoutáni k pranýři s cedulí na krku oznamující jejich přečin (např. smilnice) a zostuzeni potupnou maskou, jeleními parohy, atd., případně s hruškou v ústech (aby nemohli mluvit).
Za opakované tresty byli provinilci metlou vymrskáni z města a mnozí byli ocejchováni, to proto, aby každý věděl, že se jedná o nenapravitelného zločince. Cejchy byly různé: většinou obsahovaly písmeno R (Relegatus = vyhoštěnec) nebo RBO (relegatus Bohemiae) případně symbol hrdelního soudnictví (lámací kolo, šibenice).
Za těžké zločiny podstoupili viníci při výslechu torturu (mučení). Průběh útrpného výslechu, který prováděl kat, byl až do roku 1707 bez pravidel, teprve v tomto roce vydal Josef I. zákon, který stanovil čtyři stupně mučení. Zákon byl ještě upřesněn za Marie Terezie v roce 1769, kdy byly jednotlivé stupně mučení popsané a byly znázorněné na mědirytinách. Tortura byla zrušena v roce 1776.
Vykonavateli rozsudků byli kati. Ve společnosti měli zvláštní postavení. Protože to byli i rasové (chytali potulnou zvěř, likvidovali uhynulá zvířata a sebevrahy) byli od společnosti separováni. Jejich obydlí (katovny, rasovny) stávala na okrajích měst, byli bráni jako lidé nečistí, katova rodina měla určenou lavici v kostele a stůl v hospodě, kam si ostatní nepřisedli. Přesto neživořili, měli stálý plat a za každý úkon jim náležela odměna. Katovské řemeslo se dědilo, rodiny katů se znaly a jejich potomci se mezi sebou sezdávali.
Popraviště se stavěla za hradbami na vyvýšených místech. Podle závažnosti zločinu ale také podle společenského postavení popravovali kati stětím mečem, oběšením, čtvrcením, lámáním v kole, upálením či utopením. Za nejtěžší zločin se považovala vražda dítěte, viníkovi byla uťata hlava a byl napíchnutý na kůl.
Stopy po středověkých popravách, šibenicích, katovnách nalézáme v různých městech dodnes. Ve městech stojí šatlavy, pozůstatky pranýřů a popravišť, městské části se jmenují Stínadla atd.
I Česká Lípa má šatlavu, Šibeniční vršek, ulici U Kola. V ní se praktikovalo hrdelní právo od jejího založení na počátku 14. století. V roce 1381 ji byla znovu udělena městská práva se soudnictvím „nejvyšším, středním a nejnižším.“ Co konkrétně to znamenalo, není nikde zaznamenáno, pouze z městských statut se toto právo specifikuje jako pravomoc „oběsit, oslepit a uvěznit.“ Městská rada se při výkonu trestu řídila obecnými právními předpisy a vrchnostenskými instrukcemi. Polapené zločince odváděli biřici do českolipské šatlavy. Zda do té, ve které je dnes pobočka Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě byl zavřený i zloděj Caspar Pohl v roce 1572 či Kratzhammer v roce 1638, není jisté. První písemný pramen o ní pochází z roku 1785 a svému účelu sloužila až do roku 1935. Kde se v našem městě nacházela mučírna, ponuré to místo, kde probíhaly výslechy, není známo. V českolipské knize útrpného práva se např. píše, že výslech vraha Petera Schröttera v roce 1628 probíhal ve dvoře, který není specifikován.
V našem městě působilo několik katů a jeho pomocníků. První soudní zápis nalézáme v druhé pamětnici z roku 1539. Jestli už tehdy měla Česká Lípa svého kata, který vyslýchal purkmistra Fabiana Laschmanna, který „ukradl peníze a i ve vyúčtování byl šejdířem“ nebo zda jej vyslýchal kat z jiného města, nevíme. V knize útrpného práva je až do roku 1610 několik záznamů o výsleších zločinců a je spíše pravděpodobné, že do města kati dojížděli z jiných měst. Až v roce 1610 je v pramenech uvedený českolipský kat Johann Kühne, který předtím vykonával toto řemeslo v Žitavě. O tři roky později koupil od města katovnu, která se nacházela na dnešní ulici 5. května nedaleko městského nádraží. Dalším katem byl jeho bratranec Heinrich Kühne, kat ze Zaháně, jehož syn Erhard v roce 1643 prodal katovnu Friedrichu Woßelovi. Jeho potomci se katovským řemeslem zabývali až do roku 1738. Poté převzal řemeslo poslední českolipský kat Franz Friedrich Nessel, který se do rodu Woßelů přiženil.
Narodil se v roce 1724 v Jihlavě, s Veronikou Apolonií Woßelovou se oženil v roce 1747. V roce 1765 přišla Česká Lípa o hrdelní právo a Nesselova rodina, které se v České Lípě narodilo 6 dětí, se odstěhovala do polské Vratislavi, kde Nessel opět vykonával řemeslo kata. O životě posledního českolipského „mistra ostrého meče“ se dá z pramenů vyčíst několik zajímavých věcí. Ve středověku i v raném novověku kladli lidé velký důraz na čest. Kati byli cejchu nečistých zbaveni v roce 1755 patentem o úctě k člověku, který pamatoval i na povinnou úctu ke katovi. Zažitá praxe odtažitosti od katových rodin se ale nedala změnit hned, a tak se kati bránili žalobami pro nactiutrhání, kterých bylo hodně. Několik sporů vedl i Franz Friedrich Nessel. Ve Vratislavi si koupil tamní katovnu, v roce 1785 rozšířil rodinný majetek koupí katovny v Niemczy pro svého syna, na vratislavském hřbitově si zřídil náhrobek. V roce 1777, kdy mu bylo 53 let, se nechal portrétovat. Obraz byl umístěn ve Slezském muzeu ve Vratislavi, ale bohužel se nedochoval. Byl zde nalezen pouze skleněný diapozitiv tohoto obrazu, díky kterému známe jeho podobu. Jenom ve fotografii je znám i Nesselův meč, který byl až do konce 2. světové války součásti sbírky 18 mečů ve vratislavském muzeu. Meč dlouhý 104 cm s čepelí dlouhou 81,5 cm a šířkou 5,8 cm byl uložen v černé kožené pochvě s mosazným obíjením. Čepel, po stranách bohatě gravírovaná a zlacená, nesla vyobrazení spravedlnosti. Uprostřed byla na obou stranách plošně vybroušená s popiskami na ploše: „Když meč pozdvihnu, přeji hříšníkovi věčný život.“ a „Páni mu přikazují zlo, já vykonávám jeho konečný rozsudek.“ Poslední českolipský kat zemřel ve Vratislavi v roce 1787.
Českolipskou katovnu, jejíž funkce zanikla v roce 1765, vlastnilo později několik majitelů, až byl její pozemek na konci 19. století vyvlastněn Ústecko-Teplickou dráhou a objekty katovny byly zbourány. Ještě předtím byla zachycena na fotografiích a stala se i námětem kresby O. Pfennigwertha.
V mnoha městech můžeme vidět pozůstatky pranýřů, ne tak v České Lípě, kde jistě také byl, ale nevíme kde, nedochovaly se o něm žádné zprávy.
Popraviště s šibenicí stávalo daleko za hradbami u cesty směrem na Prahu (dnes křižovatka ulic Hrubínova a U Kola). Používalo se až do roku 1765, ale dvě popravy měli možnost zvědavci vidět i později. V roce 1851 byla postavena šibenice u Obecního lesa a na ní litoměřický kat Josef Ledvina oběsil podporučíka pěšího regimentu Davida von Dittricha odsouzeného pro dezerci. Skutečnou událostí se stala poprava v roce 1865 za starým židovským hřbitovem. Zde byl oběšen Josef Wabersinke z Popelova, který pro pár žemlí a několik korun zavraždil Rosálii Beckert. Nedaleký Tovaryšský vršek, tehdy nezalesněný, byl obsypán zvědavci, kteří přijeli v hojném počtu – uvádí se 25000-30000 lidí (přičemž Česká Lípa měla tehdy asi 7400 obyvatel).
Na přednášce, doplněné ukázkou mučicích nástrojů, byla hojná účast, přišlo 45 zájemců.
Magdalena Pujmanová
Čerpáno z článků Jaroslava Panáčka: Kat a hrdelní právo v České Lípě (Časopis Společnosti přátel starožitností 119/2011) a Poslední českolipský kat (Bezděz 26/2017)
Komentované prohlídky v českolipském muzeu
sobota 12. listopadu 2022
Komentované prohlídky v českolipském muzeu
V další akci VSČ jsme navštívili českolipské muzeum, ve kterém nás na krátkodobých výstavách provedli jejich kurátoři a autoři.
V galerii Chodba nás přivítala Bc. Jana Fridrichová na výstavě Knihy v době panování Rudolfa II. Poslední habsburský panovník byl velkým milovníkem umění, vědy a vzdělání. Prahu, kterou si vybral za svoje sídlo, proměnil ve významné město, do kterého se sjížděli učenci, umělci, mágové i dobrodruzi. I díky němu vznikaly v českých zemích knihařské dílny, ve kterých se tiskly a vyráběly bible, kancionály, velmi oblíbené cestopisy, nepravidelné zprávy nazývané noviny, také praktické příručky ke každodennímu životu a učebnice. Knihy byly zdobené iniciálami, iluminacemi a dřevořezy, byly ručně šité do dřevěných nebo lepenkových desek obalených kůží či pergamenem a zdobené slepotiskem a zlatotiskem, mnohdy na přání majitele byl do kůže vytlačen jeho erb nebo supralibros. Působili zde tiskaři, jejichž jména jsou dodnes známá: Jiří Melantrich z Aventinu, Daniel Adam z Veleslavína a další. Knižní trh se nebývale rozvíjel. Zakládaly se klášterní, zámecké, měšťanské, městské, farní a školní knihovny. Tato výstava, zapůjčená z Knihovny Akademie věd ČR, která je doplněna dřevořezy knihařské, tiskařské, kovolitecké dílny a papírnou od Josta Ammana z konce 16. století, se stala skvělou příležitostí ukázat návštěvníkům vzácné tisky z jedinečné sbírky biblí a starých tisků donátora českolipského muzea Bohumila Malotína. V totalitní době 2. poloviny minulého století navštěvoval pražské antikvariáty, které se mu staly oázou klidu a místem duševního odpočinku. Zamiloval si staré knihy. Začal je kupovat, i ty, které byly velmi poškozené. Mnohé z nich nechal restaurovat. Tento drahý koníček se přeměnil ve vášeň, za padesát let nashromáždil 2000 svazků. Některé z nich, hlavně ty, které pocházejí z rudolfínské doby, výstavu doplňují, stejně tak další knihy z knižního fondu muzejní knihovny, které mají krásné renesanční vazby. Výstava nás zavádí do renesanční Prahy Rudolfa II., do zlatých časů výroby knih s krásnými vazbami zdobenými zlatotiskem, slepotiskem supralibros a exlibris.
Naopak do současnosti nás zavedla další komentovaná prohlídka černobílých fotografií Jana Katzera, která je vystavena v galerii Jídelna. I bez komentářů k jednotlivým záběrům na nás působí z výrazů tváří a očí to, co dotyční prožívají: radost ze zamilovanosti, starost o postižené dítě, nuda z akce, která nebaví, bezprostřednost chlapce, který se drbe na zadečku …… když k tomu autor ještě přidá vzpomínku proč, jak a kde, dostává pohled na fotografii jiný zajímavější rozměr. Neposedné dítě zdolávající schody, holčička, která si z dlouhé chvíle vyrobila z papíru dalekohled, děti, které si fotografa všimnou a zapózují, utkvělý pohled babičky a vnučky na něco, co je zaujalo, soustředěný výraz při horolezeckém výstupu … Cyklus nazvaný Všední radosti začal před osmi lety a není ukončen. Jan Katzer fotografuje ve svém volném čase lidi na různých akcích v Kamenickém Šenově a okolí, také v Kytlici, v Jablonném v Podještědí. Jeho snahou je zachytit okamžiky radosti všedních dní obyčejných lidí, sousedů, přátel, známých a také dětí, které fotografuje obzvlášť rád. Hlavně proto, že neznají přetvářku, nejsou afektované, naopak jsou bezprostřední, což je na dobře nafocené černobílé fotografii, která má svůj půvab, znát.
O fotografovi byla i další výstava v Maštálkově síni, kterou okomentovala autorka výstavy Magdalena Pujmanová. V odborných kruzích uznávaný, ale laické veřejnosti neznámý českolipský rodák Wilhelm Horn se narodil v roce 1809. Vystudoval zdejší gymnázium a polytechniku ve Vídni. Rád maloval, ve Vídni navštěvoval dva roky také fakultu architektury, kde získal i výroční cenu. I když ho malování bavilo, dal přednost jistotě a živil se jako úředník stavebních firem. V roce 1839 jej zaujala daguerrotypie, které se začal věnovat. Stal se průkopníkem v mnoha směrech. V naší zemi si jako první otevřel fotografický salón, zrealizoval první výstavu daruerrotypií, nabízel kurzy fotografování, otevřel si obchod fotografickými potřebami a jeho ceník jako první u nás otiskl v časopise Photographische Journal, který začal vydávat a který přesáhl hranice našeho státu – byl to první německy psaný časopis ve střední Evropě. Byl také první, který nafotil české korunovační klenoty. V České Lípě nalézáme jeho stopy na Děčínské ulici u tzv. „Hornových domů,“ které zde nechal postavit jeho syn, a také na hřbitově, kde je Wilhelm Horn pochovaný. Výstava Wilhelm Horn průkopník fotografie a malíř moravských lidových krojů představuje nejen část jeho daruerrotypií, kolorovaných fotografií a vizitek ale také jeho knihu Mährische Volkstrachten. Při korunovaci českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého chtěla moravská šlechta při holdování dát králi neobyčejný dárek – kresby slavnostních krojů svých poddaných. Oslovila Horna, aby je namaloval. Vytvořil 30 litografií, které o rok později vyšly knižně. Reprodukce těchto kreseb nás zavádí na Moravu do doby před 190 lety. Jeho realistické kresby, při kterých se Horn snažil věrohodně zachytit tehdejší kroje, jsou dnes ceněné. Různé taneční soubory si podle nich nechávají šít kroje pro svoje vystoupení.
Na komentovaných prohlídkách, kterých se zúčastnilo 20 zájemců, jsme se dozvěděli o knihách z Rudolfínské doby a prohlédli jsme si část vzácné podsbírky českolipského muzea, pohlédli jsme do tváří současníku a jejich všedních radostí, pod litografiemi moravských lidových krojů od Wilhelma Horna jsme se ocitli v roce 1836, kdy probíhala korunovace posledního českého krále, a význam starých kreseb podtrhuje vystavený dívčí kroj ušitý podle Hornovy kresby.
Krajem svaté Zdislavy: dušičkový výlet do Mařenic
sobota 5. listopadu 2022
V sobotu 5. listopadu jsme odjeli autobusem do Mařenic. Ze Cvikova se nabízí úžasný pohled na hory Luž a Hvozd a zrestaurovaný kostel sv. Maří Magdaleny.
Původní dřevěná kaple zde stála dřív, než je doložená první zmínka o obci, tedy rok 1372. Přestavit na kamennou ji nechala v roce 1699 majitelka panství Anna Marie Františka Toskánská, která k této práci přizvala Oktaviána Broggia. Jedná se zřejmě o první stavbu tohoto později slavného stavitele. V roce 1714 byl položen základní kámen k přestavbě. Z původní kaple se stalo kněžiště, ke kterému byla přistavěna loď nového kostela. Uvnitř byl namalován iluzívní oltář, kostel měl i oltář postranní a zvon. Anna Marie Františka, velká sběratelka relikvií, věnovala kostelu monstranci s ostatky sv. Marie Magdalény, sv. Terezie a relikvii sv. Fortunaty. V roce 1747 byl ke kostelu přistavěn půlkruhový ambit s křížovou cestou. Kostel byl renovován v roce 1862. Známý pražský malíř Vojtěch Hellich pro něj vytvořil nový obraz sv. Marie Magdalény a obraz Panny Marie s Ježíškem na postranní oltář. Kostel sloužil až do roku 1961, kdy na něj, už značně zchátralý, byl vydán demoliční výměr. Vnitřní zařízení včetně varhan bylo zcela rozkradeno a zničeno, vymlácená okna, zničené dveře a ohniště uvnitř - to byla vizitka českého pohraničí za socialistické éry. Proti výměru se postavili mladí lidé z Moravy, kteří zde na konci 80. let minulého století jezdili a začali kostel opravovat. Díky nim nebyla demolice uskutečněna, naopak, v roce 1991 byl znovu vysvěcen. Stal se dominantou Mařenic. Z původního vybavení se zachovala pouze relikvie sv. Fortunaty, to současné pochází z kostela sv. Michaela Archanděla z Libkovic u Mostu, který byl zbourán kvůli těžbě uhlí, a z kostela sv. Šebestiána v Praze – Liboci. Uvnitř jsou nové varhany, vnitřní malby jsou decentní, ve věži odbíjí dva nové zvony, na které přispěli i potomci německých rodáků, a opravený ambit zdobí sgrafita křížové cesty od Františka Stříže z Mistřína. Kostel žije nejen pravidelnými sobotními mšemi ale také letními oslavami patronky kostela.
Ožila také kaple na Kalvárii, která je z návrší kostela krásně vidět. Dojít k ní přes Mařenice, kde jsou zachovalé podstávkové domy, byl další cíl naší cesty. Původně zde stála poustevna U sv. Anny, do nevelké skály byl vytesán Boží hrob, nad kterým se tyčil kříž. Zbožný sedlák Christopher Schier nechal na jeho místě postavit kamennou kapli. K ní se věřící dostali křížovou cestou se zastaveními, z části po kamenných schodech. Každoroční procesí původních německých obyvatel se zde konala až do jejich odsunu. Potom celý areál chátral, byla zničena nebo odvezena zastavení, z kaple zůstala ruina. Na jejich základech byla v letech 2008-009 postavená nová kaple a o rok později byla vysvěcena. Dnes se stala poutním místem s vyhlídkou, které nám pouze v náznacích ve formě starých schodů, kříže a reliéfů Svaté rodiny a Sedmispáčů připomíná zašlou slávu tohoto místa.
„Na české straně Lužických hor se ještě v 17. století šířilo poustevnictví. Poustevník byl člověk přísných zásad a přitom dobrotivý rádce kajícníků a lidí obtížených žalem. Dobrodinců měl nejčastěji dost a ti ho také zásobovali vším potřebným k životu. Jinak žil z toho, co mu dal les a případně malá zahrádka. Byl mezi bohatými i chudými ve vážnosti. Vedle slavných pousteven ve Sloupu a na Stohánku se uchýlil poustevník na vrch u kaple sv. Anny v Mařenicích. Ve skále byl vytesán Boží hrob a nad ním dal místní hospodář Christoph Schierer vybudovat kapli.
Poustevníky však neměl v oblibě tehdejší stát, protože čím dál tím více se stávalo, že mezi nimi byli uprchlíci před vojenskou službou. Proto také Josef II. nechal nakonec všechny poustevny zrušit.
Po válce bylo všechno, i sochy a křížová cesta, přeměněno v trosky a rozvaliny. Obec dala po roce 2000 postupně celý areál, jak jen bylo možné, restaurovat a oživila dominantu, která svou polohou jen zvyšuje vznešenost lužickohorského podhůří.
Chalupářů z lidí známých ve světě kultury a vědy je tu řada. Zastavím se u jednoho, velkého ctitele zdislavského Jaroslava Durycha, spisovatele a vojenského lékaře. Přišel sem po roce 1945, aby tu našel klid a byl stranou před ne příliš příznivě nakloněnými státními a politickými úřady. Přijížděl často a navštěvoval jablonské dominikány, dokud ještě byli ve svém klášteře. Mařenicům, aniž je byl jmenoval, věnoval novelu Tři dukáty o lásce českého chlapce a německé dívky. V pohraničí byla ovšem marná, ale o to silnější. Obec v některých rysech popisuje. Stále mi zůstává v paměti, co jsem poznal také v okolí rodného města ještě dlouho v padesátých letech. Vymlácená okna a vyvrácené dveře starých opuštěných chalup po rabujících, jednotlivcích či skupinách. Tam visely „jen záclonky z pavučin“. Jeho novela vyšla až po smrti“. (Citace z knihy Krajem svaté Zdislavy, strany 290-291).
Ač byly dušičky, nevlídné dušičkové počasí se nekonalo. Naopak, byl krásný slunný podzimní den a procházka lesem se spadaným listím v podzimních barvách byla velmi příjemná. Zájezdu se zúčastnilo 23 zájemců.
Neznámé muzejní pochody
sobota 15. října 2022
Neznámé Muzejní pochody
Miloslav Sovadina
Každý Českolipák jistě zná Vlastivědné muzeum a galerii v České Lípě a rovněž tak jistě zná muzejního historika Ladislava Smejkala. Ale téměř nikdo neví, že muzeum bylo po několik let pořadatelem dálkových pochodů a Ladislav Smejkal stál u jejich počátku a byl jejich stálým účastníkem.
Zrod muzejních pochodů spadá do roku 1978. Tehdy se rozhodl ředitel muzea v Rumburku dr. Vojtech Čelko, že půjde navštívit do České Lípy svého kamaráda ze studií Ladislava Smejkala. A skutečně přišel! Šel z Rumburku pěšky 33 kilometrů po silnici až do České Lípy. Když jsme pak hodnotili jeho výkon, zrodil se nápad zopakovat znovu tuto trasu již jako Muzejní pochod. A tak se o rok později vydali na cestu z České Lípy do Rumburku Ladislav Smejkal, muzejní fotograf Jan Sommer a archivář Miloš Sovadina. Trasu jsme zvládli a tradice tedy byla založena. Sami jsme se pak pasovali na zakladatele (Vojtech Čelko) a průkopníky muzejního pochodu.
Pochod byl od počátku pojat jako vážná společenská akce. Vojtech Čelko zajistil tištěné pozvánky, založili jsme kroniku a punc vědeckého přístupu dodávalo pochodu kontrolní vážení všech účastníků před pochodem a po pochodu. Ředitel rumburského muzea nás očekával a osobně připravil (a pak po řadu let i nadále připravoval) pro úspěšné účastníky pochodu oběd. Od třetího pochodu se jako menu ustálily „Nohy ptáka Noha“, tedy pečená kuřecí stehýnka. Velkým gastronomickým překvapením se stal roku 1981 obrovský pudink, opět připravený panem ředitelem a servírovaný ve vikslajvantovém lavóru. Pudink byl dvoubarevný, čokoládový a vanilkový, zdobený rozinkami (z nich byl zhotoven nápis MUSEUM) a višněmi.
Třetí ročník muzejního pochodu se již těšil zvýšenému zájmu muzejních pracovníků i jejich rodinných příslušníků, včetně dětí. Výrazným pokrokem od tohoto pochodu se stalo zásobovací vozidlo, Trabant rodiny Sommerových, vždy ozdobený ručně malovanými propagačními nápisy. Jan a Blanka Sommerovi se pak po dalších několik let starali nejen o naše občerstvení a blaho, ale i o případnou zdravotní pomoc. Tu bylo naštěstí třeba poskytnout pouze jednou, roku 1982, kdy bylo potřeba ošetřit natažený lýtkový sval. Otlaky, puchýře, odřené paty a sluncem spálená záda a ramena si každý léčil sám.
Počínaje čtvrtým muzejním pochodem roku 1981 jsme museli kvůli bezpečí účastníků změnit trasu. Provoz na silnici číslo 9 velmi zhoustnul a zejména kamiony byly pro nás, chodce, nebezpečné. Proto jsme úvodní část trasy do Nového Boru vedli přes Manušice a Skalici, dále pak po staré svorské silnici do Svoru. Nad Svorem jsme pak odbočili na Rousínov a různými lesními cestami pak došli na Novou Huť, kde býval pravidelně vydatnější piknik. Dále na Šebr, do Jiřetína a přes Studánku do Rumburku už jsme museli zase po silnici. I tak se ovšem trasa prodloužila asi o 5 km, takže se nyní délka pochodu přiblížila ke 38 kilometrům. Takto upravenou trasu jsme pak používali až do roku 1985.
Toho roku se šlo do Rumburku naposledy. Dr. Čelko totiž získal zaměstnání v nově otevřeném Domu slovenské kultury v Praze a z Rumburku se odstěhoval. Na druhé straně se ale nyní stal aktivním účastníkem muzejních pochodů. Ztrátou Rumburku jsme však přišli nejen o cíl pochodu, ale i o místo, kde jsme si mohli odpočinout, najíst se a osvěžit. Tradice ovšem již byla silná a naše odhodlání pochod udržet rovněž, jen jsme museli změnit trasy a postupně si vytvořit nová zázemí, kde bychom mohli po námaze pochodu posedět a doplnit ztracená kila i kalorie. Pochody sice stále většinou vycházely z České Lípy, ale končily nyní v bytech nebo častěji na zahradách některých účastníků. Sepětí s muzeem se tedy uvolnilo, starty u českolipského muzea, kontrolní zastávka v muzeu skla v Novém Boru a cíl v muzeu v Rumburku byly minulostí. Od devadesátých let se také dosti změnilo profesní složení pochodů. Ve stále větší míře se pochodu zúčastňovali další příbuzní a přátelé původních muzejních pracovníků a mezi nimi převládaly zdravotní sestry, při maximální účasti až v počtu pěti osob. Vzhledem k tomu, že průměrná účast na pochodech činila v této době asi 16 lidí, tvořily zdravotní sestry třetinu účastníků. Nicméně název „muzejní pochod“ jsme užívali dále.
Trasy pochodů se po roce 1986 každoročně měnily a zkrátily se, v desetiletí 1986 –1997 pravidelně měřily kolem 25 kilometrů. Většinou tvořily okruhy, vycházející a končící v České Lípě. Jen několikrát se start odbýval mimo Českou Lípu – roku 1992 v Bezdězu, 1995 v Doksech a roku 1996 v Benešově nad Ploučnicí. Vzhledem k tomu, že se trasy pochodů měnily, bylo třeba předem projít celou cestu, najít místa, kam může přijet a zaparkovat doprovodné vozidlo a prozkoumat její bezpečnou schůdnost. Rekognoskaci terénu většinou zajišťovali manželé Smejkalovi a Miloš Sovadina. Absolvovali jsme tedy musejní pochod vlastně dvakrát. Ale díky této přípravě se naše pochody vždy dařilo dokončit. Jedinou výjimkou v tomto období byl 15. pochod roku 1992, který jsme museli v polovině zrušit kvůli vytrvalému dešti.
V této podobě také vstoupily muzejní pochody do nového tisíciletí. Pokud se něco změnilo, byl to náš věk, který se zvyšoval a úměrně tomu se snižoval počet plánovaných kilometrů. Délka tras se po roce 2000 již trvale držela pod hranicí 20 kilometrů. Novinkou bylo, že jsme poprvé vyrazili do zahraničí, do Německa. Poprvé se tak stalo roku 2003, kdy jsme se vydali z Hrádku nad Nisou na Ojvín, podruhé roku 2005, kdy jsme z německého Herrenwalde vystoupali na Weberberg a posléze na Luž. Podstatná změna nastala ve složení účastníků. Pochody již nebyly ani muzejní, ani profesní záležitostí, staly se nyní v podstatě rodinným podnikem, neboť pravidelně se jich zúčastňovali již jen členové rodiny Smejkalovy, Sommerovy a Sovadinovy. Z toho je ovšem vidět, že průkopníci pochodů si vychovali zdatné nástupce, a to nejen své vlastní děti, nýbrž v této době už i vnoučata. Potvrdila se tak správnost přísloví, že jablko nepadne daleko od stromu.
Úbytek účastníků se snažil vyřešit Ladislav Smejkal roku 2012, když na pochod pozval členy Vlastivědného spolku Českolipska. Výsledek byl povzbudivý, protože se na startu ve Starých Splavech sešlo 21 turistů. V dalších letech se už ale podobný úspěch nekonal. Až na jednu výjimku. Roku 2018 se totiž jako 41. muzejní pochod konala plavba lodí po Labi z Ústí nad Labem do Litoměřic. Tento tradici se vymykající atraktivní program opět přilákal kolem dvacítky účastníků.
Poslední roky se pochod stal opět jen rodinnou záležitostí. Letos se, po výpadku kvůli epidemii covidu roku 2020, konal již jeho 44. ročník. A protože se organizace nadšeně chopila mladší generace, lze oprávněně předpokládat, že tradice bude zdárně pokračovat. Tuto vzpomínku lze zakončit citátem ze Slavnostního tisku ke 20. muzejnímu pochodu 1997: „ Muzejní pochod … stmeloval a upevňoval naše přátelství. A toto své poslání neztratil ani dnes. Muzejní pochod je společnou akcí skupiny přátel, kteří mají smysl pro humor, pro recesi, nebojí se námahy a překážek a dokáží se povzbudit k jejich překonání. A tak tomu bude, doufejme, i nadále.“
Krajem svaté Zdislavy: Žitava a Marienthal
pondělí 10. října 2022
V sobotu 10. října jsme autobusovým zájezdem do Žitavy a Marienthalu zahájili cyklus Krajem svaté Zdislavy. V něm se po následující dva roky podíváme na několik míst v severních Čechách a v příhraničním německém Sasku, jejichž historii nám v knize Krajem svaté Zdislavy popsal historik Ladislav Smejkal a zdařilými fotografiemi doplnil Vladimír Štěpánský. Těmto dvěma kolegům, historikovi a fotografovi Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, vydal Vlastivědný spolek Českolipska k jejich životním jubileím výše zmíněnou knihu, které se ale Ladislav Smejkal už nedočkal. Jeho vyznání tomuto kraji, jeho obdiv k patronce Libereckého kraje je tolik inspirující! A pro ty z nás, kteří máme rádi tento kraj, budou návštěvy měst, kostelů, muzeí, hradů a přírodních krás, se kterými je světice Zdislava spjata, nejen pohlazením po duši, neboť si budeme číst ukázky z knihy, ale budou také poučné, protože nás na nich bude provázet historik.
Při prvním výletu, kterého se zúčastnilo 38 zájemců, nám zprvu nepřálo počasí. Vyjeli jsme od muzea v 9 hodin ráno za deště, který nás doprovázel až ke špitálnímu kostelu sv. Jakuba v Žitavě. Dovnitř nás pozval usmívající se pastor Olf Tunger, který, i když kostel není veřejnosti přístupný, nás ochotně pozval dál. Historik Michal Panáček nás seznámil s jeho historií. Byl postaven na obchodní stezce ve 14. století v době panování Karla IV. ke špitálu, který dnes už neexistuje. Po husitském období, kdy byl vypleněn, byl v roce 1464 obnoven. Podepsala se na něm i třicetiletá válka, škody za ni napáchané byly odstraněné v roce 1721. A potom přišel rok 1757, tedy období sedmileté války, které Žitavu tolik poškodilo. V létě toho roku se zde Prusové snažili ubránit rakouskému vojsku. Následný požár zničil takřka celé, v té době dobře prosperující město. Při výkladu historie města je rokem zlomovým a narážíme na něj takřka u všech budov a míst. Neunikl tomu ani špitální kostel. Za dvacet let byl znovu obnoven a byla k němu přistavena i věž. Kostel si zachoval venkovní i vnitřní gotický ráz, dnes slouží metodistické církvi.
Po návštěvě kostela jsme se vydali po centra města. Déšť nás pořád ještě trápil, ale ustával. Zastavili jsme se na místě bývalých masných krámů, jejichž historie sahá až ke vzniku města, a dnes se na tomto místě konají oblíbené vánoční trhy. Ukryli jsme se v průchodu radnice, kde jsme si vyslechli stručnou historii města. Cestou na náměstí přestalo pršet. Zajímavá byla návštěva kostela sv. Jana Křtitele. Původní románský kostel byl několikrát přestavován až do dnešní klasicistní podoby. I on si prošel ohněm ve zlomovém roce, kdy byl zcela i s varhany zdemolován. Majestátní kostel má nahnutou pravou věž, zajímavý kazetový strop a velkou sochu žehnajícího Krista.
„Druhou světovou válku přežila Žitava bez velkých pohrom. Ukončila ji sovětská armáda, která do města vstoupila 8. května 1945. Krátce poté nastal další nucený exodus do Žitavy.
Z Českolipska a Liberecka přicházely do města transporty tamních Němců. Mířila sem i část uprchlíků z druhé strany Nisy, která připadla Polsku. Byla to část Lužice, dokonce nemalý kus žitavského okresu. Nejhůře bylo těm, kteří sem byli násilně vyhnáni v červnu a červenci 1945. Město bylo přelidněné, hladové a plné nemocí. Ještě počátkem roku 1946 tu umíralo 40–50 lidí denně. Příděly byly chabé: asi 1,5 kg chleba týdně pro rodinu, tu a tam trochu másla, sem tam brambory a tvaroh. Většina dnů byla bez masa.
Vyhnaní němečtí obyvatelé prý chodívali na vysokou věž kostela sv. Jana Křtitele a odtud se smutně dívali ve směru do Čech. To jsem slyšel vypravovat ještě po několika desetiletích jako bolestnou vzpomínku“. (Citace z knihy Krajem svaté Zdislavy, strana 242).
V přestávce na oběd někteří navštívili restauraci s výborným jídlem, jiní si pochutnali na kávě a sladkostech v cukrárně. A potom už jsme odjeli do Marienthalu.
„Vstoupí-li tam poutník, ocitá se v klášterním městečku. Směrem k řece nachází se vlastní obydlí sester s nepřístupnými pokoji pro veřejnost, takzvaná klauzura s knihovnou. Sousední kostel vyhlíží dosti prostě, ale uvnitř je uměřeně bohatý. Směrem k břehům Nisy se nachází zahrady sester a jedna přístupná – biblická zahrádka s rostlinami ze Svaté země anebo ji připomínající.
Zde je tolik klidu a míru.
Na prostorném nádvoří se nalézá kašna se sloupem Nejsvětější Trojice. Pomník Jana Nepomuckého je z roku 1755. Bdí nad klášterem, který byl několikrát přepaden zrádnými vodami Nisy. Povodeň roku 2010 je v živé paměti. V kostele bylo přes metr vody a celé nádvoří bylo zaplaveno. Vztah k přítomnosti symbolizuje socha papeže Jana Pavla II. V zemi na druhé straně řeky je těchto památníků slavného polského papeže mnoho. Ve východních spolkových zemích je vzácností.
Naproti klášterní budově jsou objekty názorně ukazující, čím se klášter živil vedle historických rent, které svým časem stejně vyschly. Je tu historický pivovárek, vinice a návštěvník může spatřit i pilu, v níž se důmyslně řeže dřevo. Nechybí ani starodávný hostinec pod kaštany. Velké a prostorné stáje a sýpka byly přestavěny na mezinárodní kongresové centrum. Sestry prodávají různé čaje a mýdla, ale hlavně tradiční likér, třebaže ten se přímo v klášteře nedělá. Nechci dělat reklamu, ale štamprle skutečně potěší“. (Citace z knihy Krajem svaté Zdislavy strana, 247).
Tento klášterní komplex cisterciaček má bohatou historii spjatou s naší vlastí. Založila jej v roce 1234 česká královna Kunhuta Šlaufská, manželka krále Václava I. Po dvě staletí s podporou českých králů, a také zakladatele našeho města Jindřicha z Lipé, který měl na zdejší kraj zástavu (a také proto, že jeho dcera zde byla jeptiškou), klášter dobře prosperoval. Řádění husitů v roce 1427 bylo natolik devastující, že odsud jeptišky na 30 let odešly. Na konci 17. století vyhořel a na jeho základech byl postaven areál v barokním stylu, jak jej známe dnes. V údolí ležící komplex neunikl ničivým povodním na konci 19. století a v roce 2010. Místo s krásnou procházkou kolem řeky Nisy, přes kterou se valila mlha, a kolem vinic ke křížové cestě po dešti v prosvítajícím slunci mělo svůj půvab. Pohled z vinic na typický barokní areál v podzimních barvách je magický. 15 jeptišek, které zde slouží a řídí se heslem „modli se a pracuj“ si zaslouží uznání. Zájemcům poskytují ubytování, starají se o vinice a biblickou zahrádku, provozují obchůdek a rády vás areálem provedou. Zdlouhavý výklad a následný překlad byl trochu unavující ale prohlídka malé kaple a kostela byl krásný.
Z Marienthalu jsme odjížděli za krásného slunného počasí, abychom se na hranici až do České Lípy opět ponořili do mlhy.
Wenzel Bergner z Rumburku v Rio de Janeiru
sobota 24. září 2022
24. září 2022 ukončil Ing. Petr Polakovič cyklus Naši krajané v Jižní Americe přednáškou Wenzel Bergner z Rumburku v Rio de Janeiru. V ní jsme se vrátili 200 let nazpátek do doby, kdy se v naši zemi, patřící pod Rakouskou monarchii, rozvíjelo národní obrození, a Brazílie, tehdy portugalská kolonie, čekala na svůj vzestup. Rozvíjet se začala poté, co se v roce 1808 v Rio de Janeiru vylodil portugalský královský dvůr utíkající před Napoleonským vojskem. Královna Marie I. se synem Janem a s početným doprovodem, čítajícím 15000 lidí zvyklých na přepych, si těžce zvykal na zdejší chudobu a zemi bez paláců. Ze země se vyváželo zlato, diamanty a cukrová třtina, která se pěstovala na nekonečných plantážích. Dovoz do země neexistoval. Nebylo tam žádné spotřební zboží ani infrastruktura, což byla pro portugalskou elitu nepříjemná situace. Královna matka se synem se to snažili změnit. Zemi otevřeli světu. K břehům Jižní Ameriky, zejména do měst Bahia a Brazílie, začaly připlouvat lodě s lidmi, kteří toužili po půdě, a obchodními zástupci z firem z celé Evropy, kteří měli zájem zde prodávat svoje zboží. Byli vítaní a byli úspěšní. Ještě více se Brazílie začala rozvíjet o několik let později, kdy se Janův syn Petr oženil s rakouskou princeznou Leopoldinou. Už když se Leopoldina stěhovala na čtyřech lodích za svým ženichem, byly sklady na lodích plné spotřebního zboží, v kajutách přebývali zdatní obchodní zástupci a na přání Leopoldiny také přírodovědci (mezi nimi i Johann Christian Mikan, syn Josefa Bohumíra Mikana, narozeného v České Lípě).
Mezi schopnými obchodníky byl i Wenzel Bergner. Jeho úkolem bylo navázat kontakty a zjistit možnosti dovozu z Rakouské monarchie do Brazílie.
Wenzel Martin Christoph Bergner se narodil 12. listopadu 1761 v Praze, kde vystudoval gymnázium a poté na Karlově univerzitě přírodní vědy se zaměřením na chemii. V letech 1806-1816 žil v Rumburku, živil se výrobou chemikálií a vývozem látky zvané nankin. Měl neobyčejný talent na jazyky a tuhle svoji zálibu neustále rozvíjel. Rád podnikal dobrodružné výpravy do cizích zemí, zejména Německa a Itálie. Stal se známou osobností s kreditem schopného obchodníka ovládajícího několik cizích jazyků. Nabídku pražského gubernia pracovat v Rio de Janeiru na pozici obchodního zástupce neodmítl. Do Brazílie odjel 10. dubna 1817 se svým tehdy šestnáctiletým synem, který tam ale za dva roky zemřel. Wenzel Bergner strávil v zámoří čtyři roky a poté se vrátil do Vídně. I když jeho nadřízený v Brazílii nebyl s jeho prací spokojený, sepsaná zpráva, kterou v srpnu 1821 předložil Obchodní komisi při c. k. ministerstvu ve Vídni, byla hodnocena kladně. Bergner přijal úřednické místo na ministerstvu ve Vídni, kde už zůstal natrvalo. S přáteli z Čech udržoval kontakty, zejména s Josefem Jungmanem. Bergner, ač Němec, velmi podporoval tehdy se rozvíjející národní obrození. Ještě před misí do Jižní Ameriky finančně podporoval české vlastence a v roce 1811 daroval Josefu Jungmanovi 200 zlatých na vydání Miltonova Ztraceného ráje. Pomáhal mu s vydáním Česko-německého slovníku tak vydatně, že mu autor děkuje v úvodním slovu. Podporoval založení Matice české, publikoval v českých časopisech, zejména v Kroku, česky psané články se zeměpisnou a přírodovědnou tématikou. Napsal i obsáhlou úvahu „Rozprava o literatuře vesměs a žádosti“, ve kterém se zamýšlí nad možností vzniku společného všeslovanského jazyka a společné literatury.
Wenzel Berner zemřel ve Vídni v roce 1834.
Odhalení pamětní desky Ladislava Smejkala
sobota 18. června 2022
Při oslavách 630. výročí založení Benešova nad Ploučnicí 18. 6. 2022 byl vzpomenut historik českolipského muzea a velmi aktivní člen našeho spolku Ladislav Smejkal. Na jeho rodném domě byla slavnostně odhalena pamětní deska a byla pokřtěna kniha Vzpomínky na Ladislava Smejkala, kterou sepsal jeho synovec Luděk Smejkal. Slavnostní akty doprovázela výstava jeho knih a fotografie a dokumenty připomínající jeho život zasvěcený muzejní a vlastivědné práci.
Velmi si vážíme této iniciativy a děkujeme.
V křišťálovém království Jiřího Pačinka
sobota 28. května 2022
V sobotu 28. května putovali členové i příznivci Vlastivědného spolku Českolipska opět za skláři. Tentokrát odjeli linkovým autobusem do Kunratic u Cvikova, kde už sedm let vznikají skleněné výrobky v huti Jiřího Pačinka.
Jiří Pačinek se sklářskému řemeslu vyučil ve škole v Novém Boru. První zkušenosti po vyučení sbíral ve sklárně Chřibská 1414, ve firmě Novobor Petra Novotného a také na tříměsíční stáži ve Spojených státech amerických. Po návratu se stal sklářským mistrem ve firmě AJETO. V roce 2008 zahájil v Lindavě v bývalé stodole přestavěné na sklářské studio vlastní uměleckou tvorbu. V Kunraticích u Cvikova si vyhlédl zchátralou budovu bývalé konírny, kterou přestavěl na prodejní galerii a huť, ve které byl zahájen provoz v roce 2015. Sklárna stojí vedle kostela Povýšení svatého Kříže postaveného v klasicistním stylu v letech 1831–1833. V současnosti se interiér starého kostela mění v galerii, do které Jiří Pačinek na základě partnerské dohody mezí obcí a Římskokatolickou farností instaluje plastiky svoje a dalších umělců, se kterými spolupracuje (např. Blanka Matragi). Kostel se mění v křišťálový chrám. Zdobí jej lustry, na soklech, parapetech a ve výklencích jsou umístěné vázy, mísy, poháry, skleněné kytice, květy, zvířecí hlavy, také antiviry a další artefakty. V kostele probíhají i krátkodobé výstavy, my jsme zhlédli umění Bořka Šípka na výstavě Křišťálový Šípek, se kterým Jiří Pačinek také spolupracoval.
V huti v přízemí bývalé konírny pracují skláři, kterým naše zvědavé okukování vůbec nevadilo, naopak, rádi nám předvedli, jak z roztavené hmoty za pomocí dřevěných forem dokáží vyfoukat užitkový předmět. My jsme se u pecí nejen ohřáli ale i poučili. V malé sklárně vládne rodinná atmosféra a spokojenost.
Celý areál obklopuje skleněná zahrada, ve které „kvetou“ a na slunci se třpytí skleněné stromy, trsy barevných trav a kytic. Okraje cestiček, po kterých se „prochází“ plameňáci, zdobí skleněné kameny.
Sobotní dopoledne nabídlo 27 účastníkům výletu skleněnou krásu osobitého stylu mistra Pačinka, jehož nápadité kreace velkorozměrných plastik zvířat a rostlin jsou divoce barevné, a přitom křehké a půvabné. V jeho rodu nebyl nikdy žádný sklář a ani on jim nechtěl být. Ovlivnil jej seriál Synové a dcery Jakuba skláře a následná exkurze do sklářského učiliště v Novém Boru. Školu absolvoval s vyznamenáním, v nejstarší sklárně světa ve Chřibské se zdokonalil v technice hutního tvarování skla, následná práce v huti Novobor pod dozorem světově významného skláře Petra Novotného, a jeho vlastní zájem, píle a chuť z něj udělala sklářskou kapacitu, kterou u nás i ve světě úspěšně prezentuje pod značkou PAČINEK GLASS.
Prezentace knihy Krajem svaté Zdislavy v Žitavě
sobota 30. dubna 2022
Prezentace knihy Krajem svaté Zdislavy v Žitavě
Představení německé verze knihy Krajem svaté Zdislavy v Žitavě mělo ráz komorní a zároveň dojemný. V úvodu zazněla hudební skladba ukrajinské studentky Valerii Busko, která již dva roky studuje na pražské konzervatoři hru na violu. Za klavír usedla korepetitorka Olena Kliushnichenko, její bývalá učitelka na hudební škole ve městě Bílá Cerkev, odkud utekla před válkou a v Mníšku u Liberce nalezla azyl. Během prezentace zahrály pět skladeb, které prezentaci velmi zpestřily. Představení knihy se zúčastnil starosta Žitavy Thomas Zenker, kterého kniha velmi těší a má radost především z toho, že se v ní píše o Žitavských horách a okolí. Překladatelka Petra Sochová představila autory a přečetla dvě kapitoly, které provázelo promítání fotografií publikovaných v knize i těch, které se tam nedostaly. Doufáme, že se kniha v německém jazyce bude prodávat stejně dobře jako ta česká. Akce se uskutečnila 30. dubna 2022 v knihovně Christiana Weise.
Za skláři v Novém Boru
sobota 23. dubna 2022
V sobotu 23. dubna jsme v rámci cyklu Putování za skláři navštívili Nový Bor. Od svého založení v roce 1757 hrabětem Janem Josefem Maxmiliánem Kinským až do dnešních dnů mu právem patří přívlastek sklářské. Tento obor citlivě reaguje na výkyvy na světových burzách a jeho historie má tvar sinusoidy znázorňující léta tučná a hubená. Na Novoborsku a Kamenickošenovsku nikdy nezaniklo, skláři byli vždy podnikaví, zcestovalí a vzdělaní. V Novém Boru vznikla vůbec první sklářská škola na světě. Založili ji v roce 1763 piaristé, kteří své žáky učili zejména obchodování se sklem.
Naše první zastavení směřovalo do dílen současného sklářského učiliště a střední odborné školy, kterými nás provedl vedoucí školní sklářské hutě Pavel Tille. Huť, hranárna, brusírna, rytebna, kulírna, malírna … to je jen několik názvů dílen, ve kterých se svému řemeslu učí budoucí skláři. Novoborská škola se chlubí jejich velkým množstvím, které jim sklářské školy ve světě závidí. Ani jsme je ve vymezeném čase nestačili všechny projít i tak na nás stroje a nářadí v nich a výklad pana Tilleho zapůsobil.
Potom jsme se přesunuli do firmy Novotný glass studio, což je komplex sklářské hutě, restaurace, muzea a prodejní galerie skla. Tuto rodinnou firmu založil světoznámý sklář Petr Novotný podle návrhu Bořka Šípka, se kterým spolupracoval. Muzeum je rozděleno do dvou částí. V té první vidíme sklářské výrobky Petra Novotného, Bořka Šípka a dalších českých i světových sklářů, které majitel získal při svých cestách po světě. Ve druhé části jsou nainstalované výrobky a plastiky, které vznikly na sklářských sympoziích. Z muzea se dostaneme na ochoz hutě, kde můžeme sledovat práci sklářů. Ti zde pracují u čtyř pecí, vždy jeden sklář a pomocník. Tato firma plní přání zákazníků z Ameriky, vyrábí také součásti lustrů a užitkové sklo v menších sériích. Foukání a tvarování roztavené skloviny jsme sledovali i z restaurace, která je od hutě oddělená skleněnou zdí.
Po obědě a kávě jsme se vydali do sklářského studia Aleše Zvěřiny. V jeho galerii nám doslova přecházel zrak. Tolik skleněné krásy! Té klasické, o kterou mají zájem zejména země Orientu, ale nás zaujaly hlavně moderní návrhy a realizace čistého jednoduchého designu určeného do současných interiérů. Manželé Aleš a Zlata Zvěřinovi, absolventi novoborské sklářské školy, založili svoji firmu v roce 1997. I oni si procházejí obdobím konjunktur a krizí ale vše úspěšně zvládají. Pan Zvěřina, velký srdcař sklářského řemesla a mistr v broušení oceněný na mnoha soutěžích, nám o svoji práci vyprávěl velmi poutavě, ukázal nám i práci v brusírně. Svítidla, plastiky, trofeje, vázy, tácy, dózy, skleničky v sadách nebo jednotlivě ručně malované barvami, zlatem, platinou nebo vyryté či vybroušené do olovnatého i bezolovnatého křišťálu mají špičkovou úroveň a zákazníci z celého světa tuto kvalitu oceňují a vyhledávají.
Za skláři do Nového Boru putovalo za slunného počasí 23 zájemců.
Magdalena Pujmanová
Kinští ve Sloupu v Čechách
sobota 9. dubna 2022
Z osobností šlechtického původu, které zasáhly do dějin našeho regionu, byli i představitelé rodu Kinských. Kořeny tohoto staročeského rodu sahají až do 13. století. Zprvu nevýznamný, spíše vladycký rod, nabyl svého významu, peněz a moci po třicetileté válce. Rozdělil se do několika větví významných či méně významných, ke kterým patřila i ta působící na Českolipsku.
V roce 1709 koupil Václav Norbert Oktavian z České Kamenice pro svého syna Josefa Jana Maxmiliána panství Sloup v Čechách. Po dosažení plnoletosti v roce 1726 jej převzal, a ve 30. letech 18. století zde nechal postavit zámek, ve kterém se usadil v 50. letech. Mladý Maxmilián sbíral zkušenosti s podnikáním ve Slezsku, kde z pověření krále Karla VI. dozoroval manufaktury a staral se o zahraniční obchod, a později ve Vídni. Přiklonil se k merkantilismu. Sloupské panství velmi zvelebil, podnikal moderně a progresivně, panovnicí Marií Terezií byl dáván za příklad ostatním podnikatelům, byl nazýván „největším šlechtickým podnikatelem v Čechách“. Pozemky svých statků rozparceloval a pronajímal je poddaným. Založil několik vesnic: Josefov, Janov, Maxov a „Pihelská Staveniště“ (dnes součást Pihelu). Už tehdy se plánovala státní silnice, která měla Sloup v Čechách minout, a proto na plánované cestě založil v roce 1757 z osady Bor město (dnes Nový Bor) „s právem pořádání trhů čtyř ročních a týdenního pondělního“. Podnikal v několika oborech: založil zrcadlárny v Lindavě a ve Sloupu v Čechách: o zrcadla zde vyráběná byl zájem po celém světě. Velmi úspěšný byl i v podnikání v textilním odvětví. V rozptýlených manufakturách předli a tkali jeho poddaní z domácího lnu a dovážené bavlny látky. V areálu zámku postavil barvírnu, ze které vznikla v roce 1763 první kartounka v Čechách. Sloupský hrad, tehdy již poustevnu, navštěvoval se svými přáteli a významnými hosty. Sloupský zámek navštívil v roce 1779 císař Josef II. Josef Jan Maxmilián Kinský, příslušník řádu maltézských rytířů, byl pro náš region významná osobnost. Zemřel v roce 1780 svobodný a bezdětný.
Sloupské panství odkázal prasynovci Filipovi Kinskému, kterého si oblíbil císař Josef II. – byl jeho důvěrníkem. Doprovázel jej na tajnou misi do Ruska. Císař tehdy cestoval pod falešným jménem Falkenštejn. S carevnou Kateřinou II. se setkali v roce 1787 na Krymu a navštívili i Potěmkinovy vesnice. Doprovázel jej i ve válce proti Turkům na Balkáně. Manželství s Marií Terezií s Dietrichsteina nebylo šťastné ani dlouhé – po roce byli rozvedeni. V roce 1790 slovně napadl ve vídeňském paláci slavného generála Franz Moritze von Lascyho, čímž si velmi rozhněval tehdejšího císaře Leopolda II. Ten jej nechal prohlásit za nesvéprávného a obstavil mu majetek (po veřejné omluvě mu ho zase vrátil). Do Sloupu jezdil, ale patrně zde trvale nebydlel. V roce 1813 při tažení spojeneckých vojsk k poslední bitvě proti Napoleonovi byl sloupský zámek vydrancován Poláky. Pro Filipa Kinského to byla nepříjemná záležitost, neboť generál drancující armády Józef Antoni kníže Poniatowski byl jeho synovcem. V začínajícím romantismu udělal z poustevny výletní místo. Hosté zde rádi jezdili nejenom na hrad ale také na prohlídku manufaktur založených Josefem Janem Maxmiliánem Kinským, které pořád dobře prosperovaly. Vzácným hostem podepsaným v knize návštěv byl i císař František II. Filip Kinský zemřel v roce 1827. Neměl děti, sloupské panství odkázal synovci Karlovi Kinskému.
Ten byl za toto dědictví vděčný, neboť mu z něj kynulo bohatství a on mohl ve svých jednašedesáti letech opustit ne vždy pohodlnou práci v armádě. O panství, kterému v té době správcoval otec Ferdinanda Břetislava Mikovce, pečoval. Zvelebil poustevnu, přistavil budovy kolem zámku a nechal zde vybudovat park. Snažil se i podnikat ale to mu moc nešlo, chov bource morušového, bažantů a ovcí skončil se ztrátou. Když za čtyři roky v roce 1831 zemřel, měl slavný pohřeb, poddaní jej měli rádi. Karel Kinský byl ženatý s Alžbětou Kinskou (pocházela z rodu Thunů), která se čtyřmi dětmi s ním pobývala v místech vojenských posádek. Měla ráda divadlo a hudbu a rozuměla jim.
Sloupské panství zdědil syn Carlos. Jak zde působil, nevíme, zde zatím nebyly nalezeny žádné prameny. Zemřel bezdětný v roce 1856, a kupodivu panství nezískal jeho bratr ale matka Alžběta, která žila s dcerou v zámečku ve Svojkově. Ta jej odkázala vnukovi Augustu Františkovi, který na něm začal hospodařit po její smrti v roce 1876. O dva roky později se oženil s hraběnkou Františkou Hartigovou z Mimoně. Svatbu měli v Lucernu ve Švýcarsku a po návratu byli ve Sloupu v Čechách okázale přivítání. Byli prvními pány, kteří zde, zřejmě i před Velkou válkou, žili trvale, nejezdili sem jenom na letní a podzimní pobyty. Narodily se jim dvě dcery Juliána a Marie.
Manželé Kinští si vedli návštěvní knihu, podle které víme, kdy tam přesně byli a kdo je navštěvoval. Stálými hosty byl např. bratr hraběte Filip, který do Sloupu jezdil každý rok na lovy, a do návštěvní knihy i kreslil místa, která navštívil, a co ulovil. Dále je často navštěvovaly sestry jeho manželky hraběnky Paula a Marie. A také českolipská malířka Eugenie Hauptmanová-Sommerová, která dcery namalovala.
V roce 1902 se Marie provdala za bavorského šlechtice Emanuela Preysinga. Po těžkém porodu syna Kašpara nechala upravit kapli v Modlivém dole u Svojkova na lourdskou jeskyni jako votivní dar. Žili v Bavorsku, ale na léto jezdili do Sloupu.
Hraběnka Františka a její dcera Juliana byly zbožné a aktivní v charitativních i církevních spolcích, ve kterých zastávaly významné funkce. Pomáhaly i za Velké války, Františka byla vyznamenána čestným uznáním Červeného kříže.
Z návštěvní knihy se dozvídáme, že v roce 1928 oslavili ve velkém stylu zlatou svatbu a o deset let později, v pochmurném roce 1938, už skromněji svatbu diamantovou. Jak se stavěli k politice Adolfa Hitlera, nevíme, je ale dost pravděpodobné, že vzhledem ke svému věku zůstávali v ústraní. Manželé Kinští zemřeli ve válečných letech, Františka v roce 1939, hrabě o dva roky později.
Jejich vnuk Kašpar Preysing, který bydlel v meziválečném období v Německu, odešel před nacisty do Čech a za války žil ve Sloupu v Čechách.
Sloupské panství zdědila po smrti majitelů dcera Marie, ale staral se o něj její syn Kašpar. Jeho smrt byla tragická. 9. května přišla do Sloupu v Čechách Sovětská armáda. Večer se jeden opilý voják dožadoval vstupu do zámku Kašpara zastřelil přes dveře. Manželka s dětmi a sestra Juliana odešly do Německa, majetek Kinských byl zestátněn.
Magdalena Pujmanová
Mgr. Martin Aschenbrenner
Prezentace knihy Krajem sv. Zdislavy v České Lípě
sobota 26. března 2022
Plně obsazený velký sál ve Ville Hrdlička v České Lípě měl slavnostní atmosféru. Prezentace byla zahájena skladbou Tanec na hradě Lemberku z cyklu Krajem paní Zdislavy od Vlasty Bachtíkové v podání Terezy Jungmanové, žačky ZUŠ Nový Bor, a její maminky. Předseda spolku Mgr. Michal Panáček knihu představil a požádal o pár vět přítomné hosty: starostku České Lípy Ing. Jitku Volfovou a ředitele Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě Ing. Zdeňka Vitáčka – ti zde zastupovali organizace, které na vydání knihy přispěly. Poté byli představeni autoři knihy fotograf Vladimír Štěpánský a historik Ladislav Smejkal. Ten byl představen nejen slovy ale také obrazem: na plátně se promítaly fotografie z jeho dětství, mládí, s kolegy, přáteli i rodinou. Přítomné, kteří pana Smejkala znali, to velmi potěšilo. Při čtení úryvků z knihy v podání Jiřího Gottliebera byly promítány fotografie Vladimíra Štěpánského z knihy i těch, které se tam nevešly. Po další skladbě Loučení s krajem paní Zdislavy popřál knize kolega a přítel Ladislava Smejkala Miloslav Sovadina, a českolipský rodák a kamarád Vladimíra Štěpánského prof. Ing. Petr Sklenička CSc, rektor České zemědělské univerzity v Praze. Slavnostní atmosféra byla umocněna předáváním knih donátorům, kteří se sešli v hojném počtu. Prezentace knihy byla ukončena autogramiádou. Na přebalu knihy se píše, že Zdislava měla ruce laskavé a připravené k pohlazení. Přejeme všem, kteří si budou v knize číst nebo v ní jen listovat a prohlížet si fotografie, aby je pohladila po duši.
Požehnání knize Krajem sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
neděle 20. března 2022
Název knihy nás přivedl k myšlence dopřát ji požehnání páterem baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Tato akce se uskutečnila v kapli svaté Zdislavy v dominikánském klášteře. Předseda spolku Mgr. Michal Panáček knihu představil a požádal o pár vět přítomné hosty: starostu Jablonného v Podještědí Jiřího Rýdla a statutárního náměstka Libereckého kraje Jana Svitáka: ti zde zastupovali organizace, které na vydání knihy přispěly. A protože kniha vychází i v německém jazyce, velmi nás potěšila účast starosty města Ojvína, který přijal naše pozvání a také on řekl pár slov. Na knihu přispěli i donátoři a nám bylo ctí na žádost jedné z nich předat knihu jejímu manželovi jako dárek k narozeninám. Magdalena Pujmanová představila autory knihy a příběh jejího vzniku: myšlenka napsat knihu o kraji svaté Zdislavy a doplnit ji fotografiemi byla vyslovena před několika lety při výletě Vlastivědného spolku Českolipska před vstupem do baziliky. Akci provázelo čtení úryvků z knihy, hraní na varhany a potom už slavností požehnání knihy páterem Pavlem M. Mayerem. Na úplném závěru si zájemci mohli knihu koupit a nechat si ji podepsat Vladimírem Štěpánským. Slavnostní akt měl důstojnou atmosféru a poslední kniha pana Smejkala, velkého ctitele této světice, si toto si požehnání jistě zasloužil.
Odkaz svaté Zdislavy
sobota 12. března 2022
Dne 12. března jsme v rámci Vlastivědného spolku Českolipska vyslechli ve Ville Hrdlička přednášku pana Jana Rucze o svaté Zdislavě a její rodině.
Zdislava z Lemberka žila před osmi sty lety v době, kdy českému království vládl Václav I. V přemyslovských službách působil také pan Přibyslav, brněnský kastelán a purkrabí hradu Veveří. Vlastnil statky na jižní Moravě kolem Brna a Znojma, rozlehlejší pak v oblasti Českomoravské vysočiny, kde založil patrně obec Křižanov. Sídlil v Brně, kde žil se svojí ženou Sibylou, dvorní dámou Kunhuty, manželky krále Václava I. Manželé, bohatí, vzdělaní a silně věřící, podporovali řády johanitů, minoritů, cisterciáků a dominikánů. Ke zbožnosti, charitě a pomoci potřebným vedli i svoje děti. Nejstarší z nich byla Zdislava, narozena po roce 1220. Ona a její dvě sestry žily v harmonické rodině ve víře v Boha. V Brně se zřejmě v roce 1240 konala i svatba mladičké Zdislavy a Havla z rodu Markvarticů. I on sloužil králi Václavu I., později Přemyslu Otakaru II. Vlastnil statky v severních Čechách, kam si také mladou nevěstu odvezl. Zde nedaleko Jablonného, kde žili, založil hrad tehdy zvaný Lewenberc. V nedalekém Jablonném začal stavět farní kostel sv. Kříže, kostel sv. Vavřince s klášterem pro dominikány, a zřejmě i špitál. Havel se Zdislavou vedli spokojený rodinný život, narodily se jim čtyři děti. Havel byl rytíř, jehož vystupování bývalo rázné i drsné, ke svojí ženě však choval úctu a nebránil ji v její dobročinnosti, naopak ji podporoval. Zdislava byla vzorná matka, která svým dětem poskytovala lásku a bezpečí. V době nepřítomnosti svého muže se dokázala postarat o provoz hospodářství a při válečných taženích poskytovala azyl uprchlíkům. Rozdávala almužny chudým, nebála se navštěvovat nemocné, kterým poskytovala pohlazení a slova útěchy, a některé dokázala i zázračně vyléčit, jak se tom dočteme v kronice tak řečeného Dalimila:
„Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
Zdislava, krásná mladá žena, dokázala být racionální až rázná, ale také milá a nápomocná. Už za jejího života ji lidé ctili a milovali. Starost o rodinu i hospodářství a dobročinnost ji velmi vyčerpávala, onemocněla v mladém věku a nemoci zřejmě v roce 1252 podlehla. Oplakávala ji pozůstalá rodina, poddaní a zejména dominikáni.
Zdislava, i když je to už 800 let, co rozdávala radost svým blízkým, poskytovala azyl utečencům, pohlazením a slovy útěchy těšila nemocné a některé i zázrakem uzdravila, nebyla nikdy zapomenuta. I v tak mladém věku to musela být silná osobnost, když se o ní v průběhu času vyvinul tak silný kult osobnosti, který setrvává dodnes. Jejím jménem byly pojmenovány zvony, kostely, kaple, charitativní domy a další instituce. Stala se inspirací malířům, sochařům i sklářům, bylo o ní napsáno několik knih, hymnů a opusů, vesmírem putuje planetka s jejím jménem. Její relikvie jsou v mnoha zemích světa. Je patronkou rodiny, dominikánského řádu, litoměřické diecéze, Libereckého kraje a českého národa. Lidé ji brzy po její smrti považovali za svatou, i když to trvalo necelých 750 let, než byla svatořečená. Uctívají ji věřící různých vyznání, a dokonce i ateisté, což je zcela výjimečné. Jejím zázračným schopnostem lidé věří dodnes. Nemocní navštěvují baziliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí a v knize proseb žádají o pomoc. Při modlitbě u jejího hrobu cítí její pohlazení, a mnozí svoje uzdravení přičítají tomuto poutu.
Svatou Zdislavu uctíval i historik Ladislav Smejkal. Z úcty k ní použil její jméno v názvu své poslední knihy. Fotografickou publikaci Vladimíra Štěpánského s texty Ladislava Smejkala Krajem svaté Zdislavy Vám Vlastivědný spolek Českolipska představí tuto sobotu 26. března ve Ville Hrdlička od 15.00 hodin
Magdalena Pujmanová a Jan Rucz
Naši krajané v Jižní Americe: bratři Scheinerovi z Horní Libchavy
sobota 1. ledna 2022
Přednáškovou činnost Vlastivědného spolku Českolipska zahájil v sobotu 8. ledna Ing. Petr Polakovič. Z cyklu Naši krajané v Jižní Americe nás seznámil se životy bratrů Franze a Josefa Scheinerových z Horní Libchavy.
Petr Polakovič slýchával od své babičky o příbuzných, kteří se v 19. století odstěhovali do Brazílie. Začal po nich pátrat poté, co tuto zemi v roce 1996 služebně navštívil. V seznamech lodních společností, jejichž lodě pluly k břehům Jižní Ameriky, převažovala německá a česká jména a mezi rodišti vystěhovalců nacházel názvy vesnic či měst severních Čech i českolipského regionu. Problematika vystěhovalectví do Brazílie jej zaujala natolik, že se jí dosud intenzivně zabývá.
Brazílie, objevena v roce 1500 portugalským kapitánem Pedro Álvaresem Cabralem, byla dalších 300 let nezalidněnou, zaostalou a ostatnímu světu uzavřenou zemí bez rozvíjejícího se průmyslu. Do Evropy se odtud vyváželo pouze cenné dřevo ze stromu sapan a cukr. Zlom nastal za napoleonských válek v roce 1807, kdy do Ria de Janeira připlul s početným doprovodem princ regent Jan VI. Portugalský. Prvním dekretem, vydaným v roce 1808, otevřel brazilské přístavy zahraničním obchodníkům a přistěhovalcům. I v dalších letech, kdy zde panoval jeho syn císař Pedro I. s císařovnou Marií Leopoldinou Rakouskou (a později jejich syn), zůstala Brazílie světu otevřena a vřele vítala imigranty z Evropy. Panovníci chtěli zaostalé oblasti této velké země zušlechtit, zindustrializovat a zvelebit. Proto posílali do Evropy agenty, kteří lákali zemědělce na levné získání půdy a obchodníky na zřizování skladů a snadný prodej výrobků. Brazílii tito lidé skutečně zušlechtili a našli zde svůj nový domov.
Franz Scheiner se do Brazílie odstěhoval na začátku 19. století. Usadil se v Riu de Janeiru, kde společně s anglickým partnerem Georgem Brittainem založil v roce 1819 firmu na dovoz a vývoz zboží G. Brittain Scheiner & Company. Tato dobře prosperující firma byla jedna z nejvlivnějších a v dokladech se objevuje u mnoha významných obchodních transakcí. Spolupracovala s ní i císařská rodina, zejména císařovna Marie Leopoldina. Ta se o jednáních s Franzem Scheinerem zmiňuje ve svých dopisech.
O dva roky později založil Franz Scheiner s kolegou Carlem Hindrischem spolek Germania (Sociedade Germania) a stal se jejím předsedou (v zakládací listině přidal ke svému podpisu svoje rodiště – „Ober Liebich, Bohmen“). Ve městě si získal velkou oblibu, scházela se zde obchodní a společenská smetánka Ria de Janeira, navštěvovala jej i císařovna. Spolek svoji činnost nikdy nepřerušil. V současnosti sídlí v rezidenci s luxusní restaurací a sálem, ve kterém se pořádají společenské akce.
Mladší bratr Josef se do Brazílie odstěhoval později. Usadil se na jihu v Cantagale, kde na plantážích pěstoval kávu, se kterou úspěšně obchodoval. S Franzem se stýkal, ten si v oblasti Cantagale koupil pozemky. Zemědělství se ale moc nevěnoval, čekal jej zajímavější úkol: v letech 1828-1843 zastával funkci generálního konzula Rakouského císařství v Brazílii. Koupil si dům od generála Hogendorpa, ve kterém se scházeli jeho přátelé.
O soukromém životě obou bratrů víme velmi málo. Generální konzul s chotí (či partnerkou) byli velmi společenští a pohostinní, do svého domu zvali spoustu přátel. Jak se hosté bavili a čím je paní Betty pohostila, vylíčilo několik návštěvníků ve svých vzpomínkách (jeden z nich dokonce převyprávěl seznámení se Franze Scheinera s Betty). Jestli měli děti, nevíme. Stejně tak se nenašly doklady o jejich úmrtích. Josef měl zřejmě syna, který po jeho smrti (v roce 1862 ve věku 55 let) dále vedl farmu.
Naši krajané Franz a Josef Scheinerovi patří mezi první brazilské osadníky z Evropy, kteří se rozhodli začít zde nový život. Josef se stal úspěšným hospodářem a obchodníkem s kávou, v té době Evropany velmi žádanou. Franz, který se uměl pohybovat ve světě obchodu a financí, se stal členem společenské a obchodní smetánky Ria de Janeira, obchodním partnerem císařovny a úspěšným konzulem. Dokázal v rozvíjející se Brazílii využít svých schopností, zbohatnout a mít vliv na její rozvoj.
Magdalena Pujmanová
Osudy bratrů Hubertových v Brazílii
sobota 1. ledna 2022
Na další přednášce Vlastivědného spolku Českolipska nám ing. Petr Polakovič představil osudy tří bratrů Hubertových ze Skalice u České Lípy, dalších krajanů, kteří se před 200 lety rozhodli odcestovat do Brazílie.
Ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích se nachází složka, která obsahuje dopis Antona Huberta a 12 listů korespondence Augustina Huberta s tehdejšími úřady. Odhaluje nám příběh tří bratrů, kteří se v 1. polovině 19. století rozhodli opustit náš region a odjet do Brazílie. Dopis napsal Anton Hubert Augustinovi v roce 1822. V něm jej zve na delší pobyt do jeho bydliště v Brazílii u města Una. Anton, narozený 17. srpna 1756, byl na počátku 19. století obchodníkem se sklem. V roce 1807 získal pas s platností na tři roky, a v té době odcestoval, zřejmě i s dcerami Therezií a Rosálií z Čech. Zda stihl ještě s platným pasem odjet jako obchodník se sklem do hlavního města Brazílie, či zda tak učinil později nelegálně, není ze záznamů jasné. V každém případě získal velké pozemky v okolí ve státě Bahia u města Una, z jejichž výnosů velmi zbohatl. V dopise adresovaném Augustinovi píše, že zde úspěšně hospodaří se svým bratrem Jákobem. Na základě tohoto dopisu se Augustin rozhodl odjet s početnou rodinou za bratry. 22. května 1822 napsal vrchnosti v Horní Libchavě žádost s názvem Zemský souhlas k cestě do řečené Bahie, včetně manželky a 9 dětí. V ní žádá o povolení vycestovat s rodinou do Brazílie. Zdůvodňuje ji tím, že tam žijí jeho bratři Anton a Jakob, kteří tam jsou zavedení a vlastní velké plantáže. On sám chce odejít proto, aby příbuzné navštívil, vydělal si peníze a splatil dluh na svém hospodářství. Nemá v úmyslu emigrovat, po několika letech se chce do vlasti vrátit.
Touto žádostí spustil úřední proces, jehož vyřizování trvalo téměř půl roku. Úřady se začaly zajímat, proč tu nežije Anton, když měl povolení na tři roky, a jak odešel Jakob? Úředníky zajímalo, zda Anton získal další povolení či jednal nelegálně, kdy odcestoval Jakob a kdy mu byl vydán pas. Dopisy putující půl roku mezi Litoměřicemi, Sloupem v Čechách, Horní Libchavou, Polevskem a Novým Borem nakonec odhalily nelegální jednání obou bratrů – Anton měl povolení pouze na 3 roky, Jakob s manželkou Therezií a třemi dětmi Franzem, Theresií a Rosálií odjeli bez povolení asi v roce 1819, kdy prodali dům na Polevsku. I jeho lákal do daleké země bratr a nabídl mu práci na plantážích.
Augustin nakonec povolení nedostal, úřady mu neuvěřily, že by se chtěl vrátit, a nelegálně odjet s tak početnou rodinou neměl odvahu. Možná si tím zachránil život. Na farmě nejstaršího bratra Antona se podle záznamu ve skalické kronice odehrála velká tragédie:
„Kolem roku 1780 žila na selské usedlosti č. 141 rodina Hubertova. Měli dva syny Antona a Jakoba. Anton žil již několik let v Portugalsku jako obchodník firmy Hanel a Comp., která měla filiálku v Lisabonu a Oporto. Jakob vlastnil v Schönfeldu (Krásné pole) u Arnultovic bělidlo, které po čilé korespondenci s bratrem a na jeho radu, prodal. Nyní se odstěhoval za bratrem do Portugalska.
Z Portugalska odjeli oba bratři s rodinami lodí do Ameriky. Na ostrově Unna v Tichém oceánu (sic!), nedaleko jihoamerického pobřeží, zakoupili obrovský pozemek a žili tam z bohatých výnosů z plantáží. Mnoho let nebylo o nich nic slyšet. Ale jednoho dne došla do vlasti zpráva, že bratři Hubertovi byli i se svými rodinami ostrovany zabiti a jejich osady zničeny.“
Zda je tento záznam pravdivý, to se snaží pan Polakovič zjistit. Pomáhá mu Dr. Marcelo Diaz, profesor z University UDESC, který se o osídlování z počátku 19. století začal zajímat. Snaží se např. vypátrat, jakým způsobem získávali imigranti velké rozlohy pozemků, zda nákupem či převodem, a od koho: od tamních úředníků nebo přímo od krále?
Zjistit konkrétně, co se odehrálo na farmě Hubertových, to je velká badatelská výzva pro oba: v brazilských archivech se toho dochovalo velmi málo. Kam zmizeli bratři Hubertovi? A byly tam i jejich dcery? V té době už byly provdané za Brazilce a Rozálie si vzala Němce Fuchce. Pan Polakovič se dopátral k potomkům Fuchsových, kteří vlastní ve městě Una penzion, ale Ti byli z jeho vyprávění spíše překvapení, o historii svého rodu nevěděli nic.
Na další přednášce Vlastivědného spolku Českolipska nám Jan Rucz seznámí se životem svaté Zdislavy z Lemberku. Jaká byla doba, ve které žila? Kdo byli její rodiče a manžel, a jaké byly osudy jejich dětí? To je jenom několik otázek, na které nám Jan Rucz odpoví. Přednáška začíná v sobotu 12. března 2022 ve 14 hodin ve Ville Hrdlička.
Magdalena Pujmanová
