Vlastivědný spolek Českolipska
• Zenkerové a valteřická škola
• Protektorátní školství a převýchova
• Historie finanční stráže se zaměřením na Českolipsko
• Sonda do uranové populace
Zenkerové a valteřická škola
sobota 28. února 2026
Josef Zenker se narodil 10. února 1785 ve Valteřicích. Do školy chodil v Horní Polici, kde se vzdělával i v hudbě. Po ukončení školní docházky hrával až do svých 17 let v okolních obcích na všech tanečních zábavách.
V roce 1802 opustil tehdy sedmnáctiletý Josef Zenker rodné Valteřice a odjel do Moskvy ke svému strýci, bankéři Andreasovi Zenkerovi. Protože získal ve škole v Horní Polici pouze minimální vzdělání, umožnil mu strýc studovat v Petrohradu anglický a francouzský jazyk a obchodní činnost. Po studiích začal pracovat v bance svého strýce, v roce 1825 vstoupil do vedení banky a v roce 1829 stal se členem Akademie obchodních věd.
Josef Franz Zenker nikdy nezapomněl na svou vlast ani na rodnou obec. V červnu 1821 přijel do Valteřic navštívit matku a bratry, které neviděl devatenáct let. Při té příležitosti se stal kmotrem právě narozeného synovce Josefa Zenkera z Novosedla (Neugrund), kterého v budoucnu prohlásil za svého syna a následníka rodinného podnikání.
Na přání svého strýce založil ve Valteřicích školu. Ten ve své závěti odkázal 25 000 rublů na její založení. Josef Zenker společně se svým obchodním partnerem, významným pražským bankéřem Leopoldem von Lämelem, předložil představitelům obce Valteřice svůj záměr. Velmi dobře si uvědomoval důležitost kvalitního vzdělání, proto požadoval, aby se ve škole vyučovalo čtení, psaní, matematika, německý jazyk, náboženství, zeměpis, dějepis, krasopis, také latina, francouzština, hudba a aby byla zařazena také výuka o pěstování stromů. K tomuto účelu založil nadaci s kapitálem 50 000 rublů která podporovala nejen chudé studenty ale i místní chudé obyvatelstvo.
Výstavba školy, kterou projektoval inženýr Wenzl Jerzabek, začala v květnu 1835 a začátkem ledna 1838 byla připravena výuka ve dvou třídách. 11. června téhož roku byla za přítomnosti zřizovatele slavnostně vysvěcena tehdejším vikářem Antonem Krombholzem.
9. září 1850 byla škola povýšena na hlavní a obchodní školu. Vlastnila významnou minerální sbírku, fyzikální a geometrické přístroje a hudební nástroje, vznikla zde knihovna. V budově byly učitelskému sboru a také lékaři přiděleny byty. Lékař bezplatně ošetřoval učitelský personál, jeho rodinné příslušníky a služebnictvo a poskytoval jim léky. Vedle školního fondu byl založen ještě fond penzijní, ze kterého čerpali příspěvky všichni učitelé a vdovy.
Velkorysost a štědrost Josefa Zenkera byla po zásluze odměněna. Dne 9. srpna 1850 mu byl propůjčen Řád Franze Josefa jako uznání jeho zásluh ve školním vzdělání.
Josef Zenker zemřel 14. února 1852 ve věku 67 let v Drážďanech, kam se odjel z Moskvy léčit, a kde je i pochován. Rodinnou firmu a správu nadace valteřické školy převzal jeho kmotřenec Josef Zenker z Novosedla.
Na jaře roku 1904 vyhlásil ředitel valteřické školy Josef Hocke sbírku na stavbu pomníku Josefu Zenkerovi. Mezi přáteli, učiteli, žáky i obyvateli se v krátké době podařilo vybrat potřebný obnos. Pomník vyrobil sochař Wilhelm Spölgen ze Šluknova, bronzovou bustu dodal pan Fiedler z Prysku. Pomník, zdobící prostranství před valteřickou školou, byl slavnostně odhalen 9. října 1904 a nesl nápis:
Josef Zenker
1785–1852
Unvergeßlich bleiben Dein Edelmut und Deine treue Heimatsliebe!
(Nezapomenuta zůstává Tvoje šlechetnost a Tvoje věrná láska k vlasti!)
1904
Dne 9. října 1913 proběhla oslava 75. výročí založení valteřické školy. Zúčastnili se jí nejen žáci a učitelé, ale také zástupci obce Valteřice a sousedních obcí, četné spolky z České Lípy, okresní hejtman Franz Schmidt, školní inspektoři a další. Na oslavách nechyběli pánové Franz Sachse z Úštěku a Franz Gierschick ze Žandova, někdejší žáci, kteří byli při otevření školy v roce 1838. Hosté obdrželi pamětní medaile, které byly k výročí vydány. Ředitel nadační školy Josef Hocke, příbuzný zakladatele, pronesl slavnostní projev, který vyzvedl zásluhy Josefa Zenkera o založení školy, jakož i všechny jeho činy, které pozvedly životní úroveň zdejšího obyvatelstva. Oslav se nemohl zúčastnit tehdejší patron školy Andreas von Zenker. Ten poslal do školní nadace 100 000 korun a 1 000 korun na náklady spojené s oslavou.
Po skončení druhé světové války upadl Josef Zenker v zapomnění a pomník od školy zmizel. V březnu 2020 byl neúplný nalezen při úklidu hřbitova ve Valteřicích. Byl zasypán hromadou náhrobků, které sem byly odvezeny v osmdesátých letech minulého století. Tělo pomníku a jeho podstavec byly v dobrém stavu, proto mohlo dojít k jejich rekonstrukci, kterou provedl ing. Josef Bartoš ze šlukonovské firmy Kamenoprůmyslové závody s.r.o. Výrobou busty z kararského mramoru byl pověřen akademický sochař Petr Řezáč z Prahy.
Pomník byl odhalen a požehnán 2. října 2021 páterem Stanislavem Přibylem, tehdejším administrátorem v Horní Polici, Jezvém a v Žandově. Nevrátil se na původní místo, byl umístěn u valteřického hřbitova, kde vzniklo důstojné pietní místo. Obnovení a odhalení pomníku Josefu Zenkerovi financovalo město Žandov, které k této příležitosti vydalo i pamětní list a pamětní medaili.
Josef Zenker patří mezi nejvýznamnější rodáky tohoto kraje a zdejší obyvatelé na něj mohou být právem hrdi. Na samý závěr bych rád použil citaci z jeho náhrobku:
Jeho dobročinnost mu zde na zemi postavila nepomíjející pomník
Petr Fletcher (zkráceno)
Protektorátní školství a převýchova
sobota 24. ledna 2026
Nevlídné počasí 15. března 1939 jako by předznamenalo smutné události, které se valily na tehdy už okleštěné Československo. Od rána přecházela naše hranice německá vojska a obsazovala naše území. O den později vyhlásil Adolf Hitler Protektorát Čechy a Morava. Protektorátní vláda v čele s prezidentem Emilem Háchou měla velmi omezené pravomoci, svoje práva musela vykonávat ve shodě s potřebami Německa.
Tou největší bylo zásobovat německou armádu, proto první omezení, které obyvatelé protektorátu pocítili, byl přídělový systém. Domácnostem byly přiděleny lístky na pohonné hmoty, mýdlo, potraviny, oděvy a později na tabák. V polovině protektorátu začala „doba temna“, kdy bylo nařízeno zatemňovat okna, nezapalovat svíčky na hrobech atd. Byla zavedena pracovní pohotovost, která se týkala mužů i žen v produktivním věku. Ti byli povinni se po výzvě dostavit a vykonávat přidělenou práci např. ve zbrojovkách. Ještě horším nařízením bylo totální nasazení, kdy museli muži i ženy odejít pracovat do Německa. Pracovní doba byla až 72 hodin týdně a ubytování v lágrech se příliš nelišilo od ubytování v koncentračních táborech. Mnozí odvážně této příležitosti využili k různým sabotážím: poškozovali výrobky, vyráběli zmetky, pracovali pomalu atd. A ještě jeden příkaz pochází z doby protektorátu (a platí dodnes): jízda dopravními prostředky vpravo.
Vzdělávání nebylo v protektorátu žádoucí. Němci nepotřebovali vzdělané Čechy, pouze pracovníky, kteří budou vyrábět pro jejich potřeby. Byly zavřené menšinové a židovské školy, školní budovy začaly sloužit jako kasárna. Do škol, které zbyly, se přestěhovaly děti ze zabraných škol a tím pádem byly třídy přeplněné, učitelé, kteří ani nemuseli mít vzdělání, museli zvládnout až šedesát žáků ve třídě. Zdvojnásobila se výuka němčiny, v učebnicích byly začerněné nevhodné pasáže. Češi nebyli představiteli nacistického Německa uznáváni jako národ, pro ně jsme byli pouze kmen, který byl odedávna podřízen německému národu. Proto se v dějepise vyzdvihovalo propojení Čechů s Velkoněmeckou říší, manipulativně se učilo o těch historických osobnostech, které vnímaly sounáležitost s Němci, byli s nimi spjaty (např. Karel IV.). Výuka, která nebyla kvalitní, se nesla hlavně v duchu německé propagandy. Děti chodily čtyři roky do základní školy, po ni šla většina žáků do učení. Druhý stupeň, tedy měšťanka, byla pouze pro vyvolené, hlavně pro ty děti, jejichž rodiče sympatizovali s nacismem. Střední školy byly pouze gymnázia, reálky a učitelské ústavy. Vysoké školy byly po manifestaci na Opletalově pohřbu uzavřené, zůstala pouze Karlova (německá) univerzita a VŠUT v Brně. Žáci se povinně účastnili sběrů bylin, papíru, hadrů, kaštanů, starší museli pomáhat při sklizni brambor, chmelu, středoškoláci a učni byli povoláváni na práci ve fabrikách, při odklízení po bombardování, atd. A protože se uhlí vyváželo, často bývaly uhelné prázdniny. Byl zrušen Skaut, Junák, Tělovýchovná jednota, také večerní zábavy a plesy.
Náhražkou jim bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Mělo stejné cíle jako Hitlerjugend v Německu. Tedy kamarádstvím, tělovýchovou a propagandou převychovat děti tak, aby byly oddané německé myšlence. Jeho fungování začalo v březnu 1943 a řídil ho František Teuner. Ten sympatizoval s nacismem, ale nebyl to zcela oddaný nacista. Na pozice vedoucích oddílů prosadil i bývalé vedoucí ve Skautu. Do Kuratoria chodily děti od 10 do 18 let a pamětníci přiznávají, že do něj po zrušení zájmových kroužků chodili rádi. Většina rodičů věděla, že se jedná o převýchovu, ale nemohla tomu zabránit. Schůzky branné a ideové výchovy probíhaly v neděli, povinná byla i účast na různých oslavách (např. Hitlerových narozenin) a brigádách. Kuratorium také vydávalo časopisy Zteč, Správný kluk a Dívčí svět. Ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis vytvořili velmi oblíbenou edici Knihovna pro mládež, ve které 2x za měsíc vycházela sešitová vydání rodokapsů, popisující např. hrdinské příběhy německých vojáků z první i druhé světové války. V horizontu 10 let měly být všechny děti poněmčené a v 18 letech měli mladí muži nastoupit do armády. Naštěstí Kuratorium do dvou let zaniklo.
Lebensborn můžeme přeložit jako pramen života. Jeho cílem bylo zalidnit Třetí říši čistokrevnými árijci. Byla to zastřešující organizace, která měla pod správou porodnice a dětské domovy v zemích, které okupovalo nacistické Německo (v Čechách tento program probíhal na zámku Veltrusy). V porodnicích se rodily děti vojáků wehrmachtu a žen, které splňovaly podmínky čisté árijské rasy. Děti byly matkám odebrány a umístěny do dětských domovů, kde si je vybíraly německé rodiny. K adoptovaným dětem se chovaly různě: někdy jim pro nevhodné chování byly odebrány, a tak se děti dostaly do více rodin, někdy je vychovávaly s láskou. Když se po válce vracely tyto děti do své vlasti, bylo jen málo těch, které se vrátit chtěly. Naprostá většina na svůj původní domov zapomněla, svým rodičům či příbuzným nerozuměla, protože uměly pouze německy. Často se stávalo, že se mnoho let po válce s adoptivními rodiči setkávali. Do dětských domovů se dostávaly děti ze Sudet, děti odbojářů a také vybrané děti z Lidic a Ležáků.
I když po celou válku díky různým zákazům, přísným vyhláškám a popravám lidé žili ve strachu, hodně se jich v prvních třech letech zapojilo do odboje. Většina se přizpůsobila dané situaci a zejména mladí lidé zvolili nenásilný protest, a to dvěma způsoby. Tím prvním byl swing, který se pro ně stal životním stylem. Výstřední mládež tančící swing si vytvořila vlastní jazyk a intonaci řeči. Mládenci zvaní potápky nebo gelblíci nosili účes na emana, dvouřadá dlouhá saka, kravaty, úzké kalhoty, boty na vysokých podrážkách, klobouky zvané tatra. Děvčata, kterým se říkalo kristýnky nebo bedly, si zaplétaly vlasy do copů a nosily barevné šaty. Chodili v partách, byli výrazní, chtěli jít proti společnosti.
Druhým protestem byl trempink, který se velmi rozvinul. Před realitou odjížděly party mladých lidí na osady, kde společně trávily víkendy.
Těm přizpůsobivým zůstaly pouze víkendové odpolední tancovačky, biograf a rozhlas.
Přednáška, doplněná dvěma krátkými dokumenty s výpověďmi pamětníků Kuratoria a lidických dětí daných na převýchovu, byla velmi zajímavá a přišlo si ji poslechnout 34 zájemců.
Magdalena Pujmanová, Mgr. Martina Kantová
Historie finanční stráže se zaměřením na Českolipsko
sobota 17. ledna 2026
22. prosince 1842 se začala psát historie finanční stráže. Tehdy se rozhodnutím císaře Ferdinanda I. Dobrotivého sloučily sbory stráže pohraniční a důchodkové. Důvodem sloučení bylo zabránit prudkému nárustu podloudnictví, zpřehlednit celý dozorčí systém, uspořit čas, síly a hlavně náklady. Nový sbor převzal úkoly původních sborů, tedy chránit státní hranice, zabránit pašeráctví, nezákonným manipulacím při výběru daní, dávek a celních poplatků. Do služby se mladí muži mohli přihlásit nejdříve ve 22 letech (později v 19 letech), museli být příslušníky rakouské monarchie, ovládat řeč země, ve které působili, museli být zdraví, zachovalí, svobodní nebo bezdětní vdovci. Oženit se mohli až po splnění přísných podmínek. Těmito přísnými podmínkami chtěla státní správa ušetřit peníze. Když totiž byl člen finanční stráže zraněn či zemřel, musela rodinným příslušníkům vyplácet náhrady a důchody. Sirotčí důchod synovi zemřelého finančníka se vyplácel do jeho dospělosti, dceři pak do doby, než se vdala. Dnes se nám zdá úsměvná podmínka umět číst, psát a počítat.
Finanční stráž byla civilní organizace, která působila na hranicích, kde stíhala nedovolený přestup hranic, podloudnictví a pašování, Dále působila ve vnitrozemí, kde odhalovala přestupky proti finančním zákonům: vykonávala dozor nad výběrem spotřebních poplatků, důchodkové daně, dozorovala podomní obchod a loterie.
Oddělení finančních stráží vznikaly podél celních hranic a ve vnitrozemí tak, aby žádná část monarchie nezůstala mimo kontrolu. Na oddělení sloužili dozorci, jím velel vrchní dozorce nebo respicient. Byl to první nevojenský ale ozbrojený sbor a uniformovaný sbor, který působil na celém území monarchie, civilní obyvatelstvo se s ní běžně setkávalo. Uniforma měla dodat sboru větší vážnost a demonstrovat vazbu na stát, který vyžaduje plnění předpisů a stíhá jejich prohřešky. Stejnokroj se v průběhu let měnil. Základní barva byla tmavě zelená na kabát a šedá na kalhoty, od roku 1931 se používala pouze barva khaki, která zůstala až do zrušení sboru. Vždy byly slušivé a padnoucí, neboť si je zaměstnanci nechávali šít na míru.
Historii finanční stáže provázely různé předpisy k upřesnění a organizaci její činnosti. Základní stanovy vyšly v roce 1843 a vydržely až do roku 1858, kdy vznikly nové. K poslední souborné úpravě organizačních, služebních a platových poměru došlo v roce 1907, které vydržely až do zrušení finanční stráže v roce 1949.
Po vzniku republiky došlo na přelomu let 1919/1920 k rozdělení finanční stráže na důchodkovou a pohraniční. Několik dalších předpisů upravilo její práci, uniformy a také platy, které ale vždy byly nižší než např. četnictva. Tam kde působila, se příslušníci finanční stráže aktivně zapojovali do společenského a kulturního dění, účastnili se oslav státních svátků, podporovali české spolky, školy atd.
Když v roce 1936 vznikla Stráž obrany státu, tvořili příslušníci finanční stráže jednu jejich složku. Statečně, obětavě a s velkým vlastenectvím se účastnila bojů v pohraničí v letech1938-39. Svoji funkci plnila i v okleštěné republice a v protektorátu až do 1. října 1940, kdy byla zrušena.
Na historické hranice Československa se vrátili v květnu 1945. Tehdy byla činnost finanční stráže obnovena. V pohraničí byl jejich návrat velkým přínosem, a to ve všech oblastech. Příslušníci finanční stráže pomáhali samosprávám s příchodem Čechů, odsunem Němců. Ten, po zkušenostech z minulých let, většina z nich považovala za nezbytný, i když měli většinou s odcházejícími soucit. Nevykonávali tak pouze resortní službu, ale prakticky vše, co bylo potřeba. Podíleli se na dozoru a dodržování pořádku v pohraničí, které tehdy nebylo klidné. Snažili se zabraňovat krádežím a rabování, ale i nelegálním přechodům hranic ze strany Němců, kteří se vraceli pro svůj majetek. Často na hranicích bojovali s různými nekalými živly, často bývalými nacisty, kteří se nesmířili s výsledky války. Mnoho finančních strážníků při obraně našich hranic přišlo v prvních poválečných letech o život. Současně se ale začalo mluvit o zrušení finanční stráže, což oficiální místa vyvracela. Po nastolení totality v roce 1948 už tomu nešlo zabránit. Od 1. ledna 1949 přešlo působení finanční stráže pod Sbor národní bezpečnosti.
Hlavní pracovní náplní příslušníků finanční stráže byl výběr poplatků, proto nebyli mezi lidmi moc oblíbení. Jejich práce byla i nebezpečná, a to hlavně na hranicích, kde stíhali a mnohdy honili pašeráky. Za stoletou historii tohoto sboru jsou zaznamenané historky, které jsou zcela běžné, mnohdy úsměvné a také tragické. Pašeráctví, pašeráci a jejich nápady, kam ukrýt zboží, jejich střety a úniky před příslušníky finanční stráže, to je zajímavý námět na další přednášku, na kterou se v budoucnu můžete těšit.
V klubovně muzea vládla před přednáškou skvělá atmosféra, v hudebním podkresu zazněl Pochod finanční stráže. Přišli také členové mladoboleslavské jednoty Československé obce legionářské a Klubu vojenské historie Česká Lípa v uniformách finanční stráže, které nám Jaroslav Beneš na konci popsal. Zájem byl veliký, přišlo 45 zájemců.
Magdalena Pujmanová, Jaroslav Beneš
Sonda do uranové populace
středa 07. ledna 2026
Při procházce Českou Lípou v osmdesátých letech minulého století jste si nemohli nevšimnout velkých poutačů s heslem: „Náš uran slouží míru!“ Stávaly na českolipských sídlištích mezi paneláky, které byly postavené pro rodiny uraňáků.
Monopol na uranovou rudu v Československu, zakotvený v tajné mezivládní dohodě z listopadu 1945, měl Sovětský svaz, který ji potřeboval na výrobu jaderných zbraní. V šedesátých letech, po prozkoumání uranových ložisek u Stráže pod Ralskem, Hamru na Jezeře a Křižanech, se rozhodlo o těžbě i v těchto lokalitách. K tomu bylo potřeba hodně pracovních sil, zejména mužů, kteří budou pracovat v podzemí a na povrchu uranových dolů. Začala masivní celorepubliková kampaň, která pracovníkům zaručovala společenskou prestiž, vysoké platy, a hlavně brzké získání bytu. To byla silná motivace zejména pro mladé lidi, pro něž byl vlastní byt v té době nedostupný. Českolipsko zažilo další vlnu osídlování. Do regionu přicházeli lidé různých zájmů a různého věku z celé republiky. Byli to horníci z Příbramska a Ostravska, také lidé, kteří odpírali vojenskou službu a hrozilo jim vězení (např. svědci Jehovovi), propuštění vězni, a přijímáni byli i odpůrci režimu a lidi s politickými škraloupy. Ti všichni našli v Uranových dolech Hamr práci. Českou Lípu obklopila nová paneláková sídliště a ubytovny, stejně tak i Stráž pod Ralskem, kde byla postavena i věznice a vězni pracovali pod ostrahou na povrchu uranových dolů nebo na šachtě v Křižanech.
Na Českolipsku se usadila nesourodá, velmi vrstevnatá společnost. Noví osídlenci se dostali do určitého sociálního napětí s těmi poválečnými. Starousedlíci, jak si říkali, např. nevěřili, že by tito lidé ze sídlišť chodili do centra města za kulturou do divadla, muzea, na výstavy.
Platy mužů pracujících na povrchu uranových dolů a žen v administrativě byli vyšší, než byl celostátní průměr, ještě lépe byli placeni horníci pracující v podzemí a předáci měli stejné platy jako ministři. Jak s těmito penězi nakládali? Různě. Mnozí si postavili dům, často si kupovali auta (tehdy žádané škodovky a žigulíky), ve kterých jezdili na letní dovolené k Baltskému moři a do Jugoslávie. Jiní žili v dobře zařízených panelákových bytech a užívali života: chodili do hospod a popíjeli. Svobodní muži na ubytovnách mnohdy nerozumně utápěli vydělané peníze v alkoholu a hazardních hrách. Často, hlavně po výplatách, byli hluční, rušili veřejný klid, dostávali se do konfliktu se zákonem. Naprostá většina přišla na Českolipsko kvůli penězům a bytům. Zda uran slouží míru neřešili, i když někteří s tím souhlasili a zdůvodňovali to vyvážeností se západními mocnostmi, které také vlastnily jaderné zbraně.
Vidina velkých peněz byla lákavá, ale cena za tuto devizu byla vysoká. Horníci pracovali ve velmi rizikovém prostředí. V útrobách podzemí mívali časté pracovní úrazy, mnozí onemocněli nevyléčitelnými chorobami a brzy umírali. Stát jim poskytoval nadstandartní péči, v České Lípě i ve Stráži pod Ralskem byla postavená moderní zdravotnická zařízení. Horníci chodili na pravidelné preventivní prohlídky a jezdili do lázní, zejména na Slovensko do klimatických lázní Štós. Ovšem využívání procedur, jak sami přiznávají, u nich bylo problematické. Mnozí uplatili personál hned první den, dostali razítka a místo léčení chodili do místních restaurací.
Šedesátá až devadesátá léta minulého století byla na Českolipsku ve znamení intenzivní těžby uranu. Obyvatelé Československa ho vnímali jako místo, kde se dají vydělat velké peníze a
získat byt, kde ale není bezpečno kvůli kriminálním živlům a kde prý do ovzduší uniká radon. Patnáctitisícová Česká Lípa se rozrostla na čtyřicetitisícovou.
Po třiceti letech, kdy se změnil režim, skončila studená válka a omezila se výroba jaderných zbraní, byla těžba uranu na Českolipsku ukončena. Jak žili uraňáci v době pouranové? S odstupem let se dá říct, že vše proběhlo relativně hladce. Nevznikla tady armáda nezaměstnaných, a potvrdilo se, že ne „každý buran kutá uran“, okřídlené to rčení, které i oni brali s humorem. Někteří se odstěhovali, mnozí začali podnikat, založili si stavební nebo zámečnické firmy, odešli pracovat k Českým drahám, také např. k hasičům.
Těžní věže a administrativní budovy se nevyužily k tomu, aby se z nich staly expozice připomínající tuto historii na Českolipsku. Důvodem je to, že těžba uranu zde byla krátká, nezakotvila zde, nestala se tradicí. Skoro vše bylo zbouráno, na místě bývalé šachty Hamr 3 byl vybudován pomník, který tuto historii připomíná. Ale je několik uraňáků, kteří mají zájem tuto dobu připomínat. Scházejí se na den horníků v uniformách a vzpomínají na svoje kamarády a na práci v dolech. Uraňáci vždy drželi při sobě, a hlavně hlubináři v podzemí věděli, že spolu musí vycházet a v případě nouze si pomoci. V podzemí uranových dolů bylo jedno, zda člověk žije pro rodinu, peníze utrácí za koníčky nebo je utápí v alkoholu a utrácí v hazardu. Tady si byli všichni rovni, museli se spoléhat sami na sebe a když bylo potřeba, pomoci druhým. Horníci takoví byli. Proto těch několik uraňáku založilo v muzeu ve Stráži pod Ralskem expozici věnovanou uranovým dolům, proto vznikla ve sklepě českolipského muzea expozice Těžba uranu na Českolipsku, a také proto vznikl film Uranové legendy, který již brzy bude mít premiéru.
Magdalena Pujmanová a Tomáš Cidlina
