Vlastivědný spolek Českolipska

• Česko-německé vztahy na Českolipsku od vzniku republiky do současnosti

• Tajemství pískovcových skal


Česko-německé vztahy na Českolipsku od vzniku republiky do současnosti

sobota 27. ledna 2024

V den, kdy si celý svět připomíná oběti holocaustu, připravil historik Tomáš Cidlina přednášku o česko-německých vztazích. Na úvod byla pronesena přednášejícím otevřená úvaha, nakolik je možné a vhodné se tomuto tématu věnovat právě v tento pamětní den. Hovořilo se o protižidovských sentimentech, které existovaly u různých národů napříč Evropou, a také o tom, že židovská populace v českých zemích tvořila součást německojazyčné i českojazyčné společnosti a jejich vztah i židovské populaci se propisoval do tématu přednášky.

Široké téma česko-německých vztahů, na které by se dal připravit celý přednáškový cyklus, přednášející zúžil na období od konce 18. století do dnešních dnů. Tehdy se začalo rozvíjet nacionální cítění obou národů, které na české straně vyvrcholilo národním osvobozením a panslavistickými tendencemi, zatímco některé německé elity se uchylovali k pangermanismu. Do té doby nekonfliktní soužití obou národností se začalo komplikovat. I přes rodící se rozpory v 19. století čeští Němci pokládali Čechy za svůj domov, uctívali české patrony, dokonce i překládali českou hymnu. Jeden překlad pochází od Wenzela Ernsta, který byl v porevolučním roce 1848 uvězněn a ve vězení přeložil do němčiny píseň Kde domov můj, která se po vzniku republiky stala oficiální verzí naší hymny (po propuštění v roce 1860 působil jako učitel v České Lípě). Pod rakouskou, později rakousko-uherskou monarchií se snažili němečtí i čeští politici prosadit zájmy svých voličů. V České Lípě byl velmi oblíbený a významný politik Franz Schmeykal. Natolik oblíbený, že po jeho smrti (v roce 1894) po něm byla pojmenovaná ulice, město mu nechalo postavit mauzoleum a byl zhotoven jeho pomník v nadživotní velikosti umístěný v městském parku.

Ze vzniku Československého státu v roce 1918 neměli Němci radost. Tento „pražský pouliční převrat“, jak se dočítáme v dobovém tisku, brali jako velký zásah do svých práv na sebeurčení. Báli se, že jejich potřeby budou upozaděné před českými. Odpovědí bylo vyhlášení provincie Deutschböhmen, jejíž existenci ale nemohlo československé zřízení tolerovat a byla vojensky zlikvidována. A navíc, ve snaze co nejvíce počeštit pohraničí, obsazoval stát do úřednických míst Čechy, kteří sem přicházeli z vnitrozemí, a nutili Němce, chtěli-li si udržet svoji pozici, učit se česky. To byly momenty, které diskriminovaly německou menšinu. Reakcí byly oboustranné provokace, které probíhaly i v České Lípě: Němci strhávali z Národního domu československý prapor, zničili lípu svobody. Češi naopak ničili německé památníky. Pomník Franze Schmeykala byl v roce 1919 počmáraný vápnem, obrazoborectví se projevilo i odstraněním bronzové sochy císaře Josefa II., kterého Němci velmi uctívali. Stále více Čechů, kteří se v našem městě usadili, si stavělo domy na sídlišti, které nazvali Slovanka. V regionu vznikaly české menšinové školy, o ty se zasloužil zejména školní inspektor Josef Maštálko. Dalším zdejším patriotem byl vlastivědný pracovník Bohumil Kinský, redaktor sborníku Bezděz, ten měl mezi českou menšinou upevňovat pouto ke zdejšímu kraji. Prosperita Československé republiky vyhrocené vztahy narovnávala, ale netrvalo to dlouho. Světová krize na konci dvacátých let minulého století zasáhla celé Československo ale zejména pohraničí, ve kterém žilo nejvíce Němců, kteří pracovali v textilním a sklářském průmyslu, tedy v odvětvích krizí nejvíce zasažených. Propuštění zaměstnanci, žijící pouze ze státní podpory (tzv. žebračenek), zakoušeli velkou bídu. S nadějí naslouchali populistickým řečem komunistické strany a také německým nacionálním stranám. V roce 1933 založil Konrád Henlein politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront. O rok později navštívil Českou Lípu, na jeho mítinku mu naslouchalo 20 000 příznivců. Skvělý řečník dokázal velmi erudovaně zhodnotit problematiku česko-německých vztahů. V počátcích existence sudetoněmeckého hnutí se nevyjadřoval protisystémově a neodmítal existenci Československé republiky, později se však jeho rétorika a činy zcela podřídily záměrům německého nacistického režimu.

Československá republika si s nacistickou propagandou přicházející z Německa a šířenou rozhlasem nedokázala poradit. Většina sudetských Němců jí podlehla. Odtržení Sudet od Československého státu, odchod Čechů do vnitrozemí a vstup německých vojsk přivítali s nadšením, opravdu věřili, že přišli osvoboditelé, kteří jim zaručí klid, bezpečí a práci ve státní správě. Z toho ale brzy vystřízlivěli. Na posty po odsunutých Češích přišli odborníci z říše a navíc, po vyhlášení války museli otcové rodin a dospělí synové nastoupit do německé armády. Ne všichni Němci naslouchali Hitlerovi a Henleinovi. Z těch českolipských, kteří dokázali rozpoznat zrůdnost nacismu, to byli např. Anton Ulbricht, litograf a fotograf, který sice proti nim nebojoval, ale také je nepodporoval, nechodil na jejich shromáždění a nefotil je. Aktivně proti Henleinovcům vystupoval Raimund Graf, německý antifašista, který chodil na schůze Henleinovců a tam se snažil poukazovat na nebezpečí fašismu. Po záboru Sudet musel město narychlo opustit. Antifašisté zorganizovali také velkou akci Slavnost sbratření v Holanech v srpnu 1938, které se zúčastnilo 20 000 lidí, kde slibovali věrnost republice a odhodlání za ni bojovat.

Šest let trvající válečný konflikt otevřel většině Němců, kteří podlehli slibům nacistů, oči. Válka skončila, vojáci poražené německé armády utíkali do Německa, civilní obyvatelé v České Lípě vyvěsili bílé prapory a čekali, co se bude dít. Velmi se báli Rusů, ale ti se k nim nakonec nechovali tak krutě jako Češi, zejména revoluční gardy. Vyvrcholením těchto excesů byl divoký odsun 15. června 1945. Den předtím odpoledne se na dveřích domů objevily vyhlášky přikazující Němcům uklidit byt, na stole nechat klíče, vkladní knížky, vzácné věci a s sebou si sbalit majetek do 30 kg a v pět hodin ráno se shromáždit u pivovaru. V horkém letním dni čekal 5000 žen, dětí, invalidů a starých lidí (muži se ještě nevrátili z fronty) čtyřiceti kilometrový pochod na německé hranice. Někteří cestou zemřeli, skoro všichni odhodili sbalený majetek do příkopů a zcela vyčerpaní vstoupili do Německa, kde nebyli vítáni. Další odsuny už byly organizované, v Čechách mohli zůstat pouze Němci ze smíšených manželství, antifašisté a vysoce kvalifikovaní odborníci. Nebylo jich mnoho a nežilo se jim tady dobře. Nenávist k Němcům obecně byla velká, oni navíc mluvili špatně česky a bývali terčem posměchu. Ti odsunutí nemohli zapomenout na svoji domovinu, na pole, kde jejich předkové hospodařili, na továrny, které založili jejich otcové a na domy, ze kterých museli odejít. Od 60. let se vraceli do našeho kraje, podívat se do míst svého dětství a mládí a navštívit svoje domy. Přivítáni byli různě. Noví obyvatele je pozdravili a zavřeli dveře, někteří na ně pustili psy. Jiní je s rozpaky pustili dál a byli i takoví, kterým nevadilo, že se vraceli opakovaně. Takové štěstí měl velmi oblíbený českolipský lékař Fritz Wenzel, kterému noví majitelé připravili pokoj, ve kterém mohl trávit několik dnů, kdykoliv přijel. Doktor Wenzel se ze svých pocitů vyznal v krátkých črtách, díky kterým máme jedinečnou možnost nahlédnout do duše člověka, který přišel o svůj domov.

Odplatu Němcům za válečný konflikt vyřešila exilová česká vláda kolektivní vinou. Zdálo se to po skončení války nezbytné a jediné správné, ale dnes víme, že to nebylo dobré řešení. Vylidněné české pohraničí tím utrpělo a následky vidíme dodnes. Ničilo se vše, co bylo německé, bořily se domy, kostely, hřbitovy, z mapy zmizely celé vesnice. Noví obyvatelé přicházeli z různých míst Československa s různými zvyky a nebyli s tímto krajem spjati, neměli společný základ, tradice. V devadesátých letech, kdy už nebyl problém cestovat, přijížděli do Sudet bývalí obyvatelé se svými potomky, aby jim ukázali svoji ztracenou domovinu. Konali zde srazy, na které zvali vlastivědné pracovníky i představitelé města. Zahořklým Němcům už nešlo o majetky, chtěli usmíření a dodnes nabízejí pomocnou ruku. Přispívají na opravy kostelů, hřbitovů. V České Lípě se ze sbírek odsunutých Němců opravil např. kostel Narození Panny Marie, v Zákupech morový sloup. A to i přes velkou nedůvěru, kterou k nim Češi dodnes chovají. Ale i to se zlepšuje. Pomalu ale jistě se posouváme ke vzájemné toleranci a důvěře. V naší zemi se o vzájemných vztazích debatuje, mnohdy nepěkně, emociálně. Jsme v období, kdy se vše vysvětluje a řeší. V Německu zájem o tuto diskuzi končí, třetí generace odsunutých Němců se už integrovala a věc považuje za vyřešenou.

Je potěšitelné, že i v České Lípě je o tuto tématiku zájem, přednášku navštívilo přes 80 lidí.

Mgr. Tomáš Cidlina, Magdalena Pujmanová


Tajemství pískovcových skal

sobota 13. ledna 2024

Pískovec je zpevněná hornina tvořená z více než 80% křemenem. Její vznik souvisí s přínosem materiálu z tehdejšího západního sudetského ostrova. V rámci Českolipska, Lužických hor, Podještědí a Českého ráje se usazoval na dně druhohorního moře. Původní materiál granitoidních hornin lužického plutonu a krkonošsko-jizerského krystalinika podléhal erozi a byl odnášen řekami až do tehdejšího moře, které pokrývalo převážnou část našeho území. Okamžitě po usazení částic, kterému říkáme sedimentace, začal vlastní proces diageneze. Na něm se podílí mechanické a chemické procesy, kdy dochází tlakem usazených vrstev ke zpevnění skály (litifikaci) a zároveň roztoky, které proudí v meziprostorech jednotlivých částic, je rozpouští a vzniká tak bodový tmel, který je vzájemně pojí, tím vzniká prokřemenělá (silicifikovaná)  hornina. V roztocích jsou samozřejmě i různé další minerální příměsi, např. oxidhydroxidy železa, které mohou tyto horniny druhotně tmelit a díky nim vidíme pískovcové skály jako pestrobarevný svět ukrývající informace z dávné geologické minulosti. Poté co odezněla mořská záplava, zůstal souvislý pískovcový povrch, který podléhal erozi. Erozní činitelé, jako je např. voda, vítr, rostliny a živočichové formovali pískovcový georeliéf až do dnešní podoby, kdy v rámci našeho území vidíme relikty české křídové pánve, např. tabulová hora Dlouhého kamene či svědecký kopec Stohánek (obr. 1, 2).

Pískovce z Českolipska, Lužických hor, Podještědí a Českého ráje jsou svrchnokřídového stáří, tedy rozmezí cca 99-86 mil. let. Hovoříme o časovém období cenomanu, turonu a coniaku. Pro tato období jsou typická jednotlivá souvrství a to perucko-korycanské, bělohorské, jizerské, teplické a březenské. V rámci našeho nejbližšího pískovcového území dokážeme jednotlivé vrstvy časově zařadit i díky nálezům fosilní flóry a fauny. Sedimenty z Českolipska řadíme na základě nálezů fosilních mlžů. Např. korycanské vrstvy svrchního cenomanu u Maršovického vrchu díky nálezu ústřice Rastellum carinatum, křemenné pískovce svrchní části středního turonu jizerských vrstev na Ostrovských vrších reprezentuje druh Inoceramus inaequivalvis (obr. 3), vápnité vrstvy pískovců nejvyšší části svrchního turonu jizerských vrstev v Písečné u České Lípy druh Mytiloides scupini, coniak byl definován např. na Ptačím vršku u Tlustce z nálezů inoceramů druhu Inoceramus frechi, atd.

Kromě fosilií, jsou pískovce zajímavé i z geomorfologického hlediska, kde geologové rozeznávají ohromné množství forem mezo- a mikroreliéfu. Všeobecně hovoříme o pískovcovém fenoménu, který se samozřejmě charakterizuje nejen neživou, ale i živou přírodou. Pískovcová krajina vytváří mnohdy nepochopitelné, až kolikrát bizarní tvary, které vznikají díky zvětrávání, ale také i tlaku v hornině. Každý z nás již kolikrát na svých toulkách viděl různé skalní brány, pilíře, věže, okna, hřiby, ad. (např. skalní město Vranovské skály, obr. 4). Tyto tvary vznikají díky vyššímu tlaku mezi jednotlivými zrny křemene, což vede k vyššímu tření a takto stlačené struktury obtížně zvětrávají. Samozřejmě horninový tlak není ve všech partiích skalního masivu stejný, a proto v nich nalézáme místa (měkčí), která podléhají snadněji erozi, a místa, která naopak ne. Druhým velice závažným činitelem je tzv. solné zvětrávání. Na jeho vzniku se nejvíce podílí fyzikální procesy (např. krystalizace solí v roztoku, kdy v závislosti na teplotě může krystalizující sůl vyvinout tlak o několika desítkách MPa, což může převýšit tahovou pevnost většiny hornin). Fyzikální projevy jsou často doprovázeny i chemickými procesy (nejčastěji rozpouštěním, hydratací, dehydratací a krystalizací solí) a činností organismů (mechy, lišejníky, houby, mikroorganismy, ad.). Na skalním výchozu se to většinou projevuje v podobě tzv. solných výkvětů (obr. 5). Samozřejmě solné zvětrávaní ovlivňují i klimatické faktory, vlastnosti hornin, geografická expozice, ad. Díky tomuto jevu vidíme na skalách např. voštiny (obr. 6), dutiny, výklenky, římsy, ad.

V rámci Libereckého kraje můžeme uvést mnoho lokalit, kde se dá pískovcový georeliéf velice dobře zkoumat, nejvíce tvarů bychom asi našli v Českém ráji (př. obr. 7, 8), ale ani Českolipsko nezůstává pozadu, např. skalní věž Džbán ve Vranově (obr. 9), Švarcvaldská skalní brána na Divadle (obr. 10), skalní hřib s kolonizačním horizontem ichnofosilií blízko Juliiny vyhlídky ve Vranovských skalách (obr. 11), atd.

Na konci svrchní křídy a v třetihorách se ve zdejší krajině projevovala vulkanická činnost a i ta hraje důležitou úlohu v rámci formování pískovců. Zaprvé můžeme hovořit o silicifikaci pískovců, kdy pronikající magma, respektive jeho horké plyny, proudící přirozenými puklinami sedimentů částečně rozpouštějí jednotlivé zrna křemene, po vychladnutí dochází k silnému zpevnění horniny (silicifikaci i litifikaci). Takovým příkladem může být i sloupcová odlučnost pískovce (např. v lese Holička u Velkého Grunova). Za druhé se vulkanická činnost projevuje v rámci hydrotermálních roztoků nabohacených minerály, nejčastěji oxidhydroxidy železa, které se pak v horninovém masivu vysrážely v podobě zajímavých železitých inkrustací rozličných tvarů a podob, např. železité růže (obr. 12) na Hamerském Špičáku, železné klády na PP Divadlo, trubičkovité inkrustace na Víšku u Hradčan, ad.  

Pískovec je tedy v rámci geologie velkým zdrojem zajímavých informací o dávné geologické minulosti, ale zároveň i estetickým prvkem, který byl také pro své vlastnosti hodně využíván. Proto najdeme celou řadu různých zásahů člověka v podobě stěnových i různě zahloubených lomů, kde se lámaly tzv. stavební štuky a to rozličnými technikami, které se neustále zdokonalovaly, najdeme zde i celou řadu podzemních prostor, kde se i hrabal pískovec za účelem sklářství a určitě bychom našli i místa, kde kvalita pískovce splňovala možnosti vyššího opracování až do podoby uměleckých děl. Při pohledu na pískovcové skály se slova vytrácí a člověk se kochá majestátností těchto pískovcových obrů.

Petr Mužák