Vlastivědný spolek Českolipska
• Jan Maria Sury a jeho Vánoční hra
• Křest knihy Ztracené květy
• Život tiskaře Antona Ulbrichta
• Dušičkový výlet do Kamenického Šenova
• Profily otců českolipské vlastivědy
• 100 let české školy
• Českolipský klášter jako školské zařízení (1627-1882)
• Z kaleidoskopu dějin 19. a 20. století
• Autobusový zájezd do Hradce Králové
• Jeden den v Ústí nad Labem
• Jana Boušková – harfa
• Výroční členská schůze
• Krajiny a kompozice
• Giedré Lukšaité Mrázková & Petra Ždánská
• Niva Ploučnice mezi mostem a stadionem.
• Z počátků normalizace na Českolipsku
• Potomci slavný exulantů v kulturním životě Horní Lužice
• Capella Marianna
• Idea Národního muzea a Českolipsko v 19. a 20. století
Jan Maria Sury a jeho Vánoční hra
sobota 14. prosince 2019
Jan Maria Sury a jeho Vánoční hra
Letošní poslední akce VSČ byla netradiční. Přednáška historika Ladislava Smejkala o životě kněze Jana Maria Suryho byla doplněna jeho divadelní hrou Nám, nám narodil se, kterou nastudovaly děti z Divadélka ZŠ Kravaře ve spolupráci se Základní uměleckou školou v Žandově. Navíc, pozvání přijali i příbuzní kněze Suryho, kteří se s námi podělili o vzpomínky na něj. Inspirací se stal starý školní sešit, ve kterém je úhledným písmem napsaná tato krátká divadelní hra.
Jan Sury se narodil 18. října 1912 v polském městě Skočovo. Nadaný žák pocházel z chudých poměrů. Aby mohl vystudovat, odešel v patnácti letech v roce 1927 na Moravu do malého městečka Fryšták, ve kterém kněz Ignác Stuchlý zakládal salesiánský řád. Tento řád, který v roce 1859 založil Jan Bosco v italském Turíně, se dodnes stará o děti z chudých rodin, které nepodporuje jenom materiálně ale i je vzdělává na svých školách a jejich volný čas vyplňuje rozvíjením jejich talentu např. ve sportu nebo v divadle. Sury do tohoto řádu vstoupil, ve studiích pokračoval v Turíně, kde byl vysvěcen na kněze a přijal jméno Maria. Poté odešel do slovinské Lublaně vystudovat herectví a režii.
V roce 1937 se vrátil do Ostravy a později do Brna, kde pomáhal budovat nová střediska řádu. Spolupracoval se skauty, kterým připravoval nebo upravoval divadelní hry a časem si přibral i péči o snoubence a jejich přípravu na manželství.
Po válce v roce 1945 přešel do Pardubic s úmyslem nově zpracovat pašijové hry. Ty se u nás hrály nejvíce v pohraničí v místech osídlených Němci. Proslavené byly zejména v Hořicích v Pošumaví a v Mimoni. Po odsunu německého obyvatelstva hrozil jejich zánik, nebyl zájem je uvádět jako divadelní hru, zachovalo se pouze čtení pašijí. Sury vytvořil tříhodinové dílo, ve kterém hrál hlavní roli Ježíše. Premiéra se konala v dubnu 1947 v pardubickém divadle. V té době nastoupil do litoměřické diecéze kardinál Štěpán Trochta, jeden z nejvýznamnějších salesiánů u nás, a ten v roce 1947 přeřadil Suryho do Mimoně, aby zde tuto tradici oživil. Pětatřicetiletý kněz to měl velmi těžké. Původní obyvatelé zde již nežili, a ti noví neměli moc zájem, stejně tak i představitelé města. Sury byl ale skvělý diplomat, dokázal tamní obyvatele pro pašijové hry nadchnout, a přesvědčit i funkcionáře. Měly se stát kulturní brigádou, která sjednotí nové obyvatelstvo. V říjnu a listopadu roku 1949 se konalo celkem sedm představení v místním kině, vyprodaném do posledního místa. Ale doba pašijovým hrám nepřála, mladí lidé byli odlákáni na jiné akce, zejména na stavbu velkovýkrmny, na kterou museli chodit o víkendech na „dobrovolně povinné“ brigády.
Přišel rok 1950 a s ním Akce K, při které byly likvidovány kláštery a řády, kněží byli zatýkáni a vězněni. Sury byl také internován a později přeřazen na Mladoboleslavsko do obcí Katusice a Kováň. Zdejší faru zdobí pamětní deska připomínající Karla Aloise Vinařického, faráře a básníka z doby Národního obrození, velkého vlastence, který měl přátele mezi českými buditeli, a ti do Kováně rádi zajížděli. Pro Suryho bylo pohlazením na duši vnímat Genius loci tohoto místa, kde své stopy zanechali František Palacký, Josef Kajetán Tyl nebo Josef Jungmann. Padesátá léta byla nejistá a pro Suryho i osobně velmi smutná. Jeho matka těžce onemocněla, umírala. A právě v této době, v roce 1954, vznikla již zmíněná hra o Ježíškovi, kterou jí věnoval. Ale není smutná, vtiskl jí úsměv a radostné poselství.
Od roku 1957 působil v našem městě v kostele svaté Máří Magdaleny. Mistr diplomacie, využívající hereckého talentu při rozvážných gestech, které uměl použít při zdůraznění svých požadavků, si dokázal vydobýt ty, které on považoval za důležité a potřebné. Za jeho působení byl např. opraven kostel, v bazilice minor pozvedl úroveň liturgií, které odpovídají tomuto titulu, a která zde byla za působení augustiniánů. Ti se sem vrátili v roce 1968 a Jan Maria Sury odešel na svoje poslední místo, do Zákup. To už byl nemocný, srdce jej zradilo o rok později po mši konané druhou adventní neděli. Zemřel 14. prosince 1969, tedy přesně před padesáti lety.
Krásně nastudovaná hra se zajímavým prologem zasazeným do dnešní doby na nás dýchla atmosférou adventu a Vánoc, přednáška o páteru Surym nám připomněla osobnost spjatou s naším regionem a nelehkou práci salesiánských kněží, kteří rozumnou, laskavou a nábožnou výchovou umožňují chudým dětem vzdělání a tráví s nimi volný čas, vyplněný různými aktivitami.
Magdalena Pujmanová
Křest knihy Ztracené květy
neděle 8. prosince 2019
V neděli 8. 12. byla v Biberově kapli slavnostně pokřtěna nová kniha Ztracené květy, která mapuje umělecká díla a plastiky druhé poloviny 20. století ve veřejném prostoru v České Lípě. Je dílem autorského kolektivu Michala Panáčka, Michala Rádla, Filipa Šváchy a Tomáše Vlčka. Knihu pokřtila starostka města Ing. Jitka Volfová a dcera Karla Vratislava Nováka PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D.
Knihu můžete zakoupit v knihovně Vlastivědného muzea a v Reynkově knihkupectví.
O knize si můžete přečíst na iDnes, v Českolipském deníku
Život tiskaře Antona Ulbrichta
sobota 30. listopadu 2019
Život tiskaře Antona Ulbrichta na výstavě v českolipském muzeu
V českolipském muzeu se nachází několik krabic s pozůstalostí litografa Antona Ulbrichta. Pro mnohé nezajímavé a nicneříkající tiskoviny, kresby a negativy, pro historika, který je dokáže vsadit do toku dějin, je to úžasný materiál vypovídající o lidském životě, ve kterém se odráží část historie města i státu.
Anton Ulbricht se narodil v roce 1880 ve Varnsdorfu do rodiny tkalce, který pracoval v místní textilní továrně. Měl umělecký talent, rád kreslil, zajímaly jej ilustrace knih a fotografování. Po absolvování kreslířského kurzu byl v patnácti letech přijat do nakladatelství Eduarda Stracheho , kde se vyučil litografem. Tato profese jej velmi zajímala. V té době se litografické předlohy leptaly na kámen, což vyžadovalo zručnost a umělecké cítění, tedy vlastnosti, které ovládal. Po vyučení v roce 1899 odešel do Německa na vandr. Zkušenosti získával v Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a nejvíce v Berlíně v tiskárně Hugo Sensche. Po dvou letech se vrátil do Čech a odstěhoval se do České Lípy, právě v době povodně, kterou zachytil na několika snímcích svého fotoaparátu. Začal pracovat v nakladatelství Johanna Künstnera, kde se specializoval na výrobu průmyslových vedut. Ty si zde pro reklamní účely objednávaly firmy z celých Čech i Moravy. Byly to kvalitní obrázky kreslené z perspektivy a zdůrazňující prosperitu továrny. Z komínů se kouřilo, kolem fabriky vládl pohyb lidí a vozů, krasopisem byl napsán název firmy, kontakt, ocenění.
Život Antona Ulbrichta byl naplněn prací ve firmě a spolcích a starostí o rodinu. V roce 1902 se oženil s Annou Zackeovou, dcerou cechmistra krejčích, za dva roky se jim narodila dcera Hilda. Pyšný otec ji od narození, a bohužel až do její smrti (v roce 1920 zemřela na španělskou chřipku) rád fotil. Vznikl tak zajímavý dokument přibližně osmdesáti fotografií, ukazujících život středostavovské rodiny prvního dvacetiletí minulého století. Hilda v kočárku, na saních, u vánočního stromku, poprvé ve škole, v deseti letech s culíky: vždy upravená v módních šatech ušitých od maminky.
Na přelomu 19. a 20. století se měnil životní styl, vznikaly zdravovědné spolky, jejichž členové přecházeli na vegetariánství, věnovali se cvičení a pěstovali turistiku. Vznikl i v České Lípě a Anton Ulbricht v něm aktivně pracoval. Stál také u zrodu první zahrádkářské kolonie ve městě. Zde, v chatě pojmenované po dceři, trávili se sousedy hodně času. Byl i členem lukostřeleckého spolku a pravidelně se zúčastňoval střelby ku ptáku.
V roce 1910 se osamostatnil. V dnešní Sokolské ulici v domě, kde je v současnosti pizzerie, si založil dílnu. Vyráběl klišé na pozvánky, vizitky a hlavně etikety, které byly velmi žádané, neboť majitelé firem znali cenu nápadných upoutávek na výrobcích.
Do poklidného života krásné epochy vstoupila v roce 1914 válka. Ulbricht byl povolán hned v září, po výcviku se zúčastnil bojů v Haliči (odkud také přivezl cenné fotografie). Na jaře 1915 byl převelen do Vídně, kde až do konce války kreslil mapy ve Vojenském zeměpisném ústavu. Nové poměry po válce donutily i Ulbrichta přemýšlet o dalším životě: zůstat ve Vídni, přestěhovat sem rodinu, nebo se vrátit? Nakonec se v roce 1919 vrátil, deset měsíců dojížděl za prací do Krásné Lípy, potom nastoupil u Künstnerů. Ulbricht uměl dokonale svoji profesi, postupně se vypracoval na vedoucího technického oddělení. Smrt jediného dítěte jeho i manželku hluboce zasáhla. Útěchu hledal v práci a ve veřejném životě. Vstoupil do Sociální demokracie, stal se jednatelem Grafické unie, s manželkou do vysokého věku pěstoval turistiku, fotografoval. Jezdil rád do Drážďan, v roce 1944, před jejich bombardováním, pořídil několik zdařilých snímků.
Za 2. světové války se stáhl do ústraní. I když byl Němec a česky mluvil velmi špatně, nebyl příznivcem Hitlera, naopak. Nefotil nacistické okázalosti, neúčastnil se politických akcí. V jeho pozůstalosti je sbírka fotografií T. G. Masaryka. Stále pracoval v Künstnerově nakladatelství a jistě i on musel vyrábět nacistické propagační materiály. Stejně tak jej po válce neminul tisk glejtů v azbuce, které si objednávali Rusové.
Od odsunu jej zachránila jeho nezastupitelnost v odborné profesi. Z domu v Ruské ulici, kde bydlel od roku 1910, se na konci roku 1945 musel přestěhovat do objektu Künstnerovy firmy (kde byly vybudované byty). Později získal byt na náměstí v domě čp. 172.
Po zrušení Künstnerova nakladatelství v roce 1949 pracoval v Bergmanově tiskárně, a když i ta byla po deseti měsících zrušena, odešel do penze. Až do vysokého věku měl možnost si přivydělávat, o jeho kvalitní práci byl zájem: pro národní výbor zhotovoval pamětní listy, upravoval propagační materiál, retušoval velkoplošné fotografie státníků do májových průvodů, ve vysoké kvalitě vyráběl kinoreklamy, spolupracoval s muzeem.
Anton Ulbricht zemřel v roce 1969. Narodil se v době národnostních třenic v Rakousko-Uherské monarchii, zažil krásnou epochu doby secese, zúčastnil se 1. světové války, produktivní věk prožil v nově vzniklém Československu, neminula jej druhá světová válka, pád demokracie, totalitní režim a stihl i Pražské jaro a vstup vojsk Varšavské smlouvy. Využil svého uměleckého talentu a pílí a odpovědností se vypracoval na vysoce ceněného profesionála, kterého si vážili jeho zaměstnavatelé i obyčejní lidé. Práci litografa začal v době secese s rozevlátými ornamenty, a přes avantgardní kubismus, propagandistický socialistický realismus došel až k moderně šedesátých let. Vždy se dokázal módním trendům přizpůsobit, nepodléhal kýči, jeho litografie jsou ukázkami vkusu a kvalitně odvedené práce.
Výstava je přístupná do konce roku 2019.
Dušičkový výlet do Kamenického Šenova
sobota 9. listopadu 2019
Starý hřbitov v Kamenickém Šenově se nachází u barokního kostela Narození svatého Jana Křtitele, který je v pořadí třetí v tomto sklářském městě. První dva byly dřevěné, nynější kamenný se začal stavět v roce 1714 a dokončen byl o čtyři roky později. Kolem něj se rozprostírá hřbitov obehnaný pevnou obvodovou zdí. Zde si místní lidé kupovali pozemky na hroby zemřelých, které zkrášlovali náhrobky různých velikostí. Starý hřbitov v Kamenickém Šenově ukazuje na majetnost zdejších sklářů, z nichž většina uměla nejen dobře vyrábět ale i prodávat. Dokázali se přizpůsobit tržním mechanizmům, zboží vyrobené ve zdejších sklárnách jezdili nabízet do různých měst nejen Evropy ale i Ameriky, Asie, Orientu. V nich zakládali pobočky a usazovali se zde na delší dobu. Na cestách sbírali zkušenosti, domů přijížděli s novými poznatky a nápady, které uplatňovali ve své profesi. Lustry z Kamenického Šenova jsou proslulé po celém světě. Dodávají honosnost zámkům, palácům, bankám, reprezentativním budovám i soukromým domům nebo jachtám bohatých majitelů. Náročné zakázky, ukazující vkus a přání zadavatelů, vždy byly a dodnes jsou vyráběné ve vysoké kvalitě. Šenovští skláři dostávali za svoji práci dobře zaplaceno. Většinou to byli zbožní lidé, kteří, znalí poměrů v cizích zemích, žili v pokoře a úctě ke své rodině a předkům. Náhrobky na starém hřbitově tyto skutečnosti zrcadlí. Podle letopočtu vzniku je jejich výzdoba ve stylu baroka, rokoka, manýrismu, novogotiky, klasicismu. Podle vkusu i peněz majitelů jsou některé zdobené baldachýny, sochami andělů různých velikostí, drobnými postavami znázorňující biblické výjevy. Všudypřítomná symbolika připomíná pomíjivost zrození (dítě), smrt (smrtka s kosou), plynutí života (přesýpací hodiny), křehkost žití (slánka s bublinou, která může prasknout). Nacházíme zde symboly zednářů. O hluboké zbožnosti majitelů vypovídají žalmy vyryté do náhrobků. Vytvářeli je různí sochaři, i ti velmi významní, např. bratři Maxové ze Sloupu v Čechách, ve druhé polovině 19. století nejvýznamnější sochaři v Čechách.
Na zaplněném hřbitově se přestalo pohřbívat (s výjimkou Weidlichovy rodiny) v roce 1883. Rozrůstající se město založilo hřbitov nový. Aby se stávající mohl lépe udržovat, byly hroby zrušeny a majitelé si náhrobky přestěhovali na nový hřbitov nebo je přesunuli ke zdi stávajícího.
Hřbitov byl uzavřen v roce 1910 a začínal chátrat. Ve třicátých letech minulého století zde bylo 84 náhrobků. Po 2. světové válce chátral kostel i náhrobky, které ubývaly, byly likvidovány např. při opravě kostela v 70. letech minulého století. Mizely i sošky jak sešlostí, tak rozkrádáním.
Žalostný stav Starého hřbitova není lhostejný některým obyvatelům Kamenického Šenova. V roce 2005 se sdružili do občanského spolku SONOW s cílem zrestaurovat zbylých 55 náhrobků a vrátit tomuto pietnímu místu Genius loci. Z peněz získaných od města Kamenický Šenov, Libereckého kraje, Česko-německého fondu budoucnosti a soukromých dárců dosud opravili 15 náhrobků. Skoro beznadějný pohled na chátrající hřbitov se změnil v potěšující.
Nízká teplota, mlha a zatažená obloha, ze které začalo pršet, vytvořila tu pravou atmosféru dušičkového výletu, kterého se zúčastnilo 29 zájemců. S dějinami hřbitova nás seznámil historik Ladislav Smejkal, k jednotlivým náhrobkům nás doprovodil Bc. Radim Vácha, předseda SONOW, který nás seznámil s rodinami, kterým náhrobky patřily a se „zajímavými historkami ze hřbitova“, které se staly během restaurování.
Profily otců českolipské vlastivědy
sobota 12. října 2019
Přednáška Ladislava Smejkala k 175. výročí narození Antona Paudlera a Franze Hantschela v klubovně muzea.
Otcové českolipské vlastivědy Anton Paudler a Franz Hantschel
V roce 1856 se v jedné třídě českolipského augustiniánského kláštera sešli Anton Paudler a Franz Hantschel. Stali se celoživotními přáteli. Jejich cesty se po maturitě na čas rozešly, po několika letech spojili svoje síly a vědomosti k rozvoji českolipské vlastivědy.
Narodili se ve stejném roce 1844 a možná i dni: u Hantschela je osmý říjen jistý, u Paudlera se v pramenech objevují dva termíny: 4. nebo 8. říjen. Pocházeli z chudých poměrů. Paudlerův otec byl vesnický švec v Kamenické Nové Vísce, Hantschel byl synem rolníka v Chotovicích. U obou si jejich učitelé všimli velké bystrosti a nadání, a přemluvili rodiče k dalšímu studiu na českolipském gymnáziu, které nabízelo talentovaným dětem výuku zdarma. Maturitu složili v roce 1864. Měli dostatek chuti i talentu pokračovat ve studiu, chyběly jim však peníze. Paudler tím, že vstoupil do augustiniánského řádu, mohl v Praze vystudovat latinu, řečtinu a filozofii. Po osmi letech se vrátil do českolipského kláštera, ve kterém vyučoval nejdříve jako suplent, později jako profesor.
Hantschel využil bezplatného studia lékařství ve Vídni, jehož podmínkou byl vstup do armády. Deset povinných let práce ve vojenském lékařství jej zavedlo např. do Lvova, Vídně, Znojma, Brna a Bosny. Po splnění vojenské povinnosti se vrátil do České Lípy. Otevřel si ordinaci, v letech 1884-1886 se stal vydavatele českolipských novin Leipaer Zeitung.
Hantschelovým návratem do České Lípy se začala rozvíjet spolupráce obou přátel v zálibách, které měli společné: vlastivědná práce a turistika. Začali pracovat ve spolku Nordböhmischen Excursions-Club. Paudler stál u jeho zrodu, byl to on, který se nejvíce zasloužil o jeho vznik. Nikdy se nestal jeho předsedou, dlouhých 28 let vedl spolkový časopis Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, kterému vtiskl svoji vizi a vysokou odbornou úroveň. Obsahoval odborné články o archeologii, historii, geologii, zoologii, botanice a národopisu klubového území. Ke zveřejnění je posílali amatérští badatelé z řad učitelů, lékařů, právníků, kněžích. Recenzoval nové regionální knihy, zveřejňoval dopisy čtenářů, mapoval spolkovou činnost. Najdeme v něm básně regionálních autorů i jeho. Paudler dokázal originálně pracovat s německým jazykem, jeho básně mají vypracovaný sloh. Jsou lyrické s duchovní, přírodní i vlasteneckou tématikou. Hodně jich bylo zhudebněných, dnes zcela upadly v zapomnění. Anton Paudler rád cestoval po severních Čechách, kde nacházel zajímavá místa, o kterých vyhledával informace ve starých kronikách, městských a matričních knihách. Dokázal v nich číst, byl znalý starého písma, ovládal latinu. Vytvořil svůj formát historické reportáže. Fakta prolínal s pověstmi a bájemi a vlastními pocity, které zažil při denních i nočních návštěvách. Pohled na krajinu, který rozevíral ve svých reportážích, to nebyly kritické studie, snad i proto byly čtivé a oblíbené. Vyšly ve třídílné knize Ein deutsches Buch aus Böhmen (Německá kniha z Čech), kterou ilustroval Oskar Pfennigwerth.
První společnou prací obou přátel byla kniha Spitzberg-Album. Hantschel požádal autory klubového území o zaslání básní a vzpomínek návštěv památných míst. Vybrané příspěvky jsou zveřejněné v této reprezentativní, v kůži vázané publikaci, jejíž výtěžek z prodeje byl věnován na stavbu rozhledny na Špičáku. Je to obsáhlá sbírka poezie severních Čech českých i německých autorů soudobých i starších, vyhledaných ve starých knihách.
Hantschel měl rozsáhlé přírodovědné znalosti. Napsal ukazatele, které se staly základními kameny českolipské vlastivědy. Např. v Botanickém průvodci sepsal přehled rostlin a jejich množství, v Prehistorických nálezech shrnul archeologické nálezy. Byl vynikající biograf: vytvořil profily severočeských průmyslníků, kteří by byli dnes zcela zapomenuti. Vlastivědným pracovníkům sloužila jako pomůcka Repertorium vlastivědné literatury, což je bibliografie titulů, ve kterých je zmíněno Českolipsko. Jeho bádání, poznatky a shrnutí dosavadních průzkumů svých i ostatních vlastivědných pracovníků shrnul do knihy Heimatkunde des politischen Bezirkes B. Leipa (Vlastivěda politického okresu Česká Lípa), která vyšla v roce 1911. Vedle historických popisů jednotlivých míst je v knize popsáno také rybníkářství, chovatelství a lov, zemědělství, průmysl a národohospodářství, již zmíněné profily osobností a další. Rozsáhlé dílo o 1180 stranách s fotografiemi, kresbami, tabulkami a grafy se řadí k výjimečným vlastivědným pracím přesahujícím rámec regionu.
Hantschel byl zdatný turista, stejně jako jeho přítel chodil rád na výlety. Napsal sedm turistických průvodců, byl spoluzakladatelem německého turistického časopisu Aus heimetlichen Bergen.
I když v roce 1892 odešel do Prahy (a později do Lince a Vídně), kde se synem provozoval lékařskou praxi, České Lípě zůstal věrný, stále se sem vracel. Po vzniku Československého státu zůstal ve Vídni, kde se scházel s Českolipskými krajany, posílal příspěvky a medailonky do klubového časopisu.
Přátelství obou mužů ukončila smrt Amanda Paudlera v roce 1905. Zemřel v Praze, pohřben byl v našem městě v augustiniánské hrobce, která se nedochovala, stejně jako pomník v městském parku, který mu postavili jeho žáci a příznivci. Zdobila jej plaketa Johany Michelové-Meierové, českolipské malířky a keramičky. Franz Hantschel se dožil 96 let, zemřel v roce 1940 ve Vídni.
I když u zrodu vlastivědného spolku stál pouze Amand Paudler, Franz Hantschel v něm svou prací vynikal natolik, že i on je považován za otce vlastivědné práce na Českolipsku. Jejich přínosu si byli vědomi i Češi, kteří si ve dvacátých letech minulého století založili Klub českých turistů a vlastivědný spolek s časopisem Bezděz. Moderní pojetí Nordböhmischen Excursions-Clubu, vysoká úroveň klubového časopisu Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions=Clubs, badatelské práce německý vlastenců a jejich činnost pro českolipskou vlastivědu jim byla příkladem.
Magdalena Pujmanová
100 let české školy
sobota 28. září 2019
Vycházka po trase velkého průvodu českolipských Čechů z roku 1932 od původní české školy v Moskevské ulici ke škole Tyršově. Nejdříve uctíme na městském hřbitově památku zakladatelů prvního českého školního výboru.
vycházka, sraz ve 14 hodin před vchodem do městského hřbitova.
Vede Ladislav Smejkal
Boj o českou školu
V dějinách 18. a 19. století se Česká Lípa může pochlubit několika fenomény, kterými se zapsala do národních dějin. Jedním z nich bylo školství. Nijak velké město poskytovalo základní vzdělání na školách obecních a měšťanských. Střední školu bylo možné vystudovat na gymnáziu, reálce, škole živnostenské, obchodní a zemědělské. Ve všech byla hlavním vyučovacím jazykem němčina, povinné vyučování českého jazyka bylo uzákoněno pouze v letech 1851-1869, poté to byl předmět nepovinný. V polovině 19. století se česká národnostní menšina začala v našem městě rozrůstat. Do města se stěhovaly rodiny, jejichž otcové byli vyučení ševci, krejčí, sládci. Práci nacházeli i v nově postavených železničních dílnách. Rodiče měli zájem posílat svoje děti do české školy a sdružovat se v českém spolku. V roce 1867 byla založena Měšťanská beseda, která se v roce 1875 přejmenovala na Českou řemeslnickou besedu. Pořádala divadelní představení pro děti i dospělé, přednášky, výlety, vánoční besídky. Jejím hlavním cílem bylo založit českou školu. Organizovala peněžní sbírky a akce, jejichž výtěžky měly tuto snahu podpořit. To vše se konalo v době, ve které sílilo národnostní napětí, Češi byli vystavováni ústrkům, šikanám a zákazům. Např. výuka jakéhokoliv jazyka se mohla dít pouze ve školském zařízení. Češi zákazy různě obcházeli, příkladně Jindřich Seidl, železniční zřízenec, učil češtinu při loutkových představeních.
V roce 1907 byl v besedě založen Český školní výbor. Do čela se postavili bratři Josef a František Kubálkové, oba krejčí. Ihned pocítili řádění zfanatizované německé mládeže, která ve městě napadala Čechy, a jim v domě vybila okna. Německý nacionalista Babor, který měl řeznictví v místech dnešního OD Banco, do výlohy umístil šibeničky, na kterých byli pověšeni Češi. Případ byl o to smutnější, že majitel pocházel z českých poměrů. Výbor koupil v roce 1908 zchátralý dům v Klášterní ulici, na jehož pozemku plánoval postavit školu. Posílat do ní své děti chtělo 190 rodin, výbor si je pečlivě sepsal, a bylo velkou ostudou vedení města, jak tuto petici se soupisem rodin zneužil. Rodičům na tzv. „Černé listině“ začaly chodit výhružné dopisy, přicházeli o zaměstnání a nájmy. Některé rodiny se odstěhovaly, jiné našly ubytování v hostinci U tří lip, který beseda zakoupila. Česká škola postavená nebyla, radnice přes zakoupený pozemek naplánovala stavbu silnice (což se nikdy nestalo). Školní výbor pracoval až do roku 1915, pořádal výlety pro děti, loutková představení, vánoční besídky.
Po vzniku Československa se otázka českého školství v pohraničí dostala na přední místo. V České Lípě byl školský výbor obnoven v listopadu 1918, začal spolupracovat se zástupci českých menšin okolních měst a obcí. Usiloval o budovu v Moskevské ulici, což se nakonec povedlo. K zápisu se dostavilo 227 dětí, do nově otevřených dvou tříd obecné a dvou tříd měšťanské školy bylo přijato 138 žáků. Výuka byla zahájena 22. září, slavnostně byla škola otevřená ve sváteční den 28. října. Podle pamětníků byla návštěva hojná, přijeli i hosté z vnitrozemí. Ředitelem se stal Emil Kleprlík, významný pedagog, vlastivědný pracovník a kronikář.
Budova školy začala další stránku své slavné historie. Na počátku 19. století se zde nacházely tři menší zchátralé domy, na jejichž místě nechal podnikatel Franz de Paula Elbel postavit dvoupatrovou budovu a začal zde potiskovat látky. Kartounka později patřila Emanueul Müllerovi, který v kartounářské tradici úspěšně pokračoval až do poloviny 19. století, kdy budovu koupilo město. Nechalo ji přestavět a až do roku 1898 sloužila potřebám krajského soudu. V přízemí v cele si svůj trest v letech 1873-1874 odseděl spisovatel Jakub Arbes. Na počátku 20. století byla budova zrekonstruovaná tak, aby mohla sloužit školským účelům a nastěhovaly se do ní školy chlapecká obecná a živnostenská, v roce 1915 velitelství českého vojenského pluku. Od roku 1919 až do dnešních dnů slouží školám.
28. října 1932 se před budovou sešlo 3000 Čechů nejen z Českolipska ale i z Litoměřicka, Mladoboleslavska, Mělnicka, Turnovska a dalších. Důvodem bylo symbolické uzavření první české školy a otevření nové, která se nestěhovala do staré budovy ale nové a moderní. Slavnostní průvod doprovázený dvěma kapelami vedl oklikou Jiráskovou ulicí přes náměstí kolem radnice. Česká menšina chtěla takto upozornit na sebe i svoji činnost a radnici dokázat, že zde má svoje místo a svoje práva. Průvod prošel Hrnčířskou ulicí až do Mánesovy k nově postavenému areálu chlapecké a dívčí obecné školy se dvěma vchody i ředitelskými byty. Návštěvníci si moderní školu mohli prohlédnout. O název Tyršovy školy bylo v době slavnostního průvodu zažádáno a užívat jej mohli od následujícího roku. Symbolické otevření nové české školy, na kterou byli naši předci velmi hrdí, bylo završeno.
Magdalena Pujmanová
Českolipský klášter jako školské zařízení (1627-1882)
sobota 21. září 2019
Gymnázium v českolipském klášteře
Když Albrecht z Valdštejna, od roku 1623 majitel města Česká Lípa, nařídil stavbu augustiniánského kláštera, plánoval v něm založit osmileté gymnázium. Ještě než byl v roce 1626 položen základní kámen stavby, povolal do města příslušníky řádu, kteří se usadili zřejmě v Zámečku (stál v místech, kde dnes stojí klášter). V něm byla v roce 1625 zahájena výuka. Prvním ředitelem gymnázia se stal Paulus Conopaeus. Narodil se v roce 1595 ve městě Gheel v Belgii. Zpovědník Albrechta z Valdštejna přišel do našeho města mezi lety 1625-1627. Pro studenty napsal čtyři učebnice latinské gramatiky, které nechal vytisknout v pražské tiskárně Paula Sessia. Tu v roce 1630 od majitele koupil a přestěhoval do českolipského kláštera. Plány o zřízení osmiletého gymnázia zpomalila třicetiletá válka a smrt Albrechta z Valdštejna. Rabováním Sasů a Švédů v letech 1631 a 1634 ve městě i v klášteře zanikla tiskárna - vojáci vše nepotřebné zničili, olověné litery roztavili a vyrobili z nich na koule do mušket, vytištěné knihy roztrhali a listy použili na kornouty na střelný prach. Conopaeus byl v roce 1631 zajat a oloupen, později se skrýval v lesích u Bořetína. V roce 1634 mu Švédové usekli ruku, o rok později zemřel. Gymnázium se osmiletým nestalo ani po skončení války, studenti odcházeli po čtyřech letech dostudovat do Mladé Boleslavi, Litoměřic nebo Zaháně. V roce 1714 postihla Prahu morová epidemie, zdejší gymnazisté byli posláni do našeho města. Tehdy bylo gymnázium povýšeno na šestitřídní. Reforma školství za panování Marie Terezie postihla i zdejší gymnázium. V roce 1777 bylo částečně zrušeno, zůstala pouze část pro novice. Až počátkem 19. století bylo šestileté gymnázium obnoveno: v roce 1806 navštívil Českou Lípu císař Josef II., a tehdy si českolipští radní tuto změnu vymohli. Teprve v revolučním roce 1848 se uskutečnil původní záměr zakladatele kláštera: zejména zásluhou kněze a učitele Antona Krombholze bylo českolipské gymnázium povýšeno na osmitřídní – první studenti složili maturitní zkoušky v roce 1850. Maturovalo se zde ještě dalších 31 let, v roce 1882 se studenti i profesoři přestěhovali do nově postavené budovy na Palackého náměstí.
Studenti vstupovali do školy původním vchodem, kterým se dnes vchází do galerie. Na konci chodby je zazděný vchod do karceru, což byla místnost, do které byl poslán zlobivý student a musel zde rozjímat o svém provinění. Galerie Jídelna byla opravdu jídelnou pro mnichy. V současnosti se do kláštera vchází novým vchodem, a v části dnešní přírodovědné expozice bývala největší učebna školy – prima. Jdeme-li po schodišti určeném veřejnosti do prvního patra, vystoupáme na chodbu, ze které vstupujeme vlevo i vpravo do bývalých obytných místností (dnes stálé expozice a Maštálkova síň). Na jejím konci se vlevo nacházela opatská světnice, ve které se dochovaly původní fresky. Vpravo vstoupí návštěvník do malé chodby a může nahlédnout do bývalé domácí kaple augustiniánů, nad jejímž vchodem je ztvárněn zjednodušený znak tohoto řádu – hořící srdce. V dlouhé chodbě, ve které byla nedávno obnovena stálá expozice, bývala knihovna. Z původních cca 6000 svazků se dochovalo asi 2000 knih. S výukou je spojena i dnešní Biberova kaple v ambitu. Studenti zde s knězem rozjímali a přijímali a rozebírali punkta na další den.
Magdalena Pujmanová
Z kaleidoskopu dějin 19. a 20. století
středa 26. června 2019
Zapomenuté a zapomínané stránky dějin z dokladů Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě.
Střípky z dějin Českolipska
Z kaleidoskopu dějin 20. století je název výstavy, kterou si můžete do 29. září prohlédnout ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě. V ní se ohlédneme za minulostí, prolistujeme se stránkami dějin našeho města a okolí.
Na jedné z nejstarších fotografií České Lípy, zachycené z Hůrky, poznáváme stavby, domy a ulice, které se dochovaly, a také zákoutí, která už neexistují. Byla zbouraná katovna, Wedrichova kartounka, domy barvířů v bývalé Růžové ulici i jejich hostinec U hnědé kypy, který stál na okraji dnešní ulice Čs. Armády a Smetanova nábřeží. Regulací Ploučnice v letech 1910-1916 zmizelo několik klidných zákoutí, která se dochovala na kolorovaných pohlednicích, např. můstek pod klášterní zahradou nebo klášter a pod ním protékající řeka.
Dnes zapomenutou kapitolou našeho města jsou dvě zahradnictví. To první se nacházelo na dnešním parkovišti pod nemocnicí, to druhé bylo u starobince, o které se starali jeho obyvatelé.
Z hradu Lipý, jehož odstřel byl zdokumentován, zbyly pouze trosky.
Duchovním a vzdělávacím centrem se stal augustiniánský klášter s ambitem, kaplí a loretou, vzácnou stavbou, kterých se v Česku zachovalo pouhých čtyřicet devět. Ta českolipská, založená v roce 1699, je vzácný klenot města a je zajímavá sousoším umístěným na břevně (které bývá ve většině loret prázdné). Gymnázium v klášteře, založené před 170 lety, navštěvovali nadaní žáci čeští, němečtí i židé z různých míst severních Čech. Jak dokázali psát německy a latinsky krasopisem vidíme na ukázkách.
Chloubou města se stal park, založený v roce 1875 nově vzniklým okrašlovacím spolkem. Byl zvláštní svou velikostí a rozmanitostí. Nechyběly v něm pomníky, hudební pavilón, jezírko. Stal se vítaným odpočinkovým místem.
Dějiny 20. století jsou poznamenané dvěma válečnými konflikty. Tomu druhému předcházel neklidný rok 1938, který se významně dotkl i Českolipska. Dokladů, pohlednic i fotografií je v archivu i muzeu ukryto bezpočet. Několik z nich, které nám atmosféru rozjitřené doby přiblíží, si můžeme na výstavě
prohlédnout, např. pamětní pohlednici oslavující příchod nacistů, cestovní pasy.
Tak jako se v kaleidoskopu přeskupují barevné střípky do obrazců, tak i na této výstavě můžeme vidět směs různých dějinných událostí našeho regionu, která vytvoří obrazec věcí spolu souvisejících. Střípky dějin, často zastřené nostalgií, nebývají vždy příjemné. Důležité je umět je bez příkras pojmenovat a poučit se z nich.
Jana Boušková – harfa
úterý 2. dubna 2019
v kostele mistra Jana Husa od 19 hodin (ve spolupráci se spolkem ARBOR více zde.
Krajiny a kompozice
pátek 8. března 2019
Fotografická výstava Miloslava Sovadiny v Maštálkově síni – více zde.