Vlastivědný spolek Českolipska

• Zpráva z cesty do Peenemünde, Buchenwaldu a Harzu.

• Stráž obrany státu v letech 1936-1938 se zaměřením na Českolipsko


Zpráva z cesty do Peenemünde, Buchenwaldu a Harzu.

sobota 1. února 2025

Války přinášejí nejen utrpení vojákům a civilnímu obyvatelstvu, ale také vývoj a výrobu zbraní. Během 2. světové války byly v Německu vyvinuté např. systémy navádění střel, radary a zejména balistické rakety V-2. Stopy zaniklých výrobních hal i podzemních továren nacházíme v Německu na několika místech.
Ostrov Usedom na severu Německa je v současnosti rekreační oblastí. Omývají ho vody Baltského moře a zájemcům nabízí písečné pláže zalité sluncem. Ale nejezdí se sem pouze za rekreací. Zájemci o historii 2. světové války zajíždějí do severní části ostrova, kde od roku 1937 vznikalo výzkumné centrum německého letectva (Luftwafe) a pozemní armády (Heer) s cílem vyrábět zde tzv. „zázračné zbraně“ či zbraně odplaty (Vergeltungswaffe). Podél severního pobřeží v letoviscích Koserov, Zempin, Zinowitz, Trasenheide, Karlshagen byly postavené měřící stanice, odpalovací rampy, tábory pro nuceně nasazené či vězně z koncentračních táborů. V Peenemünde a okolí pracovali vědci, v halách vyráběli komponenty k raketám nejen němečtí dělníci, ale také nuceně nasazení zahraniční dělníci a vězni. Srdcem této oblasti byla vesnice Peenmünde, kde byla postavena i velká elektrárna, řada hal a objektů výzkumného střediska a letiště. Zřejmě už od roku 1939 Britové o základnách věděli, ale nepřikládali tomu velký význam. Zájem vzbudily až letecké snímky z června roku 1943. Když byla hypotéza o výrobě zbraní potvrzena, vzlétlo večer 17. srpna 600 letadel Britského královského letectva a základny bombardovalo. Nacisté ale výrobu nevzdali, přesunuli ji do vnitrozemí Německa. Pod horou Kohnstein u durynského města Nordhausen začali vězni z koncentračního tábora Buchenwald budovat podzemní továrnu Mittelwelk Dora. Podmínky v rozsáhlém komplexu byly velmi kruté, pracovalo se zde nepřetržitě, bourání tunelů bylo velmi hlučné, vězni, kteří zde i spali, žili v neustálém hluku, prachu a vlhku, usínali pouze vysílením. Až když byl v blízkosti postaven koncentrační tábor Mittelbau-Dora (na jaře 1944), se jejich podmínky zlepšily. Brzy se zde začaly kompletovat balistické rakety V-2 a letounové střely V1. Výroba nebyla snadná. Byly poruchové, předně proto, že je vyráběli nekvalifikovaní dělníci, také proto, že vězni výrobu někdy sabotovali. Mnozí na to doplatili životem. Postupně se výroba zdokonalovala (byla technicky nejvyspělejší zbraní 2. světové války), ale výroba „zázračné zbraně“ V2, do které nacisté vkládali tolik naděje, přišla pozdě. I tak jich bylo vyrobeno 6000 kusů, z toho 3172 odpáleno na nepřátelské cíle (nejvíce Londýn a Antverpy) a zabito bylo cca 7000 lidí.

Na vývoji „zázračných zbraní“ se podílel i Werner von Braun. Od dětství jej zajímaly rakety, snil o vesmírných letech. Vystudoval kosmické inženýrství, pracoval v Německé raketové společnosti, stal se vedoucím představitelem skupiny zvané „raketový tým“, která vyvinula balistickou raketu V2. Byl členem NSDAP a čestným příslušníkem SS. Byl to rozporuplný člověk, který o nelidských podmínkách vězňů musel vědět a byl konfrontován s podmínkami v podzemní továrně Mittelwerk, neboť ji několikrát navštívil. I von Braun se málem stal obětí nacistické perzekuce, za údajné úmyslné brždění vývoje raket V2 byl zadržen i Gestapem ve Štětíně a až intervence kolegy generála Waltra Dorbergera ho ochránila od perzekuce. Braun na přelomu února a března 1945 evakuoval svůj tým vědců z Peenemünde na západ do městečka Bleicherode nedaleko Nordhausenu. Později se stáhl do Alp, aby nabídl své služby Američanům. Pro ně byl nenahraditelný, a to si uvědomovali i Američané. Na konci války se svými spolupracovníky přešel do amerického zajetí. Poté byl se svým týmem přesunut na americkou základnu do Texasu. Spolupracoval na výrobě balistických raket, později raket středního doletu a v roce 1960 přešel jeho tým do agentury NASA. V 50. letech minulého století byl prominentní osobou USA, byl vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním za vědeckou práci. Werner von Braun byl výjimečný konstruktér, který chtěl vyprojektovat vesmírnou raketu a přispět k poznávání vesmíru. Doba, ve které žil, jej svedla na výrobu smrtících zbraní. Stýkal se s Hitlerem i americkým prezidentem a jen jeho výjimečnost jej zachránila před vězením či popravou. Zemřel v roce 1977 ve věku 65 let.

Některé objekty na severu ostrova Usedom se po válce staly domovem odsunutých Němců, později byly v rámci demilitarizace zlikvidovány. Dodnes se na pobřeží nachází pozůstatky vojenských výzkumných objektů, sklepů, odpalovacích ramp, voda občas na pobřeží vyplaví zbytky předmětů z raket. V Peenemünde byla ušetřena původní elektrárna, kde je dnes muzeum. Zájemci mohou s průvodcem navštívit zkušební stanoviště č. 7, což je prostor odkud byly odpalovány rakety V2. Dnes jsou zde pouze trosky. Podzemní továrna Mittelwerk Dora je z větší části nepřístupná, vchody odpáleny, pouze část je upravena a zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci zde uvidí zbytky motorů a raket. Přístupný je i nedaleký koncentrační tábor Buchenwald a Dora.

Radek Andonov se o historii výroby „zázračných zbraní“ zajímá velmi intenzivně. Severní pobřeží ostrova Usedon navštívil několikrát, stejně tak koncentrační tábory a podzemní továrnu Mittelwerk. Na přednášce nám ukázal spoustu fotografií ze svých cest a také několik dokumentů ukazujících základny v době války. Přednášku navštívilo 37 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Radek Andonov

 


Stráž obrany státu v letech 1936-1938 se zaměřením na Českolipsko

sobota 18. ledna 2025

Vítězství nacistů ve volbách v Německu v roce 1933 vyvolalo v Československu potřebu intenzivnějšího střežení státní hranice. Za ochranu státního území byla primárně zodpovědná československá branná moc. Ale již od vzniku republiky se hledal vhodný model, jak do ochrany státní hranice zapojit i další ozbrojené sbory, tedy především četnictvo a finanční stráž. Nástup nacismu v Německu k moci tyto záměry urychlil. V roce 1934 se ochranou státní hranice zabývala i Nejvyšší rada obrany státu, která ustanovila komisi ze zástupců ministerstva financí, vnitra a národní obrany pro vyřešení celé problematiky. Po dvou letech hledání optimálního řešení došlo nakonec 23. října 1936 k vydání vládního nařízení č. 270/1936 Sb. O zřízení Stráže obrany státu (SOS).

Stráž obrany státu tvořili finanční strážníci, četnici, státní policisté a vojenské posily. Společné zapojení těchto sborů do ochrany hranice pod vojenským velením ale nebyla nová myšlenka. Podobný model byl po roce 1907 zaveden i na jižní a východní hranici habsburské monarchie.

Pro potřeby SOS ale nebyl finančních strážníků, četníků a policistů v pohraničí dostatek. Proto v případě pohotovosti ke Stráž obrany státu nastupovali i záložní vojáci z nejbližšího okolí, tzv. vojenské posily. Před zařazením do SOS prošel každý takový příslušník prověrkou spolehlivosti. Se Stráží obrany státu dále spolupracovali i další organizace, jako například členové Sokola, střeleckých jednot, zaměstnanci Českých drah apod.

Stráž obrany státu měla tři základní úkoly: chránit státní hranici, spolupracovat při ochraně veřejného pořádku a pomáhat celní správě. Jednoduše řečeno, hlavním posláním bylo zajistit ochranu státní hranice, zpomalit postupujícího nepřítele a vytvořit časový prostor pro nástup československé armády. Byl to úkol těžký a nebezpečný, který se často rovnal sebeobětování.

Základní organizační jednotkou SOS se stal prapor. V celém Československu došlo k postavení celkem 31 praporů SOS. Českolipsko patřilo do působnosti praporu SOS Liberec. Prapory se dělily na roty, čety a družstva. Prapor byl organizován do tří sledů: sled pozorovací, umístěný v bezprostřední blízkosti státní hranice, sled obranný a družstva záloh.

Od roku 1937 procházeli příslušníci SOS vojenským výcvikem a různými specializovanými kurzy. První ostré nasazení Stráže obrany státu proběhlo 20. května 1938. Ve 22 hodin rozhodla vláda o vyhlášení ostrahy hranic z důvodu soustředění německých vojsk u našich hranic. Současně se blížily obecní volby, přičemž panovaly obavy o jejich zneužití ze strany nacistů k uměle vyvolaným incidentům. Krátce po půlnoci 21. května zaujala obranná postavení družstva prvního sledu, nad ránem potom družstva pozorovacího sledu. Ostraha hranic byla zrušena 8. června. Domů byly poslány především vojenské posily, ostatní příslušníci SOS zůstali v pohotovosti. Praktické zkušenosti z květnového nasazení SOS ukázaly ale i na nedostatky. Místy chyběla výzbroj, jako například pušky, nebo i výstroj, jako například přilby a či jiné součástky polní ústroje.  

Klid ale netrval dlouho. Ke konci léta se situace začala velmi zhoršovat. Z Německa se do pohraničí ve velkém pašovaly zbraně, Henleinovi přívrženci plnili poctivě a stále více a více své poslání, tedy destabilizovat situaci v pohraničí. Dne 12. září pronesl Adolf Hitler v Norimberku na sjezdu NSDAP štvavý protičeskoslovenský projev, což byl signál pro vypuknutí sudetoněmeckého povstání v pohraničí naší vlasti. Na mnoha místech došlo k otevřeným a prudkým bojům. Již v noci 12. září byli mezi obránci republiky první padlí. Armáda musela k potlačení povstání místy nasadit i tanky a obrněné automobily.

Dne 16. září zakázala československá vláda SdP, její vůdce Konrád Henlein a mnozí funkcionáři utekli do Německa. Situaci v pohraničí se podařilo československým ozbrojeným sborům postupně pacifikovat. Proto 17. září 1938 vydal Adolf Hitler rozkaz k formování ozbrojeného sboru, Sudetoněmeckého freikorpsu. Jednalo se o teroristickou organizaci sudetoněmeckých nacionalistů, která v pohraničí vyvolávala teror, šířila strach a vyvolávala ozbrojené konflikty.

Druhá vlna sudetoněmeckého povstání vypukla 22. září. Pohraničím republiky se opět valilo brutální násilí. Sudetští Němci přepadávali úřadovny finanční stráže, celní úřady či četnické stanice. Na mnoha místech opět tekla krev obránců republiky. Tisíce Čechů a německých antifašistů bylo odvlečeno do Německa. Docházelo k terorizování civilního obyvatelstva i rabování. Pro rodiny českých a německých antifašistů to byly hrůzné dny, z pohraničí museli utíkat a zachraňovat holé životy.

Boje probíhaly i v našem regionu. Jak v Lužických horách, tak především ve Šluknovském výběžku, který se celý dostal po 22. září do rukou sudetoněmeckých teroristů.  

Dne 22. září byla nařízena ostraha hranic a o den později byla vyhlášena mobilizace. Příslušníci SOS se přepadům členů Sudetoněmeckého freikorpsu bránili až do konce září, kdy byla uzavřena Mnichovská dohoda. To byl velký šok, a to nejen pro obránce hranic, ale pro všechny státotvorné Čechoslováky. Stráž obrany státu musela opustit hranice, ale boje se sudetoněmeckými teroristy pokračovaly i nadále. Na východě republiky, Slovensku a Podkarpatské Rusi se s přestávkami bojovalo až do března 1939. Oficiálně byla Stráž obrany státu zrušena v Českých zemích až nařízením protektorátní vlády 21. prosince 1939.

Stráž obrany státu neměla dlouhého trvání. Její vznik byl zdlouhavý a v roce 1938 ještě nebyly její struktury plně vybudovány a ani materiální vybavení nebylo bez chyb. Většina strážců ale svoji zem milovala a chtěla její hranice bránit. Mnozí bojovali ještě v legiích nebo byli syny legionářů, a tak zapojit se do obrany vlasti a později do odboje brali jako svoji povinnost. Byli hrdí na svoji zemi, na prezidenta Masaryka, a byli připraveni položit svůj život za svobodu a vlast. V pamětech jich samých, jejich dětí i vnoučat nás dnes možná až překvapuje, jak se k Československu hrdě hlásili, jak k jejich soukromým životům patřil dnes už vůbec nepoužívaný pozdrav „vlasti zdar!“, kterými končili svoje dopisy.  

První přednáška Ing. Jaroslava Beneše z cyklu Česká Lípa německá, česká a židovská byla dlouhá, trvala něco málo přes dvě hodiny. Přesto více než 70 posluchačů zaujala. Přišli i členové Jednoty Československé obce legionářské v Mladé Boleslavi a Klubu vojenské historie Česká Lípa v dobových stejnokrojích a vytvořili tím celé přednášce krásnou kulisu.