Vlastivědný spolek Českolipska

• Máchovy inspirace v Máchově kraji

• Johanna Meier-Michel (1876-1945)

• Tajemná Schlaraffia a její českolipská říše

• Českolipský sběrný a internační tábor W-lágr

• Zenkerové a valteřická škola

• Protektorátní školství a převýchova

• Historie finanční stráže se zaměřením na Českolipsko

Máchovy inspirace v Máchově kraji

sobota 25. dubna 2026

Literární dílo slavného romantického básníka není rozsáhlé. Za svůj krátký život (zemřel před 190 lety v nedožitých šestadvaceti letech) napsal několik povídek, pojednání a básní. K jeho tvorbě můžeme přičíst i kresby hradních zřícenin.
Na studiích na filozofické fakultě v Praze se seznámil s Eduardem Hindlem, který pocházel z Mnichova Hradiště. Ten ale nebyl dobrý student, a proto mu otec našel místo na zámku v Doksech. Malé městečko s německými obyvateli jej nenadchlo, cítil se zde opuštěný. O to víc se mu zalíbila nádherná příroda Dokeska a Podbezdězí s tajemnými zříceninami a pověstmi o loupežnících, pekelné díře a dalších. Tušil, že by mohla oslovit i jeho kamaráda ze studií. Poprvé jej do Doks pozval v srpnu 1832. Oba přátelé byli zdatní turisté, a tak se na dvoudenní prázdninovou cestu vydali pěšky z Prahy přes Kokořín a Housku. Doksy potom Mácha navštívil ještě několikrát a opravdu v nich objevil genius loci. Pokaždé vyšel na hrad Bezděz, který byl tehdy opuštěný, o to tajemnější. Tady potkal u kapličky plačící ženu, která svírala malou rakev a modlila se. (Tento výjev zpracoval do povídky Večer na Bezdězu).
Mácha byl společenský člověk a určitě navštívil místní hospůdky. Jedna stávala pod Klůčkem na břehu tehdy Velkého rybníku. Hostinský Antonín Tietze mohl být ten, který mu vyprávěl příběh otcovraždy, jenž se stal před šedesáti lety v jeho širší rodině. Motiv básně Máj byl na světě. Začal ji psát v dubnu 1934 a dopsal ji za necelé dva roky. Po schválení cenzora (který žádal drobné úpravy a Mácha mu vyhověl) vyrobil tiskař Jan Spurný celkem 600 výtisků prvního vydání Máje. Karel Hynek Mácha tušil, že napsal mimořádné dílo, velmi mu záleželo na tom, aby vyšlo, proto ho vydal vlastním nákladem. Ovšem, i když k Máji napsal výklad, tehdejší kritici jej nepochopili. V této básni není až tak důležitý příběh, ale pocity hrdinů, kteří přemýšlí o lásce, rodné zemi, radostech života, smrti. Opustil veršování časomírou a přešel do jambu a trocheje. Hlavním hrdinou byl loupežník, tedy záporná postava, v básni použil i nová slova. To vše bylo nové, nadčasové, tím boural konvenční představy o národním básnictví. Pro jeho současníky to bylo nepřijatelné. Až teprve o dvaadvacet let později vydala generace májovců almanach Máj a v roce 1862 vyšel Máj podruhé. Od té doby až do dnešních dnů vychází nejen tato báseň, ale i další autorova díla i pojednání o nich, jeho životopisy, kritické statě.
A s tím, jak zvukomalebné verše neustále oslovují generace malířů, grafiků, také filmařů, hudebníků a dalších, vzrostl také zájem o vysvětlení motivu, ze kterého básník čerpal. Podle zápisu ze smolné knihy z Mladé Boleslavi (která byly objevena až v roce 2010) se dozvídáme, že Rosina Trausslingová (v básni Jarmila) žila s rodiči v Dubé. Zamilovala se do Hynka Schiffnera, který pocházel z bohaté rodiny, a zejména otec Hynka tomuto vztahu nepřál. K otcovraždě došlo na chmelnici nedaleko Dubé a jediným svědkem jí byla socha sv. Prokopa (dnes stojí před Památníkem K. H. Máchy v Doksech). Hynek byl odsouzen k smrti, Rosina porodila syna a byla vězněna za spoluúčast. Po propuštění se vrátila do Dubé, potomci rodu Trausslingů zde žili až do 30. let 20. století, kdy se odstěhovali do České Lípy. Po válce byli odsunuti a dnes žijí v Drážďanech.
V našem kraji nalezl básník i inspiraci k loupežníku Vilémovi. Ve vesnici Víska žil Václav Kummer. Od útlého dětství vyrůstal s otcem a nevlastní matkou. Protože byl velmi neposlušný a vzpurný, poslali jej rodiče do bělského zámku do dětské manufaktury, kde vládl přísný režim. Václav Kummer odtud utekl, dostal se k loupežníkům a stal se postupně jejich vůdcem. Celý život se věnoval loupežím a byl i u několika vražd. V roce 1822 byl v 54 letech odsouzen na 20 let a vězněn v Josefově. Po odpykání trestu dožil ve Vísce, pohřben je v hrobce Kummerů v Bezdězicích.
Věrohodně popsal v Máji popravní pahorek, jenž se nacházel v Doksech v blízkosti Čepelského rybníka, kopec, kde probíhala poprava. Ovšem v době Máchově se zde již popravy nekonaly. Tady stopa slavné básně zmizela, kopec byl zrušen při stavbě železnice.
Naopak, některé stopy přibyly, i když s textem básně nesouvisí. Je to např. Jarmilina skála ve Starých Splavech, ze které ovšem Jarmila do jezera neskočila. Název dostala při oslavách stého výročí prvního vydání máje. V roce 1936 byl na ni umístěn třímetrový pomník básníka. Po záboru Sudet v roce 1938 byl odstraněn a v roce 1936 odkoupen městem Bělá pod Bezdězem. Dnes se tento pomník nachází v Bělé na Horce v blízkosti místního hřbitova.
V Podbezdězí nalezneme i rukopis slavné básně. Vlastní jej potomci Jana Nepomuka Krouského, pokrokového sedláka a vlastence, který podporoval vydávání českých knih. Zřejmě Máchův bratr Michal mu jej zapůjčil s žádostí o finanční podporu na jeho vydání. K tomu nedošlo, rukopis dlouhá léta ležel v rozsáhlé knihovně, až jeho část objevil v roce 1878 zeť Jana Krouského Jan Šafránek. Netušil, že se jedná o Máchův rukopis, to mu došlo až v roce 1916, kdy objevil zbytek a nechal ověřit jeho pravost. Vzácný rukopis byl nalezen, a ještě v tom roce vyšla jeho faksimile. Tento příběh ovšem ještě nekončí, rukopis se ztratil ještě jednou. Stalo se to v padesátých letech minulého století, kdy rodina Krouských byla označena za kulaky, byla souzena a jejich vzácná knihovna byla z velké části rozkradena. Naštěstí matka Jana Krouského rukopis Máje bezpečně ukryla. O to, že byl znovu nalezen, se zasloužil amatérský badatel Josef Panáček. V roce 1964 napsal dopis náměstkovi předsedy Státního úřadu lidové kontroly Janu Smrkovskému s žádostí o nalezení rukopisu podle zápisů z padesátých let. Po půl roce v květnu 1965 mu v jeho kanceláři Krousští předložili hledaný dokument. Rukopis Máje byl znovu nalezen a vrácen majitelům, kteří se o něj pečlivě starají.
Po slavném básníkovi, který náš kraj tolik miloval, se část našeho regionu nazývá Máchův kraj. I Velký rybník, který poprvé romantický básník nazval jezerem, nese jeho jméno. Mácha se narodil do doby romantismu, která se mnohým stala životním stylem. Utíkal z města do přírody na staré zříceniny hradů, kde přemýšlel o smyslu bytí a, jak napsal Eduardu Hindlovi, „to jest právě to největší trápení ducha, že hledám to, o čem vím, že není.“ A právě náš region s tajemnými zákoutími opředenými pověstmi byl pro něj místem rozjímání a inspirace.

Magdalena Pujmanová, PhDr. Renata Mauserová

Transporty a pochody smrti

sobota 18. dubna 2026

S postupující válečnou frontou k německým hranicím začal Hospodářský a správní úřad SS rušit koncentrační tábory na východě i na západě. Nemocné a zesláblé vězně, muže, ženy i děti, čekaly transporty v nákladních vozech, po železnici, na lodích a pěšky do centra Německa. Tato „evakuace“, jak ji nazývali, probíhala v několika fázích. Vše začalo v dubnu 1944 v Pobaltí, v oblasti kolem Lublinu a ve Francii. V lednu 1945 čekalo přemístění vězňů z Osvětimi, Gross-Rosenu a Stutthofu a poslední fáze spadá do dubna 1945, kdy se začaly vyklízet přeplněné tábory v Německu. Hroucení systému nacistické říše, nervozita a strach před Rudou armádou a spojeneckými vojsky způsobily, že tuto akci od počátku provázel zmatek, chaos, panika a brutalita, která se vystupňovala zejména v poslední fázi. Transporty a pochody nebyly organizované centrálně, vyšší instance přenášely odpovědnost na nižší, které podle svého uvážení rozhodovaly, jak se budou k vězňům chovat a kudy povede trasa (ve všeobecné panice před rychle postupující frontou se hodně transportů pohybovalo bezcílně mezi městy a vesnicemi). Osud vězňů měly v rukou stráže, které většinou každou neposlušnost trestaly zastřelením. Lidé umírali vyčerpáním a hlady, a když nestačili tempu, byli zastřeleni. Cesty a koleje lemovaly mrtvoly, které nebyly ani pohřbívány. Německé protektorátní vedení se velmi obávalo reakce Čechů, proto se transporty přesouvaly pouze přes pohraniční oblasti připojené k Říši. Vždy se to nepovedlo a opravdu, mnozí Češi se vězňům snažili pomáhat.
Neorganizovanost a chaos způsobily, že se tyto pochody těžko rekonstruují. V Československu se jimi zabývala Ústřední pátrací kancelář při mezinárodní organizaci UNRRA a Svaz osvobozených politických vězňů, kteří na základě výpovědí přeživších, policejních hlášení a zpráv železničních zaměstnanců mapovaly jejich trasy. Do dvou let po válce se podařilo nalézt 130 hromadných hrobů s více než 4600 oběťmi. Číslo obětí není konečné, mnoho vězňů bylo pohřbeno jednotlivě a jejich hroby nebyly nalezeny. Hrubý odhad historiků říká, že tzv. evakuace koncentračních táborů se od jara 1944 do koce války zúčastnilo asi 700 000 osob, z nich asi třetina až polovina nepřežila, umírali především lidé židovského původu.
Pochod Schlesiersee-Helmbrechts-Volary probíhal ve třech fázích. Koncem ledna 1945 se ze Schlesiersee vydalo na pochod dlouhý 80 km asi 1000 židovek do táboru v Grünbergu, kde bylo vězněno asi 900 židovských žen. Většinou mladé ženy nedostatečně oblečené v mrazivém počasí putovalo osm hladových dnů. Do cíle jich nedošlo 150, 130 jich bylo zastřeleno, 20 zemřelo hlady. Do dvou dnů se přistoupilo k likvidaci tábora, ženy byly rozdělené do dvou skupin. Početná skupina až 800 žen odešla do tábora Bergen-Belsen vzdáleného 430 km. Strastiplnou cestu trvající měsíc přežila necelá třetina vězeňkyň. Druhá skupina až 1100 žen zamířila do Helmrechts od Grünbergu vzdáleného 360 km ale s oklikami ušly vězeňkyně za pět týdnů 500 km. 150 až 200 žen bylo většinou zastřeleno (z důvodu pomalé chůze). Při cestě umístili dozorci 230 vězeňkyň do jiných táborů a zbylých 621 židovek dorazilo do cíle ve velmi zuboženém stavu. Lékařská pomoc jim nebyla poskytnuta. Sužovala je úplavice, mnohé měly omrzliny. Za svůj původ byly trestány tím, že dostávaly méně jídla, stály venku v mrazu a byly bity. Do dalšího transportu jich zemřelo 40-50. Ten byl zahájen velitelem tábora Aloisem Dörrem 13. dubna zřejmě do Dachau, ale ten během pochodu osvobodili Američané a v následné panice a chaosu bloudila kolona unavených a vyčerpaných vězeňkyň asi 250 km po území tzv. Sudet. Těžce nemocné vezli na vozech, zbývající ušly denně cca 15 kilometrů. Jedno jídlo denně dostaly buď v poledne nebo večer a přespávaly ve stodolách nebo venku. Mladí ozbrojení dozorci a dozorkyně s holemi byly nekompromisní a trestaly sebemenší pomoc civilistů, denně zastřelili 6 až 10 vězeňkyň. 4. května dorazil transport do Volar. Konec války už byl tak blízko, přesto ještě docházelo k masakrům. Poblíž Blažejovic, kam zamířila z Volar část kolony, zemřela při náletu hloubkařů jedna dozorkyně a dvě byly zraněné. Ze vzteku začali strážní střílet, ve zmatku několik žen uteklo. Zbylé nemocné ženy zavřeli dozorci do chléva a během dvou dnů v něm povraždili 26 žen.
Anabáze dlouhá 800 km trvající 106 dnů připravila o život 500 lidských životů.
Nemocné ženy byly umístěné do kůlny u pily. Když 6. května osvobodili Volary Američané, nemohli se dlouho vzpamatovat z pohledu, který se jim naskytl při otevření kůlny u místní pily: 118 špinavých, vyhladovělých a vyhublých žen tak, že se nemohly ani posadit, leželo ve vlastních výkalech v rozedraném oblečení a bojovalo s průjmy. Ihned jim zajistili lékařskou pomoc a donutili obyvatelé tehdy německého města pomoci při svážení mrtvých, exhumaci, vyrábění rakví, kopání hrobů a pohřbívání. Před pohřbem museli projít kolem mrtvých, to aby si uvědomili, co způsobila ideologie jejich kdysi tolik oblíbeného vůdce. Z pohřbu vznikl obraz, jehož reprodukce si museli povinně koupit a výtěžek pokryl náklady na pobyt osvobozených vězeňkyň ve Volarech. Smutná kapitola jednoho z mnoha transportů měla jako jeden z mála i dohru u soudu. Trestu smrti neunikla krutá dozorkyně Ruth Hildner. Velitel helmbrechtského tábora Alois Dörr byl zatčen až v roce 1962, ale díky spoluobčanům Höpfingeru, kteří za něj složili kauci, byl propuštěn. V roce 1969 byl odsouzen na doživotí. Přesto se na svobodě dožil vysokého věku, po deseti letech byl na milost propuštěn.
Těžce prožívali posledních deset válečných dnů i vězni z koncentračního tábora v Litoměřicích. Do něj od jara přicházeli vězni z rušených táborů. Tábor byl přeplněn a vládly v něm těžké životní podmínky. Bylo rozhodnuto o „evakuaci“ a stovky vězňů byly nahnány do otevřených vagónů na Teplickém (dnes Horním) nádraží. Vlak byl odstaven v Lovosicích. Na vězně dohlíželi mladí příslušníci zpravodajské školy Waffen SS, kteří se k nim chovali obzvlášť krutě. Několik vězňů se pokusilo o útěk, strážní je pochytali a hromadně popravili v nedaleké cihelně. Při exhumaci o rok později bylo v devíti hromadných hrobech nalezeno celkem 79 ubitých a zastřelených vězňů. Další přistavené vagóny obsadili vězni evakuovaní ze Saska. Dlouhá kolona 77 vagónů se rozjela 28. dubna a pomalým tempem projížděla územím protektorátu. V Roudnici nad Labem jim udivení lidé, kteří šli zrovna do práce, házeli svoje svačiny. Vlak zastavil na nádraží v Kralupech nad Vltavou, kde se sešli civilisté. Přednostovi stanice se podařilo s dozorci vyjednat povolení předat vězňům donesené jídlo a pití od civilistů. V nastalém zmatku několik vězňů uteklo, asi třináct jich bylo zastřeleno na místě nebo na protilehlé stráni (jejich hroby se dosud nenašly). Odpoledne se vlak rozjel a večer zastavil v Roztokách u Prahy. Přednosta stanice Jan Najdr s dozorci vyjednal ošetření 80 nemocných, kteří byli přeneseni do skladiště v nádražní budově, později do budovy bývalého chudobince. Za pomoci civilistů, kteří vlak spontánně a pak i organizovaně zásobovali potravinami, se podařilo utéct asi 300 vězňům. 30. dubna dojel vlak do Prahy. Na zastávce Holešovice-Bubny již strážní zcela rezignovali, nebránili lidem, aby vězňům dali jídlo aposkytovali jim i lékařské ošetření a přehlíželi útěky vězňů. Od 16. do 20. hodiny, kdy se vlak, doplněný dalšími vagóny s vězni, znova rozjel, neodjelo na další cestu 700-900 vězňů. Ale brutalita ještě neskončila. Ráno 1. května zastavil vlak v Olbramovicích, kde místní stráž SS zastřelila tři vězně. Vlak byl odsunut na vedlejší trať nedaleko Křešic, které se nacházely na vojenském cvičišti SS „Böhmen“. Dozorci povolili vězňům, aby si sami sehnali jídlo. Potulujících se vězňů po Křešicích si všiml náhodou projíždějící SS velitel z Votic Friedrich Graun, přivolal vojáky a Ti zastřelili 27 vězňů. A 6. května, než se dal vlak znova do pohybu, nařídil střelbu do vagóneů. Celkem na této zastávce zemřelo 80 lidí. Bohužel nebyl po válce za tato zvěrstva nikdo potrestán. K Velešínu na zastávku Výheň dojel vlak 8. května. Zde byl za pomocí železničářů, tzv. vlasovců a možná i amerických vojáků zastaven. Strážní uprchli, 2000 vězňů bylo přemístěno do velešínské továrny, kde jim byla poskytnutá lékařská pomoc. Z vagónů bylo vyneseno 11 mrtvých, kteří byli pohřbeni do společného hrobu ve Velešíně.
Celkově si tento desetidenní transport vyžádal kolem 200 mrtvých.
Pojem transporty a pochody smrti se v době, kdy probíhaly, nepoužíval. Toto pojmenování se ujalo až po skončení války a pochází od vězňů, kteří se jich zúčastnili. Slovem smrt chtěli poukázat nejen na množství obětí ale také na všudypřítomný strach, brutalitu a utrpení, které tuto smutnou kapitolu konce 2. světové války provázely, a které se odráží ve tvářích přeživších vězňů na fotografiích pořízených na zastávkách během transportu.

Mgr. Pavla Plachá, Ph.D., Magdalena Pujmanová

Po stopách W-lágru

sobota 11. dubna 2026

S velkým zájmem se setkala procházka do Heroutovy ulice do míst, kde stával W-lágr. Ten zde byl postaven na konci roku 1939 pro 385. záložní prapor pěchoty Wehrmachtu. Na ploše velké jako osmnáct fotbalových hřišť byly postavené dřevěné ubikace, strážní domky, kanceláře, sociální zařízení, kůlny, kryt, betonové zásobníky uhlí, také malý a velký bazén a další stavby. Na konci války zde byla dislokována i rekonvalescenční rota. Vojáci opustili areál v dubnu 1945, nemocní byli propuštěni začátkem května. Tábor zůstal od 5. května 1945 opuštěný. Měsíc poté zde bylo z českolipské vazební věznice přesunuto 96 bývalých německých vojáků. Členové revolučních gard následně každý den přiváděli zatčené, tzv. státně nespolehlivé občany. Tábor, který v tomto období nesl název koncentrační, se brzy zaplnil. Od ledna 1946 se rozdělil na část sběrnou a internační. V internační byly osoby obviněné a čekající na soud. Do sběrného tábora se dostaly německé rodiny, které byly organizovanými odsuny přemístěny do Německa. Když byl odsun ukončen, bylo zbylých 33 vězňů přemístěno do českolipské věznice a tábor byl v prosinci 1946 zrušen. Některé budovy v areálu byly následně využité ke skladování zabaveného majetku odsunutých Němců. Postupně byly zlikvidované dřevěné ubikace a na části pozemku se začaly stavět garáže, které jsou zde dodnes. Do severní části areálu se při stavbě sídliště Slovanka navážela ornice a stavební odpad, dnes zarostlý náletovými dřevinami.
Při vycházce jsme se zastavili v Děčínské ulici u budovy soudu, ke které patřila i dnes již zrušená vazební věznice. Do ní byli v květnu roce 1945 sváženi bývalí podporovatelé nacistického režimu, dokonce zde na dvoře proběhly dvě popravy. Dodnes se v suterénu nachází dvě cely s číslem a původními dveřmi s okénkem.
Před vstupem do areálu stojí mezi paneláky sídliště Slovanka třípatrový dům, ve kterém po válce bydleli strážní a na jeho střeše byla umístěna budka s kulometem a světlometem.
Uvnitř areálu se nachází několik původních zděných budov. Tou první je bývalá strážnice (dnes klubovna Automotoklubu Slovanka), ve které se dochovala cela s původními dveřmi. Dochovala se i zděná truhlárna, která svému účelu slouží dodnes. Nalezneme zde i částečně upravený domek s vodoměrnou šachtou, podezdívky k barákům, dva betonové zásobníky na tehdy strategickou surovinu uhlí, studnu, zbytky malého bazénu a venkovní umývárny, pravděpodobně původní výstražnou tabulku a betonové sloupky na plot, jehož dírami byl protažen ostnatý drát (dnes slouží jako nájezd do garáže). Zachované zůstaly i původní cesty mezi ubikacemi, na jejichž místech jsou dnes garáže. V areálu byly vysázené i ovocné stromy, které jsou zde dodnes.
Průvodce Michal Rádl nám během procházky vyprávěl i o životě uvnitř tábora hlavně v poválečné době. Dospělí museli pracovat, jídla bylo málo. Všudypřítomná byla nenávist k Němcům, která se odrazila v zacházení s nimi. Dozvěděli jsme se o významných lidech, kteří si táborem prošli, o útěcích, které se povedly i nepovedly, o úmrtích a sebevraždách. To vše lze z listin uložených v archivech a vzpomínek pamětníků zmapovat, a to vše se dočteme v jeho knize W-lágr, která již brzy vyjde v druhém vydání.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Michal Rádl

Fotografie s popisky pocházejí z knihy W-lágr, ostatní dodal Petr Sládek

Pašijové hry v Mimoni

sobota 28. března 2026

V německém kulturním prostoru byl v minulosti v porovnání s Vánoci vždy kladen větší důraz na slavení Velikonoc. Nesení kříže, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše jsou ústředními motivy velikonočního křesťanského slavení. Utrpení (latinsky passio) je v pašijových hrách, které znázorňují nejdůležitějších události před, během a po smrti Ježíše Krista, všudypřítomné. Pašijové hry, jakožto svébytný divadelní žánr, prošly historickým vývojem. Od počátečního vyprávění a čtení pašijových textů, přes pozdější pašijové průvody až k divadelním představením s hudebním doprovodem, s citacemi ze Starého i Nového zákona. Rostl také počet herců. Vedle hlavních postav, tedy Ježíše, apoštolů, Piláta Pontského, Marie, matky Ježíšovi, Marie Magdaleny a dalších přibývalo dětí, vojáků a lidí doprovázejících ukřižované na poslední cestě. Na našem území byly pašijové hry rozšířenější v místech, kde sídlili čeští Němci, tedy v pohraničních oblastech. Nejvíce známé jsou ty hořické, které byly obnovené a hrají se dodnes. Náboženské hry s různou, nejen pašijovou tématikou tematikou jsou na Českolipsku od 17. století zaznamenány na vícero místech: v České Lípě, Zákupech, Cvikově, ve Stráži pod Ralskem. Největšího rozmachu však dosáhly v meziválečném období v Mimoni. Velkou zásluhu na tom má kronikář Josef Tille, který v pamětní kostelní knize objevil záznam o realizaci divadelních inscenací v době pobělohorské. Z něj se dovídáme, že pašijové hry jako takové jsou v Mimoni uváděny prvně v roce 1673. Tehdy se procesí vydalo z kostela sv. Petra a Pavla k Božímu hrobu, který se stal středobodem těchto her i v dalším období. Před ním bylo postaveno jeviště s kulisami, na kterém před zraky domácích i přespolních předváděli amatérští herci pašije. Kdy tehdy pašijové hry, ke kterým scénář napsal Václav Reinisch, zanikly nevíme, v kronice o tom není zmínka.
Josef Tille začátkem 20. století navrhl předsedovi mimoňského Spolku na zkrášlení Božího hrobu a slavnosti Vzkříšení Oskaru Prademu prastarou mimoňskou tradici obnovit. Spolek se tohoto nesnadného úkolu ujal, čímž se začala psát nejvýznamnější epocha mimoňských pašijových her. Původní scénář nebyl nalezen, ten nový vytvořil kaplan Václav Stadelmann. Inspirací mu byly pašijové hry hořické a z bavorského města Oberammergau. Texty i scénami se linou patetické básně, hudební doprovod s tklivými písněmi sólovými i sborovými, silně prožívané herecké výstupy, které doprovází výstřely a světelné efekty. První vystoupení v roce 1922, uvedené v sále Lorinserovy tělocvičny, mělo nevídaný úspěch. Hrály se o dubnových víkendech pro místní i přespolní, kteří přijeli až z Chebu a Karlových Varů. S menšími úpravami a větším počtem herců (bylo jich 200) se hrálo i v dalším roce, kdy se připomnělo 250. výročí prvního uvedení pašijových her v Mimoni. Další představení probíhala v pětiletých cyklech v letech 1928, 1933 a 1938. V posledním roce o ně projevil zájem nejen litoměřický biskup Alois Weber, ale i pražský rozhlas a filmový týdeník, který z nich připravil několikaminutovou ukázku. Po záboru Sudet byly pašijové hry zakázané a spolek byl sloučen se spolkem betlémářů, čímž fakticky jeho činnost skončila.
Po válce byla snaha pašijové hry obnovit, avšak již v českém jazyce. Myšlenky se v roce 1946 chopil tehdejší správce mimoňské farnosti P. Jan Maria Surý, který napsal nový český scénář. Zároveň představení sám režíroval a zhostil se i ústřední role Ježíše Krista. Poválečná doba s absencí odsunutých Němců a nastupující vládní garniturou však nebyla náboženské tématice nakloněna. Po průtazích se schválením konání her a několika ústupcích byla představení nakonec povolena. Mezi 23. říjnem a 20. listopadem 1949 bylo s více než ročním zpožděním oproti původnímu plánu v městském kině odehráno celkem sedm představení. Poté byly pašijové hry na třicet let zapovězeny, do totalitního systému tento druh kultury nezapadal.
Pašijové hry se opět obnovily až po roce 1989. Iniciátorem se stal mimoňský patriot Osvald Hons, který přeložil Stadelmannovy prvorepublikové německé texty. Nové pašijové hry nastudovali studenti a profesoři místního gymnázia. Premiéra se konala 18. března 2000 v mimoňském kině. Další rok je zhlédli zájemci v kulturním domě Kuřívody a v Mimoni a také v německém Schmoctitz u Bautzenu, v roce 2005 v Mimoni a v polské Złotoryji, v roce 2010 se představení odehrála také v Nové Bani na Slovensku a v Kravařích. Po dalších pěti letech proběhla poslední představení v Mimoni a opět v hornolužickém městě Schmochtitz. I pro rok 2020 byly pašijové hry mimoňskými studenty připravené, ovšem díky covidové pandemii se neuskutečnily. Kdy a zdali vůbec se začne psát další kapitola pašijových her v Mimoni není zatím jasné.
Fenomenální úspěch meziválečných pašijových her v Mimoni je těžké definovat. Jsou svázané s Božím hrobem, jakožto místním křesťanským poutním místem, před kterým se v 17. století odehrávaly. Mimoň byla na začátku 20. století době významné průmyslové město, němečtí obyvatelé sdružení ve Spolku na zkrášlení Božího hrobu byli zřejmě nadšení výzvou nastudovat pašijové hry a navázat na dávnou tradici. Skutečně se jim podařilo vytvořit slavnostní a bohaté divadelní představení s recitacemi a kvalitní hudbou, které zaujalo. Je neuvěřitelné, že během nich navštívilo v jednom roce tehdy pětitisícovou Mimoň až patnáct tisíc lidí, aby zhlédli jejich pašijové hry. Mimoňští mají krásnou tradici, mají na co navázat a mají být na co hrdi.

Šimon Marušiak, Magdalena Pujmanová

Zdroj: archiv historických snímků Gymnázia Mimoň a Římskokatolická farnost Mimoň

Johanna Meier-Michel (1876-1945)

sobota 21. března 2026

Skromná umělkyně velké Vídně

Johanna Meier-Michel se narodila 21. června 1876 do rodiny správce českolipské nemocnice. Ráda kreslila a toužila se stát malířkou. Do základní školy a měšťanky chodila v České Lípě, poté si udělala roční kurz a začala učit v mateřské škole. Tato práce ji ale nenaplňovala, naopak, velmi ji deprimovala. Po čtyřech letech se nemocná vrátila domů a začala se opět věnovat svému koníčku, tedy kreslení. S naspořenými úsporami odjela v lednu 1898 do Vídně na kurzy modelování v nově otevřené umělecké škole pro ženy a dívky. Rodiče, kteří nebyli zámožní a starali se ještě o tři sestry, ji mohli podporovat jen velmi málo. Proto požádala o stipendium Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, které získala. V letech 1901 až 1905 absolvovala Univerzitu pro užité umění, kde se vzdělávala nejen v kreslířství a malířství, absolvovala i kurz kovových plastik. Během studií navštívila při studijních pobytech Itálii, Mnichov a Paříž, a také zde poznala svého budoucího manžela Emila Meiera. Vdávala se 11. listopadu 1905 v České Lípě.

Manželé spolu žili 40 let a skvěle se doplňovali i v profesním životě. Johanna malovala obrazy, kreslila portréty, akty, navrhovala plastiky. Dobře zvládala anatomii těla, postavám dokázala vtisknout charakter a náladu, která se promítla do výrazu v jejich tváři. Její tvorbu provází jemnost, smysl pro detail a nenucená ženská krása. Nejvíce se prosadila v užitém umění. Na zakázky sama nebo s manželem vytvářela sochařské předlohy hlavně porcelánových figurek různých velikostí. Velmi ceněné jsou cykly ročních období. Představují je drobné porcelánové sošky dam v krinolínách ve stylu biedermeier, kde podle barev a ošacení poznáváme o jaké roční období se jedná. Série se vyráběly v malém množství. Ve dvacátých letech minulého století byly součástí moderních bytů. Keramické sošky českolipské malířky stály na poličkách mezi knihami a stojánky s fotografiemi. Do detailů propracované figurky jsou hravé, jemné a krásné. I do drobné plastiky dokázala vtisknout charakter a náladu ženy či muže, kterým se zračil výraz ve tváři.
Na přelomu dvacátého století byla atmosféra Vídně prosáknutá tehdy novým secesním uměním. Johanna se jim nechávala ovlivnit a sehrála významnou roli v prosazování žen v umění. Dokázala se prosadit v konkurenčním vídeňském prostředí a vybojovat si pozici umělkyně – ženy, což nebylo v tomto období obvyklé. Stala se zakládající členkou Asociace rakouských umělkyň. V roce 1910 měla asociace ve Vídni první ženskou výstavu a plakát na ni vytvořila Johanna.
Johanna měla svoje město ráda a bylo ji ctí vyhovět jeho žádosti a vytvořit v roce 1906 bustu mecenáše českolipského muzea Heinricha Wedricha, o rok později reliéfní desku s portrétem Amanda Paudlera a v roce 1924 plaketu hudebního skladatele Franze Mohaupta. Byly vyrobeny z bronzu a během 2. světové války byly zrekvírované. Válka navíc nepříjemně zasáhla i do jejího života. V roce 1944 byl dům, ve kterém ve Vídni bydleli, zasažen bombou. Meierovi se odstěhovali do České Lípy a zde také 1. dubna 1945 Johanna umírá.
V letošním roce připravuje Vlastivědný spolek Českolipska ke 150. výročí narození výstavu v kulturním domě Crystal, která bude zahájená 16. června. Více se o Johanně Meier-Michel dozvíte i v doprovodných akcích a také v publikaci, která bude součástí výstavy.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Michal Panáček

Tajemná Schlaraffia a její českolipská říše

sobota 14. března 2026

Tajemná Schlaraffia a její českolipská říše

10. října 1859 vznikl v Praze pánský recesistický spolek Schlaraffia, který se svými přáteli založil ředitel německého divadla Franz Thomé. Proč se zakladatelé rozhodli pro tento nezvyklý název není zcela jasné. Zřejmě se nechali inspirovat výrazem slur-affe, což znamená bezstarostný požitkář. Členové spolku byli podnikatelé, ředitelé, politici, obchodníci, učitelé, lékaři, advokáti – tedy bohatí a vážení občané, místní elita. Po náročné a zodpovědné práci se pánové rádi sešli v uzavřené společnosti, bavili se na úkor druhých a dělali si legraci sami ze sebe. Aby sranda nevyústila v hospodské hádky, měli zapovězeno bavit se o politice a náboženství. Recese spolku byla všudypřítomná a jeho náplní byla hra se středověkými a rytířskými prvky. Schlaraffové měli svoje zákony a pravidla. Letopočet se začal počítat od vzniku spolku (Anno Uhui 1859). Rok, který začínal v říjnu, měl pouze dvě roční období: zimní, kdy chodili členové chodili každý týden do hospody, a letní, to pořádali výlety. Uznávali tři hodnoty: přátelství, humor a umění. Jejich heslo znělo „IN ARTE VOLUPTAS (umění je požitek). Symbolem spolku se stala sova Uhu. Měli i svoje jména, která člena charakterizovala (např. výrobce lustrů Petr Palme se jmenoval Kandelaber der Finstere, tedy zasmušilý kandelábr). Do zkomolených slov míchali němčinu a latinu. Tyto dvě řeči se staly základem jejich slovníku tzv. schlaraffské latiny. Nahlédneme-li do něj, zjistíme že např. tchýně se nazývala Burgschreck (hradní běs), pivo Quell (zdroj), peníze Mammon. Nejznámějším se stal jejich pozdrav Lulu. Pobočky spolku vznikaly brzy po celé monarchii a rozšířily se do celého světa. Říkalo se jim říše a měly svoje názvy, mnohdy polatinštěné jméno (např. v Berlíně se schlaraffská říše nazývá Berolina, v Ústí nad Labem to byla Ostia, v Mostě Pontana) a číslovaly se podle pořadí vzniku. Číslo 1 získala zakladatelka Praga, která se stala Allmutter, tedy matkou všech říší. Než se však spolek stal říší, musel splnit určitá pravidla. Založit ji mohl člen jiné říše zatím jako stolní společnost, poté byl povýšen na polní tábor, dále kolonii a potom už se mohl těšit na slavnostní povýšení do říše. Každá měla svoje barvy, pečeť, znak. Členové říše se scházeli v hospodských sálech, které si pronajímali nebo si hospodu koupili a také si je nechali postavit (např. v Jablonci nad Nisou byla krásná schlaraffská hospoda, která vypadala jako zámek, bohužel byla zbourána). Nové členy získávali stálí členové, ti ve spolku začínali jako zbrojnoši, poté byli povýšeni na zemany a posléze byli slavnostně pasováni na rytíře. Všechny skupiny měly předepsané atributy (halapartny, dýky, meče) a oděvy. Rytířská zbroj se skládala z trojcípé čapky v říšských barvách s vyšitým jménem rytíře a říše. Přes pravé rameno nosili šerpu a byli ověšeni medailemi, řády a vyznamenáními. Takto ustrojeni se scházeli v hospodách. Bohatí a významní členové měst si před vstupem do sálu nasadili na hlavu helmice ozdobené odznáčky různých nesmyslných řádů, oblékli si předepsané oděvy a s atributy a řády usedli ke stolu. Zapomněli na starosti a povinnosti reálného světa, pili pivo nebo víno, jedli a tropili si žerty z přísedících. Mnohdy je vhozením rukavice vyzvali na slovní souboj a ten, kdo v něm zvítězil, dostal řád. Vše muselo probíhat podle pravidel, humor musel být milý. Jestli to někdo přehnal s alkoholem, byl hlučný a porušoval pravidla, „doplazila“ se k němu dlouhá tyč s pytlem do kterého museli vložit peněžitou pokutu. Honorace vypustila páru, a opilým krokem se došourala do svých domovů, aby se po vyspání pustila zase do zodpovědné práce.
Historie českolipské schlaraffské říše se začala psát 7. ledna 1922. Novou kolonii založil člen říše Pilsenia major Maxmilian Oppitz a vrchní soudní rada Anton Wonka z říše Egra. Jméno Polzana je odvozeno od řeky Ploučnice. Schlaraffové koupili bývalý hostinec čp. 816 v dnešní ulici 5. května, ve kterém přebudovali velký sál v prvním patře na zasedací sál (Sippung). Tmavé obložení stěn se neslo v duchu staroněmectví, ze stropu visel velký křišťálový lustr. Naproti dveřím stál trůn se třemi křesly, kde zasedali „Vznešenosti“, vlevo měl místo kancléř s písařským pultem, vpravo stál řečnický pult s klavírem firmy Rösler. Po stranách sálu byly dlouhé stoly se židlemi, kde bylo přesně určeno, kde sedí zbrojnoši, zemani a rytíři. Hostinec měl více názvů, jmenoval se také U krysy. Toho českolipští schlaraffové využili. Svůj hrad pojmenovali Krysí hrad a krysa se dostala i do znaku a na odznaky Polzany. Slavnostní povýšení českolipské kolonie na říši s pořadovým číslem 222 proběhlo 12. května 1923 v českolipském sále Apollo. Po dobu trvání měla říše nejvíce 50 členů nejen z České Lípy, také z Nového Boru, Cvikova, Mimoně, Svoru, Doks atd. Členem byl např. právník Otto Löwy (Lex das Reychsgewissen – Právo Svědomí říše), fregatní kapitán Karl Löwe (Löwenherz der kleine Grieche (Lví srdce malého Řecka), také farář Karl Löw (Carlo ohne Sporn – Karel bez ostruhy).
Ač se členové při setkáních politikou nezabývali, ta bohužel do historie Schlaraffie zasáhla. První předzvěstí byla devadesátá léta19. století, kdy se v Žatci pohádali zastupitelé. Ti, kteří byli v místní říši, se při setkáních nedokázali nad tímto povznést. Do Prahy k Allmutter chodily stížnosti a žádosti o vyloučení některých členů. Hlavní říše se to zpočátku snažila řešit, ale v roce 1897 žateckou říši zrušila. Část původních žateckých Schlaraffů se po roce 1922 připojila k odpadlíkům z Allschlarafie, kteří založili vlastní sdružení je jménem Urschraffii. Členové Urschlaraffi se vezli na vlně sílícího německého nacionalismu a nenávisti proti Židům a postavili se proti apolitičnosti a náboženské toleranci ideálu schlaraffského přátelství. V Urschlaraffii prosadili, aby členové měli pouze německou národnost a vyloučili Židy. Následovalo odtržení Německého spolku Schlaraffie pod tlakem nacistů v roce 1933, který také zavedl antisemický řád, načež byl stejně v roce 1937 zrušen. Nacionální tlak se projevoval i v říších v Československu. Některé vzdorovaly do posledních dnů, jiné činnost raději ukončily, než by vyloučily svoje přátele. I tak byla u nás činnost spolku zakázána říjnu 1938 po záboru pohraničí a pak v června 1939 v protektorátu. Po válce se v Československu její činnost neobnovila. Překážkami byla nenávist vůči Němcům a jejich odsun. Po roce 1948 byl spolek vnímán navíc jako kapitalistický přežitek. V současné době je hlavní překážkou vzniku u nás pravidlo z roku 1914, že jednací řečí spolku musí být němčina. I přesto se v současnosti na různých místech světa (např. Berlín, Stockholm, Bangkok, Kobe, San Francisco, Buenos Aires) nachází přes 260 říší s 12500 členy. Spolek už dnes není výhradně elitní, vstupují do něj i zástupci střední třídy. Mají internetové stránky a dosud vydávají časopis Der Schlaraffia Zeyttungen.
O českolipské Schlaraffii vyšel článek ve sborníku Bezděz v roce 2019. V něm si můžete přečíst i vzpomínky dvou členů.
Přednášku o zapomenutém ale pro Česko kdysi významném spolku si přišlo poslechnout 35 členů.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Martin Krsek

Českolipský sběrný a internační tábor W-lágr

sobota 07. března 2026

Historie areálu v dnešní Heroutově ulici v České Lípě se dá rozdělit do několika období. V prvním zde byli ubytováni vojáci německé armády, ve druhém zde byli vězněni nacisté, sympatizanti německého režimu i obyčejní Němci čekající na odsun. Poté byl tábor zrušen, dřevěné baráky byly rozebrané. Objekt byl předán národnímu podniku ČSAD, později SVAZARMU. V současnosti zde zbylo několik stop připomínajících 2. světovou válku a poválečné období.
18. října 1939, rok po připojení Sudet k Německu, přišel do České Lípy 385. záložní prapor pěchoty a Česká Lípa se opět stala posádkovým městem. O vznik posádky usiloval starosta Josef Thurner, bývalý voják Československé armády, a tak jako jeho předchůdce za 1. světové války si i on od tohoto počinu sliboval zvýšení prestiže města. Rekruti se nejprve ubytovali na různých místech města, za týden za velké účasti obyvatel složili na náměstí slavnostní přísahu a zřejmě začátkem roku 1940 se přestěhovali do nově postavených ubikací v dnešní Heroutově ulici. Na blízkém cvičišti probíhal až do roku 1944 tříměsíční výcvik rekrutů, a poté odjížděli na frontu. V letech 1942-1945 zde působila i rekonvalescenční rota. V březnu 1945 byli bojeschopní vojáci staženi do Litoměřic, rekonvalescenti byli propuštěni asi 5. května a prchali před blížící se Rudou armádou.
Měsíc byl tábor prázdný ale již 6. června zde bylo z českolipské vazební věznice převedeno 96 bývalých německých vojáků. Poté zde členové revolučních gard každý den přiváděli zatčené nespolehlivé občany. Byli to němečtí vojáci, uprchlíci, Němci, kteří byli spjati s nacistickou ideologií a byli členy nacistických spolků. Také ti, kteří odmítli v roce 1938 po mobilizaci nastoupit do československé armády, lidé zdravící za války nacistickým pozdravem, domnělí násilníci, udavači, čeští kolaboranti. Ale nejen ti. V této revoluční době, kdy právo bylo převálcováno násilím, stačilo napsat udání na souseda a mnohdy nevinní lidé si zde pobyli i několik měsíců, neboť shánění svědků v době, kdy vše bylo v pohybu, nebylo snadné. Českou Lípu opouštěli Němci, kteří se zde za války přistěhovali, vraceli se Češi, kteří odešli v roce 1938, a přicházeli další, kteří uposlechli výzev a přišli obsazovat domy a byty po Němcích. Některé už byly volné, protože i v našem městě proběhl divoký odsun a 15. června 1945 bylo vyhnáno za doprovodu příslušníků revoluční gardy 5000 Němců.
Tábor se brzy zaplnil, v říjnu 1945 zde pobývalo 4229 osob. Lidé sebraní ve spěchu, mnohdy na ulici, žádali vedení tábora alespoň o základní oblečení, hygienické potřeby a léky, které jim příbuzní, když dostali povolení, mohli do tábora přinést. Zejména v prvních měsících byli zadržení při příchodu do tábora okrádání, mučení a ponižování uvítacím rituálem. Život v táboře byl chaotický, stísněný, plný násilí, ponižování a fackování. Zajatci museli pracovat, většinou byli dovážení na zemědělské práce. V táboře zůstávaly děti mladší 14let a lidé starší 60 let.
Chaotická situace se začala měnit v půlce listopadu 1945. Tehdy přišlo nařízení o zákazu umísťování dětí v táboře do 14 let, ty se měly vrátit k rodinám nebo příbuzným. Také byli propouštění lidé bez provinění. Ovšem tady nastal problém. Vraceli se do svých domů či bytů, které už byly obsazené Čechy, a protože neměli kam jít, vrátili se zpět do tábora a čekali na odsun. Ty se organizovaly už od konce června 1945.
Od ledna 1946 se tábor rozdělil na dvě části – sběrnou a internační. V internační byly osoby obviněné a čekající na soud. Do sběrného tábora se dostaly německé rodiny, které měly být organizovaným odsunem přemístěné do Německa. Ty, které zůstaly ve svých domovech, dostaly tři dny před odsunem příkaz dostavit se s padesátikilovým zavazadlem na osobu a jídlem na sedm dnů do tábora. Zde prošli lékařskou a osobní prohlídkou, byly jim zabavené cennosti, vkladní knížky, kupní smlouvy, peníze (mohli si ponechat pouze 500 říšských marek). V den transportu dostali snídani, následovala dezinfekce přípravkem DDT, převoz zavazadel nákladními auty či koňskými povozy na městské nádraží a přesun lidí za doprovodu příslušníků SNB k přistaveným nákladním vagónům. Po několika hodinách čekání si lidé nastoupili a odjeli v doprovodu německého vedoucího. Transport doprovázelo několik ošetřovatelek a lékař. Cesta trvala několik dnů přes Děčín do Hřenska a dále do Německa.
V září 1946 navštívil českolipský tábor poslanec Dolní sněmovny britského parlamentu Richard Rapier Stokes, který v tomto období prováděl inspekční cesty i v jiných táborech. Jejich stavem byl rozčarován. Na ministerstvech vnitra a zahraničních věcí odevzdal dvě memoranda, ve kterých kritizoval zejména nízké potravinové příděly, zbytečné zadržování osob, odebírání věcí internovaným a neurvalé chování. Svědectví poskytl také dvěma britským časopisům, a teprve po jejich zveřejnění slíbil náměstek předsedy vlády nápravu a brzké zrušení táborů. Ten českolipský byl zrušen na konci prosince 1946.
Za 19 měsíců existence koncentračního (v listopadu 1945 byl název změněn na internační) a později i sběrného tábora jím prošlo asi 30000 lidí a zemřelo zde 231 osob včetně dětí. Pamětníci vzpomínají na hlad, nemoci, těžkou práci, zimu, ponižování, šikanování.
Za období organizovaných odsunů (březen-říjen 1946) prošlo táborem 21520 osob, které v 18 transportech odjely do Německa. Pro mnohé to nebyla úleva, naopak, trvalo několik let, než se znovu postavili na nohy a začali žít důstojným životem. Museli překonat ztrátu domova, nevlídnost usedlíků, kteří je nevítali, museli začít znova. Mnoho našich krajanů se usadilo v Bavorsku ve Waldkraiburgu do areálu bývalé továrny na výrobu střelného prachu, které postupně přebudovali na moderní město.
Historie tábora pokračovala i v dalších letech, a ještě dnes nalézáme v Heroutově ulici jeho pozůstatky. Po stopách českolipského tábora se vydáme v sobotu 11. dubna, kdy tento areál navštívíme s Michalem Rádlem, autorem knihy W-lágr. V této knize se o táboru dozvíte další podrobnosti, také např. to, jak vypadal všední život v táboře nebo vzpomínky těch, kteří si jim prošli.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Michal Rádl

Zenkerové a valteřická škola

sobota 28. února 2026

Josef Zenker se narodil 10. února 1785 ve Valteřicích. Do školy chodil v Horní Polici, kde se vzdělával i v hudbě. Po ukončení školní docházky hrával až do svých 17 let v okolních obcích na všech tanečních zábavách.
V roce 1802 opustil tehdy sedmnáctiletý Josef Zenker rodné Valteřice a odjel do Moskvy ke svému strýci, bankéři Andreasovi Zenkerovi. Protože získal ve škole v Horní Polici pouze minimální vzdělání, umožnil mu strýc studovat v Petrohradu anglický a francouzský jazyk a obchodní činnost. Po studiích začal pracovat v bance svého strýce, v roce 1825 vstoupil do vedení banky a v roce 1829 stal se členem Akademie obchodních věd.
Josef Franz Zenker nikdy nezapomněl na svou vlast ani na rodnou obec. V červnu 1821 přijel do Valteřic navštívit matku a bratry, které neviděl devatenáct let. Při té příležitosti se stal kmotrem právě narozeného synovce Josefa Zenkera z Novosedla (Neugrund), kterého v budoucnu prohlásil za svého syna a následníka rodinného podnikání.
Na přání svého strýce založil ve Valteřicích školu. Ten ve své závěti odkázal 25 000 rublů na její založení. Josef Zenker společně se svým obchodním partnerem, významným pražským bankéřem Leopoldem von Lämelem, předložil představitelům obce Valteřice svůj záměr. Velmi dobře si uvědomoval důležitost kvalitního vzdělání, proto požadoval, aby se ve škole vyučovalo čtení, psaní, matematika, německý jazyk, náboženství, zeměpis, dějepis, krasopis, také latina, francouzština, hudba a aby byla zařazena také výuka o pěstování stromů. K tomuto účelu založil nadaci s kapitálem 50 000 rublů která podporovala nejen chudé studenty ale i místní chudé obyvatelstvo.
Výstavba školy, kterou projektoval inženýr Wenzl Jerzabek, začala v květnu 1835 a začátkem ledna 1838 byla připravena výuka ve dvou třídách. 11. června téhož roku byla za přítomnosti zřizovatele slavnostně vysvěcena tehdejším vikářem Antonem Krombholzem.
9. září 1850 byla škola povýšena na hlavní a obchodní školu. Vlastnila významnou minerální sbírku, fyzikální a geometrické přístroje a hudební nástroje, vznikla zde knihovna. V budově byly učitelskému sboru a také lékaři přiděleny byty. Lékař bezplatně ošetřoval učitelský personál, jeho rodinné příslušníky a služebnictvo a poskytoval jim léky. Vedle školního fondu byl založen ještě fond penzijní, ze kterého čerpali příspěvky všichni učitelé a vdovy.
Velkorysost a štědrost Josefa Zenkera byla po zásluze odměněna. Dne 9. srpna 1850 mu byl propůjčen Řád Franze Josefa jako uznání jeho zásluh ve školním vzdělání.
Josef Zenker zemřel 14. února 1852 ve věku 67 let v Drážďanech, kam se odjel z Moskvy léčit, a kde je i pochován. Rodinnou firmu a správu nadace valteřické školy převzal jeho kmotřenec Josef Zenker z Novosedla.
Na jaře roku 1904 vyhlásil ředitel valteřické školy Josef Hocke sbírku na stavbu pomníku Josefu Zenkerovi. Mezi přáteli, učiteli, žáky i obyvateli se v krátké době podařilo vybrat potřebný obnos. Pomník vyrobil sochař Wilhelm Spölgen ze Šluknova, bronzovou bustu dodal pan Fiedler z Prysku. Pomník, zdobící prostranství před valteřickou školou, byl slavnostně odhalen 9. října 1904 a nesl nápis:

Josef Zenker
1785–1852
Unvergeßlich bleiben Dein Edelmut und Deine treue Heimatsliebe!
(Nezapomenuta zůstává Tvoje šlechetnost a Tvoje věrná láska k vlasti!)
1904

Dne 9. října 1913 proběhla oslava 75. výročí založení valteřické školy. Zúčastnili se jí nejen žáci a učitelé, ale také zástupci obce Valteřice a sousedních obcí, četné spolky z České Lípy, okresní hejtman Franz Schmidt, školní inspektoři a další. Na oslavách nechyběli pánové Franz Sachse z Úštěku a Franz Gierschick ze Žandova, někdejší žáci, kteří byli při otevření školy v roce 1838. Hosté obdrželi pamětní medaile, které byly k výročí vydány. Ředitel nadační školy Josef Hocke, příbuzný zakladatele, pronesl slavnostní projev, který vyzvedl zásluhy Josefa Zenkera o založení školy, jakož i všechny jeho činy, které pozvedly životní úroveň zdejšího obyvatelstva. Oslav se nemohl zúčastnit tehdejší patron školy Andreas von Zenker. Ten poslal do školní nadace 100 000 korun a 1 000 korun na náklady spojené s oslavou.
Po skončení druhé světové války upadl Josef Zenker v zapomnění a pomník od školy zmizel. V březnu 2020 byl neúplný nalezen při úklidu hřbitova ve Valteřicích. Byl zasypán hromadou náhrobků, které sem byly odvezeny v osmdesátých letech minulého století. Tělo pomníku a jeho podstavec byly v dobrém stavu, proto mohlo dojít k jejich rekonstrukci, kterou provedl ing. Josef Bartoš ze šlukonovské firmy Kamenoprůmyslové závody s.r.o. Výrobou busty z kararského mramoru byl pověřen akademický sochař Petr Řezáč z Prahy.
Pomník byl odhalen a požehnán 2. října 2021 páterem Stanislavem Přibylem, tehdejším administrátorem v Horní Polici, Jezvém a v Žandově. Nevrátil se na původní místo, byl umístěn u valteřického hřbitova, kde vzniklo důstojné pietní místo. Obnovení a odhalení pomníku Josefu Zenkerovi financovalo město Žandov, které k této příležitosti vydalo i pamětní list a pamětní medaili.
Josef Zenker patří mezi nejvýznamnější rodáky tohoto kraje a zdejší obyvatelé na něj mohou být právem hrdi. Na samý závěr bych rád použil citaci z jeho náhrobku:

Jeho dobročinnost mu zde na zemi postavila nepomíjející pomník

Petr Fletcher (zkráceno)

Protektorátní školství a převýchova

sobota 24. ledna 2026

Nevlídné počasí 15. března 1939 jako by předznamenalo smutné události, které se valily na tehdy už okleštěné Československo. Od rána přecházela naše hranice německá vojska a obsazovala naše území. O den později vyhlásil Adolf Hitler Protektorát Čechy a Morava. Protektorátní vláda v čele s prezidentem Emilem Háchou měla velmi omezené pravomoci, svoje práva musela vykonávat ve shodě s potřebami Německa.

Tou největší bylo zásobovat německou armádu, proto první omezení, které obyvatelé protektorátu pocítili, byl přídělový systém. Domácnostem byly přiděleny lístky na pohonné hmoty, mýdlo, potraviny, oděvy a později na tabák. V polovině protektorátu začala „doba temna“, kdy bylo nařízeno zatemňovat okna, nezapalovat svíčky na hrobech atd. Byla zavedena pracovní pohotovost, která se týkala mužů i žen v produktivním věku. Ti byli povinni se po výzvě dostavit a vykonávat přidělenou práci např. ve zbrojovkách. Ještě horším nařízením bylo totální nasazení, kdy museli muži i ženy odejít pracovat do Německa. Pracovní doba byla až 72 hodin týdně a ubytování v lágrech se příliš nelišilo od ubytování v koncentračních táborech. Mnozí odvážně této příležitosti využili k různým sabotážím: poškozovali výrobky, vyráběli zmetky, pracovali pomalu atd. A ještě jeden příkaz pochází z doby protektorátu (a platí dodnes): jízda dopravními prostředky vpravo.

Vzdělávání nebylo v protektorátu žádoucí. Němci nepotřebovali vzdělané Čechy, pouze pracovníky, kteří budou vyrábět pro jejich potřeby. Byly zavřené menšinové a židovské školy, školní budovy začaly sloužit jako kasárna. Do škol, které zbyly, se přestěhovaly děti ze zabraných škol a tím pádem byly třídy přeplněné, učitelé, kteří ani nemuseli mít vzdělání, museli zvládnout až šedesát žáků ve třídě. Zdvojnásobila se výuka němčiny, v učebnicích byly začerněné nevhodné pasáže. Češi nebyli představiteli nacistického Německa uznáváni jako národ, pro ně jsme byli pouze kmen, který byl odedávna podřízen německému národu. Proto se v dějepise vyzdvihovalo propojení Čechů s Velkoněmeckou říší, manipulativně se učilo o těch historických osobnostech, které vnímaly sounáležitost s Němci, byli s nimi spjaty (např. Karel IV.). Výuka, která nebyla kvalitní, se nesla hlavně v duchu německé propagandy. Děti chodily čtyři roky do základní školy, po ni šla většina žáků do učení. Druhý stupeň, tedy měšťanka, byla pouze pro vyvolené, hlavně pro ty děti, jejichž rodiče sympatizovali s nacismem. Střední školy byly pouze gymnázia, reálky a učitelské ústavy. Vysoké školy byly po manifestaci na Opletalově pohřbu uzavřené, zůstala pouze Karlova (německá) univerzita a VŠUT v Brně. Žáci se povinně účastnili sběrů bylin, papíru, hadrů, kaštanů, starší museli pomáhat při sklizni brambor, chmelu, středoškoláci a učni byli povoláváni na práci ve fabrikách, při odklízení po bombardování, atd. A protože se uhlí vyváželo, často bývaly uhelné prázdniny. Byl zrušen Skaut, Junák, Tělovýchovná jednota, také večerní zábavy a plesy.

Náhražkou jim bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Mělo stejné cíle jako Hitlerjugend v Německu. Tedy kamarádstvím, tělovýchovou a propagandou převychovat děti tak, aby byly oddané německé myšlence. Jeho fungování začalo v březnu 1943 a řídil ho František Teuner. Ten sympatizoval s nacismem, ale nebyl to zcela oddaný nacista. Na pozice vedoucích oddílů prosadil i bývalé vedoucí ve Skautu. Do Kuratoria chodily děti od 10 do 18 let a pamětníci přiznávají, že do něj po zrušení zájmových kroužků chodili rádi. Většina rodičů věděla, že se jedná o převýchovu, ale nemohla tomu zabránit. Schůzky branné a ideové výchovy probíhaly v neděli, povinná byla i účast na různých oslavách (např. Hitlerových narozenin) a brigádách. Kuratorium také vydávalo časopisy Zteč, Správný kluk a Dívčí svět. Ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis vytvořili velmi oblíbenou edici Knihovna pro mládež, ve které 2x za měsíc vycházela sešitová vydání rodokapsů, popisující např. hrdinské příběhy německých vojáků z první i druhé světové války. V horizontu 10 let měly být všechny děti poněmčené a v 18 letech měli mladí muži nastoupit do armády. Naštěstí Kuratorium do dvou let zaniklo.

Lebensborn můžeme přeložit jako pramen života. Jeho cílem bylo zalidnit Třetí říši čistokrevnými árijci. Byla to zastřešující organizace, která měla pod správou porodnice a dětské domovy v zemích, které okupovalo nacistické Německo (v Čechách tento program probíhal na zámku Veltrusy). V porodnicích se rodily děti vojáků wehrmachtu a žen, které splňovaly podmínky čisté árijské rasy. Děti byly matkám odebrány a umístěny do dětských domovů, kde si je vybíraly německé rodiny. K adoptovaným dětem se chovaly různě: někdy jim pro nevhodné chování byly odebrány, a tak se děti dostaly do více rodin, někdy je vychovávaly s láskou. Když se po válce vracely tyto děti do své vlasti, bylo jen málo těch, které se vrátit chtěly. Naprostá většina na svůj původní domov zapomněla, svým rodičům či příbuzným nerozuměla, protože uměly pouze německy. Často se stávalo, že se mnoho let po válce s adoptivními rodiči setkávali. Do dětských domovů se dostávaly děti ze Sudet, děti odbojářů a také vybrané děti z Lidic a Ležáků.

I když po celou válku díky různým zákazům, přísným vyhláškám a popravám lidé žili ve strachu, hodně se jich v prvních třech letech zapojilo do odboje. Většina se přizpůsobila dané situaci a zejména mladí lidé zvolili nenásilný protest, a to dvěma způsoby. Tím prvním byl swing, který se pro ně stal životním stylem. Výstřední mládež tančící swing si vytvořila vlastní jazyk a intonaci řeči. Mládenci zvaní potápky nebo gelblíci nosili účes na emana, dvouřadá dlouhá saka, kravaty, úzké kalhoty, boty na vysokých podrážkách, klobouky zvané tatra. Děvčata, kterým se říkalo kristýnky nebo bedly, si zaplétaly vlasy do copů a nosily barevné šaty. Chodili v partách, byli výrazní, chtěli jít proti společnosti.

Druhým protestem byl trempink, který se velmi rozvinul. Před realitou odjížděly party mladých lidí na osady, kde společně trávily víkendy.

Těm přizpůsobivým zůstaly pouze víkendové odpolední tancovačky, biograf a rozhlas.

Přednáška, doplněná dvěma krátkými dokumenty s výpověďmi pamětníků Kuratoria a lidických dětí daných na převýchovu, byla velmi zajímavá a přišlo si ji poslechnout 34 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Martina Kantová

Historie finanční stráže se zaměřením na Českolipsko

sobota 17. ledna 2026

22. prosince 1842 se začala psát historie finanční stráže. Tehdy se rozhodnutím císaře Ferdinanda I. Dobrotivého sloučily sbory stráže pohraniční a důchodkové. Důvodem sloučení bylo zabránit prudkému nárustu podloudnictví, zpřehlednit celý dozorčí systém, uspořit čas, síly a hlavně náklady. Nový sbor převzal úkoly původních sborů, tedy chránit státní hranice, zabránit pašeráctví, nezákonným manipulacím při výběru daní, dávek a celních poplatků. Do služby se mladí muži mohli přihlásit nejdříve ve 22 letech (později v 19 letech), museli být příslušníky rakouské monarchie, ovládat řeč země, ve které působili, museli být zdraví, zachovalí, svobodní nebo bezdětní vdovci. Oženit se mohli až po splnění přísných podmínek. Těmito přísnými podmínkami chtěla státní správa ušetřit peníze. Když totiž byl člen finanční stráže zraněn či zemřel, musela rodinným příslušníkům vyplácet náhrady a důchody. Sirotčí důchod synovi zemřelého finančníka se vyplácel do jeho dospělosti, dceři pak do doby, než se vdala. Dnes se nám zdá úsměvná podmínka umět číst, psát a počítat.

Finanční stráž byla civilní organizace, která působila na hranicích, kde stíhala nedovolený přestup hranic, podloudnictví a pašování, Dále působila ve vnitrozemí, kde odhalovala přestupky proti finančním zákonům: vykonávala dozor nad výběrem spotřebních poplatků, důchodkové daně, dozorovala podomní obchod a loterie.

Oddělení finančních stráží vznikaly podél celních hranic a ve vnitrozemí tak, aby žádná část monarchie nezůstala mimo kontrolu. Na oddělení sloužili dozorci, jím velel vrchní dozorce nebo respicient. Byl to první nevojenský ale ozbrojený sbor a uniformovaný sbor, který působil na celém území monarchie, civilní obyvatelstvo se s ní běžně setkávalo. Uniforma měla dodat sboru větší vážnost a demonstrovat vazbu na stát, který vyžaduje plnění předpisů a stíhá jejich prohřešky. Stejnokroj se v průběhu let měnil. Základní barva byla tmavě zelená na kabát a šedá na kalhoty, od roku 1931 se používala pouze barva khaki, která zůstala až do zrušení sboru. Vždy byly slušivé a padnoucí, neboť si je zaměstnanci nechávali šít na míru.

Historii finanční stáže provázely různé předpisy k upřesnění a organizaci její činnosti. Základní stanovy vyšly v roce 1843 a vydržely až do roku 1858, kdy vznikly nové. K poslední souborné úpravě organizačních, služebních a platových poměru došlo v roce 1907, které vydržely až do zrušení finanční stráže v roce 1949.

Po vzniku republiky došlo na přelomu let 1919/1920 k rozdělení finanční stráže na důchodkovou a pohraniční. Několik dalších předpisů upravilo její práci, uniformy a také platy, které ale vždy byly nižší než např. četnictva. Tam kde působila, se příslušníci finanční stráže aktivně zapojovali do společenského a kulturního dění, účastnili se oslav státních svátků, podporovali české spolky, školy atd.

Když v roce 1936 vznikla Stráž obrany státu, tvořili příslušníci finanční stráže jednu jejich složku. Statečně, obětavě a s velkým vlastenectvím se účastnila bojů v pohraničí v letech1938-39. Svoji funkci plnila i v okleštěné republice a v protektorátu až do 1. října 1940, kdy byla zrušena.

Na historické hranice Československa se vrátili v květnu 1945. Tehdy byla činnost finanční stráže obnovena. V pohraničí byl jejich návrat velkým přínosem, a to ve všech oblastech. Příslušníci finanční stráže pomáhali samosprávám s příchodem Čechů, odsunem Němců. Ten, po zkušenostech z minulých let, většina z nich považovala za nezbytný, i když měli většinou s odcházejícími soucit. Nevykonávali tak pouze resortní službu, ale prakticky vše, co bylo potřeba. Podíleli se na dozoru a dodržování pořádku v pohraničí, které tehdy nebylo klidné. Snažili se zabraňovat krádežím a rabování, ale i nelegálním přechodům hranic ze strany Němců, kteří se vraceli pro svůj majetek. Často na hranicích bojovali s různými nekalými živly, často bývalými nacisty, kteří se nesmířili s výsledky války. Mnoho finančních strážníků při obraně našich hranic přišlo v prvních poválečných letech o život. Současně se ale začalo mluvit o zrušení finanční stráže, což oficiální místa vyvracela. Po nastolení totality v roce 1948 už tomu nešlo zabránit. Od 1. ledna 1949 přešlo působení finanční stráže pod Sbor národní bezpečnosti.

Hlavní pracovní náplní příslušníků finanční stráže byl výběr poplatků, proto nebyli mezi lidmi moc oblíbení. Jejich práce byla i nebezpečná, a to hlavně na hranicích, kde stíhali a mnohdy honili pašeráky. Za stoletou historii tohoto sboru jsou zaznamenané historky, které jsou zcela běžné, mnohdy úsměvné a také tragické. Pašeráctví, pašeráci a jejich nápady, kam ukrýt zboží, jejich střety a úniky před příslušníky finanční stráže, to je zajímavý námět na další přednášku, na kterou se v budoucnu můžete těšit.

V klubovně muzea vládla před přednáškou skvělá atmosféra, v hudebním podkresu zazněl Pochod finanční stráže. Přišli také členové mladoboleslavské jednoty Československé obce legionářské a Klubu vojenské historie Česká Lípa v uniformách finanční stráže, které nám Jaroslav Beneš na konci popsal. Zájem byl veliký, přišlo 45 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Jaroslav Beneš

Sonda do uranové populace

středa 07. ledna 2026

Při procházce Českou Lípou v osmdesátých letech minulého století jste si nemohli nevšimnout velkých poutačů s heslem: „Náš uran slouží míru!“ Stávaly na českolipských sídlištích mezi paneláky, které byly postavené pro rodiny uraňáků.

Monopol na uranovou rudu v Československu, zakotvený v tajné mezivládní dohodě z listopadu 1945, měl Sovětský svaz, který ji potřeboval na výrobu jaderných zbraní. V šedesátých letech, po prozkoumání uranových ložisek u Stráže pod Ralskem, Hamru na Jezeře a Křižanech, se rozhodlo o těžbě i v těchto lokalitách. K tomu bylo potřeba hodně pracovních sil, zejména mužů, kteří budou pracovat v podzemí a na povrchu uranových dolů. Začala masivní celorepubliková kampaň, která pracovníkům zaručovala společenskou prestiž, vysoké platy, a hlavně brzké získání bytu. To byla silná motivace zejména pro mladé lidi, pro něž byl vlastní byt v té době nedostupný. Českolipsko zažilo další vlnu osídlování. Do regionu přicházeli lidé různých zájmů a různého věku z celé republiky. Byli to horníci z Příbramska a Ostravska, také lidé, kteří odpírali vojenskou službu a hrozilo jim vězení (např. svědci Jehovovi), propuštění vězni, a přijímáni byli i odpůrci režimu a lidi s politickými škraloupy. Ti všichni našli v Uranových dolech Hamr práci. Českou Lípu obklopila nová paneláková sídliště a ubytovny, stejně tak i Stráž pod Ralskem, kde byla postavena i věznice a vězni pracovali pod ostrahou na povrchu uranových dolů nebo na šachtě v Křižanech.

Na Českolipsku se usadila nesourodá, velmi vrstevnatá společnost. Noví osídlenci se dostali do určitého sociálního napětí s těmi poválečnými. Starousedlíci, jak si říkali, např. nevěřili, že by tito lidé ze sídlišť chodili do centra města za kulturou do divadla, muzea, na výstavy.

Platy mužů pracujících na povrchu uranových dolů a žen v administrativě byli vyšší, než byl celostátní průměr, ještě lépe byli placeni horníci pracující v podzemí a předáci měli stejné platy jako ministři. Jak s těmito penězi nakládali? Různě. Mnozí si postavili dům, často si kupovali auta (tehdy žádané škodovky a žigulíky), ve kterých jezdili na letní dovolené k Baltskému moři a do Jugoslávie. Jiní žili v dobře zařízených panelákových bytech a užívali života: chodili do hospod a popíjeli. Svobodní muži na ubytovnách mnohdy nerozumně utápěli vydělané peníze v alkoholu a hazardních hrách. Často, hlavně po výplatách, byli hluční, rušili veřejný klid, dostávali se do konfliktu se zákonem. Naprostá většina přišla na Českolipsko kvůli penězům a bytům. Zda uran slouží míru neřešili, i když někteří s tím souhlasili a zdůvodňovali to vyvážeností se západními mocnostmi, které také vlastnily jaderné zbraně.

Vidina velkých peněz byla lákavá, ale cena za tuto devizu byla vysoká. Horníci pracovali ve velmi rizikovém prostředí. V útrobách podzemí mívali časté pracovní úrazy, mnozí onemocněli nevyléčitelnými chorobami a brzy umírali. Stát jim poskytoval nadstandartní péči, v České Lípě i ve Stráži pod Ralskem byla postavená moderní zdravotnická zařízení. Horníci chodili na pravidelné preventivní prohlídky a jezdili do lázní, zejména na Slovensko do klimatických lázní Štós. Ovšem využívání procedur, jak sami přiznávají, u nich bylo problematické. Mnozí uplatili personál hned první den, dostali razítka a místo léčení chodili do místních restaurací.

Šedesátá až devadesátá léta minulého století byla na Českolipsku ve znamení intenzivní těžby uranu. Obyvatelé Československa ho vnímali jako místo, kde se dají vydělat velké peníze a

získat byt, kde ale není bezpečno kvůli kriminálním živlům a kde prý do ovzduší uniká radon. Patnáctitisícová Česká Lípa se rozrostla na čtyřicetitisícovou.

Po třiceti letech, kdy se změnil režim, skončila studená válka a omezila se výroba jaderných zbraní, byla těžba uranu na Českolipsku ukončena. Jak žili uraňáci v době pouranové? S odstupem let se dá říct, že vše proběhlo relativně hladce. Nevznikla tady armáda nezaměstnaných, a potvrdilo se, že ne „každý buran kutá uran“, okřídlené to rčení, které i oni brali s humorem. Někteří se odstěhovali, mnozí začali podnikat, založili si stavební nebo zámečnické firmy, odešli pracovat k Českým drahám, také např. k hasičům.

Těžní věže a administrativní budovy se nevyužily k tomu, aby se z nich staly expozice připomínající tuto historii na Českolipsku. Důvodem je to, že těžba uranu zde byla krátká, nezakotvila zde, nestala se tradicí. Skoro vše bylo zbouráno, na místě bývalé šachty Hamr 3 byl vybudován pomník, který tuto historii připomíná. Ale je několik uraňáků, kteří mají zájem tuto dobu připomínat. Scházejí se na den horníků v uniformách a vzpomínají na svoje kamarády a na práci v dolech. Uraňáci vždy drželi při sobě, a hlavně hlubináři v podzemí věděli, že spolu musí vycházet a v případě nouze si pomoci. V podzemí uranových dolů bylo jedno, zda člověk žije pro rodinu, peníze utrácí za koníčky nebo je utápí v alkoholu a utrácí v hazardu. Tady si byli všichni rovni, museli se spoléhat sami na sebe a když bylo potřeba, pomoci druhým. Horníci takoví byli. Proto těch několik uraňáku založilo v muzeu ve Stráži pod Ralskem expozici věnovanou uranovým dolům, proto vznikla ve sklepě českolipského muzea expozice Těžba uranu na Českolipsku, a také proto vznikl film Uranové legendy, který již brzy bude mít premiéru.

Magdalena Pujmanová a Tomáš Cidlina

▴ NAHORU