Vlastivědný spolek Českolipska

Vyberte si jedno z uvedených písmen.

A B C Č D E F G H CH J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W Z

MAGLIČ, Tomáš

1873 - Plzeň
1938

Generální komerční ředitel Škodových závodů. V roce 1924 koupil panství Nový Berštejn s majetky v Deštné a Obroku.

Literatura
Myšková, Markéta: Rozporuplná osobnost, Dubáček 2019, č. 3, s. 13.

MAHEN, Jiří (vlastním jménem Antonín Vančura)

12. prosince 1882 – Čáslav
22. května 1939 – Brno

básník, spisovatel, redaktor

Jeho životní dráha je spojována na jedné straně s rodnou Čáslaví a posléze s Brnem, kde působil v Lidových novinách, jako dramaturg, profesor konservatoře a ředitel městské knihovny. Jeho otec Antonín (1849–1925) prožil v Čáslavi úpadek své živnosti a odešel na pozvání kazatele Jednoty bratrské (ochranovské) Eugena Schmidta do Dubé, aby mu zde vypomáhal a hlavně byl kolportérem náboženské literatury mezi české i německé věřící. V městečku pobyl 12 let a jeho syn sem jezdil na prázdniny, protože studoval v Čáslavi. Jeden rok byl studentem měšťanské školy v Dubé. Zážitky z pobytu se objevují ve vzpomínkových statích „Knížka o českém charakteru“ a „Mezi Němci“. Druhým okruhem jeho místní inspirace je vztah máchovský, který vyjádřil ve studii Máchovská krajina. Patřil mezi návštěvníky Neumannovy Olšanské vily, publikoval v anarchistických a sociálně demokratických časopisech. Pracoval jako redaktor Lidových novin v Brně a Brněnské Svobody, do roku 1922 působil rovněž jako dramaturg Národního divadla v Brně.

Literatura
Rambousek, Jiří: Jiří Mahen a Českolipsko (Českolipsko literární, sv. 5), Česká Lípa 1982.
Balajka, Bohuš a kol.: Přehledné dějiny literatury I, Praha 1992.
Slovník českých spisovatelů
Vojtíšková, Marie - Vojtíšek, Břetislav - Myšková, Markéta: Dubá a okolí, Dubá 1993, s. 21.
LaS: Český spisovatel Vladislav Vančura… Českolipský deník, roč. 10, 2002, č. 126, s. 11.

MÁCHA, Karel Hynek

16. listopadu 1810 – Praha
6. listopadu 1836 – Litoměřice.

český básník a prozaik, představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie

Proslavil se jak svým životem, tak dílem, jemuž dominuje lyrickoepická skladba Máj (1836), jedna z nejvydávanějších českých knih. Kromě cyklu Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, aj., 1834) a románu Cikáni (1857) je Mácha spjat s Českolipskem právě Májem, neboť děj básně se odehrává v okolí Máchova jezera pod Bezdězem a na Doksku, kam často jezdíval. Inspiraci k básni nalezl Mácha v případu otcovraždy, který se stal v roce 1774 v Dubé a při němž Ignatz Schiffner, jediný syn dubského radního a obchodníka s chmelem Antona Schiffnera, svého otce zabil.

Literatura
Archivní prameny:
Státní okresní archiv Česká Lípa, sbírka Machensia
Zuman, František: Máchova láska k hradům a k vlasti, Bezděz V, 1934, s. 143–148.
Lešehrad, Emanuel: Básník neumírá, Bezděz X, 1948, s. 36–38.
SB: Básníkův pomník před školou v Doksech. Nástup, roč. 11, 1960, č. 10.
-lš-: K. H. Mácha kresličem. Nástup, roč. 11, 1960, č. 35.
Zelinka, T. Č.: Dubský památník Máchova Máje (Zajímavý objev k nesmrtelným veršům velkého básníka). Nástup, roč. 16, 1965, č. 25.
Havlová, Vladislava: Ožije Zlaté návrší? Nástup, roč. 17, 1967, č. 24.
lč: Zajímavosti a historky z Máchova kraje pro čtenáře Nástupu, rekreanty a turisty – Daleká cesta má. Nástup, roč. 17, 1967, č. 28.
Panáček, Josef: Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Liberec 1970.
Českolipsko literární 1974
Znáte svůj okres? Nástup, roč. 26, 1976, č. 21.
LaS: Kultura zblízka i zdaleka. Nástup, roč. 26, 1976, č. 22.
LaS: Kalendář týdne. Nástup, roč. 27, 1977, č. 30.
Vojtíšková, Marie: Eduard Hindl, Českolipsko literární 1981, s. 25–58.
Špecinger, Otakar: Kokořínsko Karla Hynka Máchy, Českolipsko literární 1981, s. 59–68.
Rambousek, Jiří: Dvě máchovské kapitoly, Českolipsko literární 1981, s. 69–108.
Wágner, Jaromír: Máchovské omyly, Českolipsko literární 1984/VI, s. 109–126.
Wágner, Jaromír: Máchovské zastaveníčko, Českolipsko literární 1987/VII, s. 23–55.
Wágner, Jaromír: Přírody slavný chrám, Českolipsko literární 1989/IX, s. 57–75.
Vojtíšková, Marie: Kde vlastně Mácha byl? Nástup, roč. 39, 1989, č. 45.
Panáček, Josef – Wágner, Jaromír: Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Ústí nad Labem 1990 (druhé, přepracované vydání).
LaS: Mácha nezanechal… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 259, s. 11.
LaS: Muzejní výstava Výtvarné inspirace… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 258, s. 10.
Máchovské listování. Sborník z Máchovského sympozia 2010
Lenc, Zdeněk - Panáček, Jaroslav: Kdo byla Jarmila z Máchova Máje? Bezděz 21, 2012, s. 241–256.
Vondra, Roman: Osobnosti české minulosti. Karel Hynek Mácha (1810-1836). Historický obzor, roč. 26, 2015, č. 1-2, s. 41-43.

MALOTÍN, Bohumil

11. května 1927 – Barchůvek u Nového Bydžova
15. září 2000 – Praha

violoncellista, sběratel starých tisků

Od roku 1955 působil v orchestru Smetanova divadla (později Státní opera), od roku 1963 jako koncertní mistr sekce violoncell. Na sklonku 80. let zakoupil zchátralou tvrz ve Volfarticích, kterou opravil a od roku 1991 zde trvale pobýval. Od roku 1991 byl v důchodu, přesto ještě vyučoval na Základní umělecké škole v České Lípě. Už jako student navázal kontakt se Společnosti přátel Lužice a navštěvoval kurzy lužické srbštiny, později se stal aktivním členem Společnosti. Zajímal se o jazyky, kromě lužické srbštiny ovládal např. hebrejštinu. Byl vášnivým sběratelem starých tisků, mj. měl ve své sbírce Pražskou bibli z roku 1488, Kutnohorskou bibli z roku 1489 či Benátskou bibli z roku 1506, dále Mattioliho Herbář nebo Kunvaldský kancionál. Svou vzácnou sbírku věnoval českolipskému muzeu. Bohumil Malotín je pochován ve Volfarticích.

Literatura
Hudebník Malotín by oslavil 80 let, Mladá fronta Dnes, roč. 18, č. 108 ( 10. 5. 2007 ), s. 4.

MALÝ, Vladimír

3. srpna 1957

sportovní potápěč

Člen Klubu potápěčů Česká Lípa a reprezentace ČSSR. V roce 1975 mistrem ČSSR na 50 m rychlostního potápění. Pracuje jako elektrikář v lokomotivním depu v České Lípě.

Literatura
Nástup, roč. 24, 1974, č. 37.
Nástup, roč. 25, 1975, č. 27.
Nástup, roč. 25, 1975, č. 50.

MANN, Josef

19. května 1804 - Jablonné v Podještědí
20. března 1889

česko-německý entomolog, preparátor

Pocházel z Jablonného v Podještědí. Preparátor vídeňského dvorního přírodovědeckého muzea. Znalec motýlů, významné jsou též jeho kresby motýlů. Pro císaře Ferdinanda V. vytvořil na 1600 přírodovědných kreseb.

Literatura
Kalendář kulturně politických výročí 1979 (OKS Česká Lípa)

MANSFELD, František, plk.

23. listopadu 1925 – Bezno u Mladé Boleslavi
24. září 2010 – Česká Lípa

voják, důstojník - výsadkář, legenda výsadkového vojska armády ČR

V letech 1936-1942 studoval na mladoboleslavské reálce a po složení maturitní zkoušky absolvoval v letech 1942-1944 dva ročníky obchodní školy sídlící tamtéž. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje, podílel se na shromažďování zbraní, ukrývání válečných zajatců a zpravodajské činnosti. Byl pronásledován gestapem a musel se skrývat (jeho rodiče byli zatčeni a vězněni v Mladé Boleslavi a Terezíně až do konce války). Jako příslušník domácího odboje se stal v říjnu 1945 frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Po slavnostním vyřazení nastoupil v srpnu 1946 k samopalnému praporu 11 v České Lípě jako velitel ženijní čety. V termínu od 1. 10. 1947 do 15. 3. 1948 absolvoval přeškolovací kurz výsadkového vojska ve Výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem a následně byl dnem 26. 3. 1948 přemístěn k pěšímu praporu 71 (výsadkovému) v Zákupech a 1. 4. 1948 byl ustanoven velitelem jeho 2. roty. Dnem 15. března 1950 se stal náčelníkem štábu nově postaveného výsadkového praporu 65 v Žilině a jako takový absolvoval od září 1950 do března 1951 kurz pro velitele oddílů při Pěchotním učilišti v Bruntále. Po jeho absolvování byl 15. března 1951 ustanoven zástupcem velitele 65. výsadkového praporu v Prešově, ale již 25. října 1951 se stal velitelem 71. výsadkového praporu v Zákupech. Dnem 14. října 1952 byl povolán do akademického zdokonalovacího kurzu vyšších velitelů při Vojenské akademii v Praze a po jeho úspěšném absolvování byl 16. září 1953 ustanoven zástupcem velitele 22. výsadkové brigády v Prešově. Dne 8. října 1954 byl nejdříve pověřen velením 22. výsadkové brigády a dnem 1. listopadu 1954 byl ustanoven jejím velitelem. Tuto zodpovědnou funkci poté zastával až do 11. prosince 1970, tedy takřka neuvěřitelných šestnáct let (v mezidobí absolvoval v době od 1. 10. 1962 do 13. 7. 1963 Vyšší akademický kurz vševojskových velitelů při Vojenské akademii AZ v Brně). V prosinci 1970 odešel od výsadkové brigády a byl zařazen na funkci náčelníka štábu a posléze velitele Vojenského výcvikového prostoru Mimoň, dále vykonával funkce na Hlavním týlu Ministerstva národní obrany a velel Vojenskému újezdu Ralsko. Dne 1. ledna 1985 byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a přeložen do zálohy.
Držitel několika státních vyznamenání: Řád rudé hvězdy, Medaile Za službu vlasti, medaile Za zásluhy o obranu vlasti, odznakem Čs. partyzána, Pamětní medaile 20. výročí osvobození Československa a další. V 70. letech člen ONV Česká Lípa jako poslanec. Legenda výsadkového vojska armády ČR. Zemřel 24. září 2010 po dlouhé a těžké nemoci v nemocnici v České Lípě. Prezident Slovenské republiky Gašparovič povýšil posmrtně plukovníka Mansfelda do první generalské hodnosti.

MANZER, Josef Dionýs

1. listopadu 1808 – Stvolínecké Petrovice
1882 – Litoměřice

skladatel, pedagog

Syn tkalce. Po vystudování přípravného kurzu v Litoměřicích nastoupil na místo učitele v Žandově, po skončení studií jako učitel hlavní školy v Bohosudově. Zde psal pedagogické spisky a začal skládat církevní skladby. Pak se stal profesorem na učitelském ústavu v Litoměřicích. Zde složil řadu světových i církevních písní, sborů a jiných kompozic. Napsal řadu učebnic zpěvu a byl ředitelem kůru v Litoměřicích.

Literatura
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 509–510.

MARAS, Raimund

9. února 1845 – Česká Lípa
4. března 1914 – Mimoň

spisovatel

Studoval na gymnáziu v České Lípě. Studium pro nemoc nedokončil a živil se jako pomocný úředník. Roku 1866 byl kancelistou na správě biskupského statku ve Stvolínkách, téhož roku byl odveden do prusko-rakouské války. V roce 1872 byl úředníkem v cukrovaru v České Lípě. Cajetan Watzel jej přemluvil, aby si dokončil učitelské zkoušky. Dlouho pak působil jako učitel v Častolovicích, jako správce školy v Radči u Žandova a nadučitel v Novinách u Mimoně. Již jako student hrál ochotnické divadlo. Psal divadelní kusy s regionální tematikou, publikoval nespočet povídek, z části v německém nářečí, některé byly zdramatizovány. Psal vlastivědné brožurky (např. Niemes mit dem Roll, 1902), publikoval články v MNEC. Byl členem Německého spolku pro šíření obecně užitečných znalostí v Praze, pro který sesbíral více než 3500 biografických záznamů o českoněmeckých spisovatelích, hudebnících a malířích. Získal literární cenu. Některá svá vyprávění vydal také v Braillově písmu a věnoval Ústavu pro vzdělávání nevidomých ve Vídni.

Literatura
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 685, 695–697, obr. s. 696.
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945 II. Světlik, č. 36, s. 24–26 (citováno dle http://www.kvkli.cz/_data/afm-uploads/Svetlik/svetlik_cislo_36.pdf)
Sekyra, Marek – Simm, Otokar – Cidlina, Tomáš: Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století), Liberec 2015, s. 49–55.

MAREŠ, Jan

1953 – Česká Lípa
2005 – Praha

sklářský výtvarník

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Libenského. Zabýval se designem užitkového skla, zvláště rytinou skleněné plastiky. Vytvořil řadu broušených skleněných skulptur v kombinaci s kovem, a objektů, které vznikly broušením ze skleněného křišťálového bloku. Vyučoval rytí skla na sklářské škole v Pilchucku v USA.

Literatura
Herčík, Karel – Dufek, Jiří – Filip, Pavel: Malíři Mladoboleslavska. Mladá Boleslav, Statutární město Mladá Boleslav, 2007, s. 125, 152.

MAŠTÁLKO, Josef

20. října 1876 – Ohaveč u Jičína
14. října 1950 – Česká Lípa

vlastivědný pracovník

Působil jako školní inspektor. Redigoval časopis Bezděz, vlastivědný pracovník na Českolipsku. Zasvětil život podpoře českého živlu v severním pohraničí a boji za záchranu Lužických Srbů. Dílo: Lužičtí Srbové, Posiluje mě naše pohraničí, České menšiny kraje Českolipského.

Literatura

Archivní prameny:
Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, Pozůstalost Josefa Maštálka.
Kinský, Bohumil: Josef Maštálko, Bezděz VII, 1936, s. 133–134.
Kdy zemřeli…? 1937–1962.
Nevyhoštěný, L.: Pro budoucnost českého národa. Nástup, roč. 27, 1977, č. 25.
LaS: Vícekrát jsem hovořil… Českolipský deník, roč. 8, 2000, č. 240, s. 9.
Smejkal, Ladislav: Hižo v leče 1920 serbske džeči w Českej wital. Sokolske listy. Wokolnik Serbskeho Sokola, roč. 7, 2000, č. 4.
Hoffman, Zdeněk: Malá galerie známých rodáků a někdejších obyvatel Bělé. Bělá pod Bezdězem, Kulturní a společenské středisko, 1998, s. 29.
LaS: Český tisk přivítal… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 246, s. 8.
LaS: Dne 28. února 1926… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 243, s. 11.
LaS: Josef Maštálko… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 241, s. 11
LaS: Josef Maštálko se narodil… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 242, s. 10.
Smejkal, Ladislav: Kdo byl Josef Maštálko. Městské noviny, 2002, č. 22, s. 4.

MATĚJČEK, Zdeněk, Prof. PhDr., CSc.

16. srpna 1922 – Chlumec nad Cidlinou
26. října 2004 – Praha

Světově uznávaný dětský psycholog, autor mnoha studií a knih na téma mateřství a dětská psychologie. Od 70. let 20. století vlastnil chalupu v Tuhani, kde často pobýval.

MATĚJOVIČ, Kamil, Mgr.

15. září 1930 – Běleč u Kladna
12. září 2015 – Dubá

učitel výtvarné výchovy a matematiky, kronikář města Dubé v letech 1978–2015

Absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1953 do roku 1990 působil na dubské základní škole, od roku 1978 píše obecní, později městskou kroniku v Dubé. Ve svých kresbách zachytil pohledy na Dubou a na lidovou architekturu okolních vesnic.

Literatura

Kamil Matějovič: katalog výtvarného díla. Dubá, Podbezdězský spolek intelektuální, poetický a okrašlovací, 2009, 16 s.

MATTAUCH, Anton

19. listopadu 1861 - Doksy
15. října 1956 - Lomnitz (bei Radeberg), Německo

úředník, spisovatel

Byl úředníkem ve spořitelně v Doksech. Napsal dílo Geschichten vom Schaufelnaz. Schwänke in Hirschberger Mundart (Příhody o Šauflnácovi. Šprýmy v dokeském nářečí - 1926 a 1936), ukázka vyšla v Heimatsklänge. Eine Blütenlese deutscher Mundartendichtung aus der Tschechoslowakei Antona Hieronyma Jarische (1935).

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945 VI. Světlik 2011, č. 2, s. 32.
Sekyra, Marek – Simm, Otokar – Cidlina, Tomáš: Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století), Liberec 2015, s. 121–122.

MATTAUCH, Gustav

8. ledna 1846 – Zákupy
3. října 1923

probošt kapituly v Litoměřicích

Dne 25. července 1871 vysvěcen na kněze, v letech 1872–1902 postupně kaplan, farář, děkan a vikář na různých místech v severních Čechách, nejdéle v Chabařovicích. 1903 kanovník katedrální kapituly v Litoměřicích, poradce biskupského chlapeckého semináře, 1904 administrátor v Litoměřicích, od roku 1912 probošt katedrální kapituly v Litoměřicích.

Literatura

Čáňová, Eliška: Slovník představitelů katolické církevní správy v Čechách v letech 1848–1918. Praha, 1995, s. 54.

MAX, Anton

1734 – Hamr na Jezeře
1808 – Sloup v Čechách

řezbář, sochař

Vyučil se truhlářem u svého otce. S pomocí hraběte Hartiga se učil na vídeňské akademii sochařem. Do Sloupu přišel roku 1753, zlákán hrabětem Kinským, který sháněl pro právě založenou zrcadlárnu uměleckého řezbáře, truhláře. Roku 1755 se oženil s vdovou po sochaři Franzi Wernerovi ze Sloupu. Později se Max věnoval i sochařství. Díla: mj. vodotrysk v zahradě sloupského zámku s figurou Tritona, který na svých bedrech drží mohutného delfína, dále kazatelna a oltář kostela v Prysku, oltář Matky Boží v děkanském kostele v Litoměřicích, sochařské práce pro kazatelnu a oltář v Ojvíně, sochy pro kapli v Chomoutech, sochy sv. Ludvíka a sv. Kateřiny a tabernákl pro kostel ve Sloupu. Další jeho práce v kostelích v Krásné Lípě, Falknově, Rumburku a Novém Boru, sochy sv. Jana Nepomuckého v Hamru na Jezeře a na mostě v Pihelu, která byla kolem roku 1969 svévolně zničena.

Literatura

MAX, Emanuel

19. října 1810 – Sloup v Čechách
2. února 1901 – Praha

sochař

Vyučil se malířem skla. 1826 odešel do Prahy do učení ke svému bratru Josefu mladšímu Maxovi, roku 1827 studoval na pražské akademii umění, 1833 student vídeňské akademie. 1838 v Lossově atelieru v Mnichově. Studijní pobyt v Římě do roku 1847. 1848 se oženil, 1849 se usadil v Praze. 1875 obdržel rytířský titul s predikátem „von Wachstein“. Dila: náhrobky v České Lípě, Kamenickém Šenově, Litoměřicích, Liberci, Teplicích, sochy pro kostel sv. Ludmily v Praze, v Týnském chrámě, v Karolinu, v Klárově institutu, socha Radeckého, sochy na Karlově mostě, v univerzitní knihovně aj.

Literatura

Hantschel, Franz: Gabriel Max. Ein Beitrag zur Geschichte der Bürgsteiner Max-Familie, MNEC 11, 1888, s. 118–143.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 540–542.
Künstler-Lexikon XXIV, s. 287.
Smejkal, Ladislav: Českolipsko a Praha. Nástup, roč. 30, 1980, č. 25.

MAX, Josef

16. ledna 1804 – Janov u Nového Boru
17. června 1855 – Praha

sochař

Syn sochaře Josefa Maxe, bratr Emanuela Maxe. Malování se vyučil u Václava Schumanna, s jehož dcerou se oženil roku 1834. V roce 1830 otevřel vlastní ateliér. V letech 1834–1841 podnikal umělecké cesty po Německu a Itálii. Je autorem tří soch na Karlově mostě (sv. Norbert, sv. Václav a sv. Zikmund), dále 25 figur na pomníku císaře Františka I., reliéf Uzdravení starého Tobiáše na budově Klárova slepeckého ústavu, sochy na nádvoří Klementina – student z roku 1648. Pro Stadice zhotovil model pro náhrobek Přemysla Oráče, jeho sochy nalezneme v řadě kostelů a je autorem také mnoha hřbitovních pomníků. Často také spolupracoval s bratrem Emanuelem. Společně vytvořili pomník Josefa I., který stojí v Praze na Smetanově nábřeží nebo pomník maršála Radeckého, ten je nyní v pražském lapidáriu. Na Českolipsku je dochováno několik jeho náhrobků (Kamenický Šenov, Mistrovice, Volfartice).

Literatura

Hantschel, Franz: Gabriel Max. Ein Beitrag zur Geschichte der Bürgsteiner Max-Familie, MNEC 11, 1888, s. 118–143.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 542–544.
Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler XXIV.
Kalendář kulturně politických výročí 1979 (OKS Česká Lípa)
Smejkal, Ladislav: Českolipsko kulturním dějinám našeho národa – 1: Josef Max (16.1.1804 – 17. 6. 1855). Nástup, roč. 29, 1979, č. 4.
Tománek, Břetislav: Sochaři Maxové ze Sloupu v Čechách. Nástup, roč. 38, 1988, č. 27–29.
LaS: Nedávno jsem opět… Českolipský deník, roč. 8, 2000, č. 142, s. 11.

MAX, Josef František

12. prosince 1765 – Sloup v Čechách
7. října 1855 – Sloup v Čechách

sochař, řezbář

Syn Antona Maxe, věnoval se hlavně řezbářství. Roku 1826 vytvořil sádrovou sochu poustevníka pro skalní hrad ve Sloupu. Autor soch pro kostely ve Falknově, Novém Boru, České Kamenici, Sloupu v Čechách a v Litoměřicích. Náhrobek na jeho hrob ve Sloupu zhotovil jeho syn Josef Max mladší.

Literatura
Hantschel, Franz: Gabriel Max. Ein Beitrag zur Geschichte der Bürgsteiner Max-Familie, MNEC 11, 1888, s. 118–143.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 542.
Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler XXIV.

MAYER VON MAYERN, Daniel Josef

14. ledna 1656 – Stráž pod Ralskem
10. dubna 1733 – Praha

arcibiskup pražský v letech 1731–1733

Studoval na jezuitských školách v Jičíně a v Praze, jako kněz působil v Přebuzi u Nejdku a v Hroznětíně u Karlových Varů. V roce 1688 vyslán jako sekretář do Švédska, v roce 1693 jmenován členem metropolitní kapituly v Praze. 3. července 1701 zvolen proboštem kapituly, 17. dubna 1711 jmenován světícím biskupem pražským, 4. listopadu 1731 se stal pražským arcibiskupem.

Literatura
Paudler, Amand: Erzbischof Mayer aus Wartenberg, MNEC 15, 1892, s. 38–42.
Paudler, Amand: Erzbischof Mayer aus Wartenberg, MNEC 16, 1893, s. 147–148.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 578–580.
Feistner, Wilhelm: Geschichte der Stadt Wartenberg (von 1283-1926). Reichenberg, 1927, s. 230–231.

MAYER, Anton, ThDr. (řeholním jménem Salesius)

28. května 1816 – Svor
19. listopadu 1876

profesor teologie a rektor pražské univerzity, opat cisterciáckého kláštera v Oseku

Od 1828 v Praze, vystudoval gymnázium a filozofii na univerzitě. 23. září 1836 vstoupil do cisterciáckého řádu, snad 28. září 1839 složil věčné řeholní sliby. Teologii vystudoval v biskupském semináři v Litoměřicích, 29. června 1841 byl vysvěcen na kněze. V roce 1844 získal titul ThDr., krátce působil jako kustod knihovny, od roku 1844 jako učitel na domácím teologickém učilišti v Oseku. V roce 1850 suplující profesor teologie na universitě v Praze, 1852 opatský a vikariátní sekretář. V roce 1854 profesor biblického studia na teologické fakultě v Olomouci, 1856 profesor morální teologie na univerzitě v Praze, v roce 1874 rektor pražské univerzity. 20. května 1875 byl zvolen 40. opatem cisterciáckého kláštera v Oseku. Dále působil jako konsistoriální rada litoměřického biskupství, vizitátor ženských klášterů v Lužici, asistent vizitátora a generálního vikáře rakousko-uherské řádové provincie. Účastnil se jednání 1. vatikánského koncilu. Byl velkým znalcem orientálních jazyků, rozšířil klášterní knihovnu, renovoval kostel a část opatství.

Literatura

Archivní prameny:
Národní archiv, APA-BK, inv. č. 14, 16, 18, 19.
Album Ossecense, oder Verzeichniss der Mitglieder des Cistercienser-Stiftes Osseg von Jahre 1645–1896.
Lahmer, R.: Ehrenhalle von Nördböhmen: Cistercienserabt Dr. Salesius Anton Mayer, s. 28–29.
Čáňová, Eliška: Slovník představitelů katolické církevní správy v Čechách v letech 1848–1918. Praha, 1995, s. 54–55.
Buben, Milan M.: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. II. díl/2. svazek. Mnišské řády. Praha, Libri, 2004, s. 222-223, 229.

MAZANEC, Jiří Filip

1. května 1637 - Nový Bor
11. ledna 1684 - Praha

dvorní malíř v Praze

Malířství se učil ve svém rodišti, pak v Praze. Mistrem se stal v roce 1662. Vymaloval mj. v letech 1674–1679 cyklus 13 obrazů v letohrádku Hvězda (dnes nezvěstných). Od něj četné oltářní obrazy.

Literatura
Toman, Prokop: Nový slovník čs. výtvarných umělců II, 3. vydání, Praha 1947–1950, s. 122.

MEČÍŘ, Jan, JUDr.

11. prosince 1921 – Stará Paka
22. září 2010 - Česká Lípa

právník, výzkumný pracovník

Brzy po Janově narození se rodina přestěhovala do České Lípy. Jan zde vychodil českou obecnou školu a studoval na nově zřízeném státním reformním reálném gymnáziu. Po připojení pohraničí k říši musela rodina Českou Lípu opustit, útočiště našla v Nové Pace a později v nedalekém Roškopově. Jan dokončil studia s vyznamenáním na gymnáziu v Nové Pace. Brzy po absolutoriu byl nuceně nasazen u rakouské firmy Ernst Heiken Flugzeugwerke Wien-Schwechat. Zhruba po roce dosáhl přeřazení na práci v Česku. Po osvobození se Mečíř přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou dokončil při zaměstnání v roce 1950 doktorátem práv. Přes dosažené vzdělání pracoval jako výpravčí a dispečer železniční stanice v Děčíně. Byl přeložen do České Lípy a zde 7. září 1954 na aktivu dispečerů zatčen Státní bezpečností. Sám ke svému zatčení později uvedl: „Údajně jsem měl na 1. máje vyhodit most přes Labe v Děčíně, když po něm půjde průvod dětí.“ Vyšetřování i soud absolvoval v Litoměřicích, přelíčení proběhlo ve dnech 15. a 16. března 1955. JUDr. Jan Mečíř byl v rámci pětičlenné skupiny drážních zaměstnanců za trestný čin velezrady a vyzvědačství odsouzen k 16 letům těžkého žaláře, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let a k doživotnímu zákazu činnosti v dopravě. Během svého věznění prošel pan Mečíř několika věznicemi a tábory nucených prací, mj. táborem Nikolaj a šachtou Eduard na Jáchymovsku. V červnu 1956 se domohl obnovy trestního řízení, a aniž by mu byl rozsudek zrušen, 20. prosince 1956 byl nečekaně propuštěn na svobodu. Zrušení rozsudku se přitom domohl až o měsíc později – 20. ledna 1957. Postupně došlo i k propuštění zbývajících členů skupiny. Díky osvobozujícímu rozsudku mohl JUDr. Jan Mečíř nastoupit opět na dráhu, ovšem pouze jako výhybkář. Časem díky pomoci přátel zastával i pozici komandanta provozu a výpravčího. V roce 1958 se mu narodil jediný syn Jan, který vystudoval strojní inženýrství a v současnosti je starostou obce Stružnice. Jan Mečíř se s rodinou usadil v České Lípě, kde si postavil dům. Věnoval se i svým celoživotním koníčkům, mezi které patří esperanto, filatelistika, numismatika, turistika a další. Po roce 1989 byl ještě na několik let povolán na ředitelství drah, kde pracoval jako výzkumný pracovník. Přes vysoký věk byl JUDr. Měčíř stále aktivní, jako předseda se účastnil pravidelných schůzek filatelistů i numismatiků, byl členem pobočky Konfederace politických vězňů v České Lípě a v neposlední řadě byl místopředsedou rady starších Církve československé husitské.

Literatura

Smejkal, Ladislav: Z historického kalendáře, Městské noviny 2010, č. 19 (5. 11. 2010), s. 4.
http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/914?locale=sk_SK (citováno ke dni 10. 12. 2013)

MEIER, Emil

22. listopadu 1877 – Teplice
?

sochař, malíř, umělecký řemeslník

Znám zejména výrobou keramiky. V letech 1944 až 1946 bydlel v Berkově ulici čp. 555 v České Lípě, domovsky příslušný byl však do III. vídeňského okresu. Jeho manželka byla Johanna Meier-Michel.

Literatura
Archivní prameny:
Státní okresní archiv Česká Lípa, Městský národní výbor, zprávy o pověstech
Künstler-Lexikon XXIV, s. 469.

MEIEROVÁ-MICHELOVÁ, Johanna Aloisia

21. června 1876 – Česká Lípa-Stará Lípa
16. dubna 1945 - Česká Lípa

sochařka, medailérka, umělecká řemeslnice

Původně pracovala jako vychovatelka-pěstounka. Studovala v atelieru Eugenie Hauptmannové-Sommerové, na vídeňské uměleckoprůmyslové škole studovala kresbu a sochařství. Specializovala se na plakety a medaile. V roce 1904 získala čestné uznání. V roce 1915 se provdala za Emila Meiera, měli společný ateliér. Zhotovila mj. bustu H. Wedricha a desku pro Paudlerův pomník v České Lípě.

Literatura

Hantschel, Franz: Zwei Leipaer Künstlerinnen, MNEC 31, 1908, s. 38–39.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 545–546.
Künstler-Lexikon XXIV, s. 469.
LaS: Talentovaná dívka Johanna Michelová. Českolipský deník, roč. 10, 2002, č. 285, s. 16.
Buchner, Ingeborg: Die Bildhauerin Johanna Meier-Michel. Leipaer Heimatbrief, 2015, č. 228, s. 31–32.

MEIßNER, Matthaeus

10. září 1543 – Jablonné v Podještědí
po r. 1600

učitel, ředitel školy, básník, spisovatel

Od roku 1560 se vzdělával v Praze, roku 1564 se stal bakalářem pražské univerzity. Po cestě po Slezsku a Sasku působil od roku 1566 jako ředitel školy v Chomutově, později byl i městský rada. Po roce 1591 žil v Mostě. K jeho četnému, většinou rukopisnému literárnímu dílu patří rozsáhlé historické materiály, které se staly základem pro jeho dějepisné studie a dramatické básně.

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945. XII. Světlik 2012, č. 4, s. 30.

MELL, Camillo, Maxmillian, Dr.

4. dubna 1878 - Salcburk, Rakousko
28. října 1965 - Grieskirchen, Rakousko

pedagog, přírodovědec

Profesor, člen výboru českolipského Wedrichova muzea, odborník na brouky, preparátor. V letech 1907–1942 působil na Státní reálné škole a německém gymnáziu v České Lípě. Věnoval se přírodovědě, tvorbě entomologické a geologické sbírky a herbářů. Jeho herbář sloužil k výuce na Univerzitě Karlově. Autor knihy: Der Käfersammler: praktische Anleitung zum Fang und zur Präparation der Käfer (1929, německy, Johann Künstner, Künstners Hilfsbuechlein für Schüler, Heft 33 (a), Böhm. Leipa, 57 stran). Po válce od roku 1949 žil v Rakousku v Grieskirchen - Horní Rakousy.

Literatura
Archivní prameny:
SOkA Česká Lípa, AM Česká Lípa, k. 1081, inv.č. 3218.
LHB, Nr. 3, 1949, s.16
Benda Martin: Neznámý vlastivědec Camillo Mell, Bezděz 26, 2017, s. 247–254.

MELTZER, Karl

1842 – Skalice u České Lípy
21. prosince 1906 – Skalice u České Lípy

sklářský podnikatel, zakladatel firmy uměleckého malířství skla, člen klubu MNEC.

V roce 1888 zřídil firmu Karl Meltzer&Co. pro uměleckou malbu na skle a výrobu vitráží. Vzorkovna v Okrouhlé v podobě gotické kaple sloužila současně jako výstavní síň. Maloval hlavně okenní skla pro kostely a kaple.

Literatura

Totenschau. Am 21. Dezember 1906 starb in Langenau bei Haida …, MNEC 30, 1907, s. 245.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 564.
Paudler, A.: Die Kirchenfenster-Glasmaleri in Langenau, MNEC 12, 1889, s. 152-156

MELZER, Anton

1773 - Česká Lípa
1848 - Česká Lípa

básník

Psal přírodní lyriku. Ve svých básních vylíčil také svou záchranu při velkém požáru České Lípy v roce 1820. S Melzerovým dílem seznámil českolipskou veřejnost gymnaziální učitel Tragl.

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945. I. Světlík, č.1, 2010, s. 35.

MELZER, Anton

1799 – Sloup v Čechách
?

sochař

Učil se u Josefa Maxe staršího. Roku 1820 odešel do Prahy, kde navštěvoval akademii. Dlouhou dobu pracoval v ateliéru Václava Prachnera.

Literatura
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 544.

MELZER, Julius

21. února 1823 – Sloup v Čechách
8. listopadu 1853 – Řím, Itálie

sochař, malíř

Od roku 1835 se učil u sochaře Josefa Maxe staršího a posléze i Josefa Maxe mladšího. Vzdělání završil studiem na pražské umělecké akademii. Od roku 1849 byl v Itálii, 24. května 1850 získal stipendium v Římě. Jeho díla jsou v kostelech ve Sloupu v Čechách (reliéf Krista a Magdaleny) a v Karlových Varech.

Literatura
Müller, Rudolf: Künstler der Neuzeit Böhmens V, MVGDB 15, 1876–1877, s. 94, 108.
Müller, Rudolf: Künstler der Neuzeit Böhmens XII, MVGDB 25, 1886–1887, s. 346–380.
Müller, Rudolf: Künstler der Neuzeit Böhmens XII (Schluss), MVGDB 26, 1887–1888, s. 198–213.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 544.
Künstler-Lexikon XXIV, s. 373.

MIEKE, Oskar

16. ledna 1894 – Kamenický Šenov
13. února 1975 – Arnstadt, Německo

sklář, komunistický politik

Významně se projevil při holanské slavnosti 1938, slavnosti sbratření národů. Byl v protifašistickém odboji a v roce 1939 emigroval ilegálně přes Polsko do Sovětského svazu. V roce 1946 se vrátil na Kamenickošenovsko a organizoval odchod německých antifašistů do Německa.

Literatura
Literatura:
A. P.: Významné jubileum. Nástup, roč. 24, 1974, č. 5.
(čch): In memoriam Oskara Miekeho. Nástup, roč. 25, 1975, č. 12.

MICHEL, Franz

?
17. ledna 1806 – Česká Lípa

První kartounkářský podnikatel v České Lípě. Oprávnění ke zřízení kartounky získal v roce 1793 a zaměstnával 104 osob.

Literatura
Česká Lípa - město na Ploučnici, Česká Lípa 2018, s. 162.

MICHEL, Josef

1890 – Česká Lípa
23. března 1963 – Eisleben, Německo

středoškolský učitel, studijní rada, entomolog

V mládí studoval v Praze germanistiku a francouzštinu. Josef Michel působil na obou českolipských vyšších školách jako učitel angličtiny a tělocviku. od mládí byl vášnivým sběratelem motýlů. Svou sbírku započal budovat již jako válečný zajatec v Rusku za první světové války. V lesích Sibiře získal první zajímavé exotické exempláře, dále měl ve sbírce motýly z Panamy, Havaje, Japonska. Celkem posbíral 28 000 kusů!! Jeho sbírka po odsunu byla převezena do Prahy do národního muzea, kde je soubor i po něm pojmenován. V letech 1945–1953 začal opět učit, tentokrát v německém Eislebenu. Po odchodu na odpočinek v roce 1962 měla jeho nová sbírka již opět úctyhodný počet 673 druhů motýlů velkých a skoro 300 kosů motýlů malých. Dále se věnoval výzkumu, určování nových druhů a připravoval vydání knihy, bohužel toto vše zhatila tragická nehoda - uklouzl na schodech na entomologické výstavě v německém městě Halle 19. března 1963 a po několika dnech zemřel.

Literatura
Literatura:
LHB, Juli 1963, s. 14.
https://www.wochenspiegel-web.de/wisl_scms/_wochenspiegel/7439/Sangerhausen/32263/Tiere_ohne_grosse_Lobby_Falter_Faszinierende_Gaukler_der_Luefte.html

MIKAN, Josef Gottfried

3. září 1743 – Česká Lípa
7. srpna 1814 – Praha

přírodovědec, lékař, zakladatel pražské botanické zahrady

Po studiích na českolipském gymnáziu vystudoval ve Vídni medicínu, chemii a botaniku, roku 1769 získal titul doktora. Působil jako ředitel lázní v Teplicích. V roce 1775 se stal profesorem chemie a botaniky na pražské univerzitě, v letech 1784 a 1791 byl děkanem fakulty medicíny, v roce 1799 byl zvolen rektorem university. Zřídil botanickou zahradu a chemickou laboratoř. Stal se poradcem Josefa II. ve věcech hygieny a zdravotnického školství, spoluautorem reforem v soudním lékařství. Pořídil velkou odbornou knihovnu. Autor mnoha odborných děl, mimo jiné Dispensatorium pauperum.

Literatura
Paudler, Amand: Professor Mikan und sein Sohn, MNEC 24, 1901, s. 139–143.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 648–650.
Večerek, Břetislav – Taizich, Josef: Josef G. Mikan. Českolipsko literární, svazek III, 1979, s. 119–153.
Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder II, München 1984, s. 664.
Nástup, roč. 30, 1980, č. 31.
Smejkal, Ladislav: Významné osobnosti v České Lípě – X. – J. G. Mikan, Českolipské noviny, č. 4, únor 1999, s. 7.

MIKEŠ, Bohuslav

17. ledna 1934 – Praha
1. listopadu 2003 - Praha

malíř, grafik, ilustrátor

Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora A. Strnada. Pracoval jako výtvarník v divadle E. F. Buriana, potom pracoval v Československé televizi. Pro nakladatelství Albatros ilustroval knihu R. L. Stevensona Poklad na ostrově (1969). V letech 1969–1971 vytvořil nástěnné malby v restauraci Nebe a v kavárně Split v České Lípě. V roce 1988 se zúčastnil Salonu pražských výtvarných umělců v PKOJF v Praze.

Literatura
Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002. Man-Miž. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall, 2002, s. 287.
König, Petr - Bárta, Milan - Panáček, Jaroslav: Zapomenutý výtvarník Bohuslav Mikeš, Bezděz 23, 2014, s. 335–340.

MIKEŠOVÁ, Alena

sportovec, orientační běh

Členka Jiskry Nový Bor, přebornice ČSR v denním orientačním běhu, bronzová medailistka z mistrovství ČSSR v roce 1982 v denním orientačním běhu v jednotlivcích i ve štafetě. Sestra Jitky Mikešové.

Literatura
Nástup, roč. 32, 1982, č. 50 (16. 12. 1982), s. 6.

MIKEŠOVÁ, Jitka

sportovec, orientační běh

Členka Jiskry Nový Bor. Na mistrovství ČSR přebornice ve štafetě, na mistrovství ČSSR v roce 1982 bronz ve štafetě. Sestra Aleny Mikešové.

Literatura
Nástup, roč. 32, 1982, č. 50 (16. 12. 1982), s. 6.

MIKOVÁ-BENNEWITZOVÁ, Emilie

1834
25. prosince 1906 – Dubá

česká mezzosopranistka, členka Stavovského divadla v Praze

Byla operní pěvkyní s velkým hlasovým rozsahem. Debutovala jako Dona Elvíra v Mozartově Donu Juanovi ve Stavovském divadle (1858) a stala se v letech 1858–1862 jednou z nejplatnějších sil souboru. Její manžel Antonín Bennewitz, ředitel pražské konzervatoře a tvůrce české houslové školy, sídlil v Doksech, kde je i pohřben. Emilie Miková byla první představitelkou Milady ve Smetanově Daliboru. Její výkony svou všestrannou propracovaností byly vzorem mladší pěvecké generaci. Zemřela v roce 1906 při vánoční návštěvě přátel v Dubé.

Literatura
Dalibor XXIX, 1907, s. 137.
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938.
Československý hudební slovník II. díl, s. 97.
Vojtíšková, Marie - Vojtíšek, Břetislav - Myšková, Markéta: Dubá a okolí, Dubá 1993, s. 22.

MIKOVEC, Ferdinand Břetislav

23. prosince 1826 – Sloup v Čechách
22. září 1862 – Praha

žurnalista, spisovatel

Studoval české gymnázium v České Lípě. Věnoval se literatuře, žurnalistice. Roku 1860 dal podnět k založení německo-českého literárně-uměleckého spolku Arkadie, jehož se stal předsedou. Tvorba: dramata Záhuba rodu Přemyslovců, Dimitrij Ivanovič, Malebné historické skici z Čech, s K. V. Zappem Starožitnosti a pamětihodnosti české I., II. Pamětní deska na rodném domě ve Sloupu.

Literatura
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 685–686.
Strejček, Ferdinand: O starém studentu českolipském, Bezděz I, 1930, s. 11–16 (2 foto)
Zuman, František: Ferdinand Břetislav Mikovec, spisovatel, archeolog a ochránce památek. (K 110. výročí narození a k odhalení desky na rodném domě.), Bezděz VII, 1936, s. 101–126 (4 foto)
Zuman, František: F. B. Mikovec žákem českolipského gymnasia. (Doplněk k životopisu.), Bezděz VIII, 1937, s. 32.
F. Z. (Zuman, František): F. B. Mikovec v současné kritice, Bezděz VIII, 1937, s. 61.
Zuman, František: F. B. Mikovec mezi Jihoslovany v r. 1848. (K 75. výročí smrti podle Paměti Josefa Václava Friče.), Bezděz VIII, 1937, s. 134–138 (1 foto).
Tater, Miroslav: Velký vlastenec. Nástup, roč. 17, 1966, č. 51.
JK: Ferdinand Břetislav Mikovec. Nástup, roč. 21, 1971, č. 50.
jz: Sloupský rodák. Nástup, roč. 24, 1974, č. 38.
Znáte svůj okres? Nástup, roč. 26, 1976, č. 50.
Smejkal, Ladislav: Kdo to byl F.B. Mikovec? Nástup, roč. 27, 1977, č. 1.
Vojtíšková, Marie: Jaký byl? Na závěr Mikovcovy výstavy v okresním muzeu v České Lípě. Nástup, roč. 27, 1977, č. 9.
Malý literární místopis Československa
Špecinger, Otakar: Ferdinand Břetislav Mikovec. Českolipsko literární, svazek 6, 1984, str. 43–62, 128 (obrazová příloha).
LaS: 6. února 1851… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 32, s. 9.
LaS: Nejvýznamnější zásluhou F. B. Mikovce… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 34, s. 9.
LaS: Dne 23. prosince 1826… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 298, s. 8.
Ludvová, Jitka – Pinkerová, Helena (redd.): Ferdinand Břetislav Mikovec. Pražská Thálie kolem 1850. Praha, Institut umění – Divadelní ústav, 2010, 592 s.

MLÁDKOVÁ, Meda (rozená Marie Sokolová)

8. září 1919 – Zákupy
3. května 2022

historička umění, sběratelka, mecenáška

Její otec byl stárkem v pivovaru v Zákupech. Po druhé světové válce studovala ve Švýcarsku, po komunistickém převratu v roce 1948 se rozhodla v cizině zůstat. Získala doktorát ekonomie, na pařížské Sorbonně vystudovala dějiny umění. Podílela se na vydávání časopisu Současnost, měla první nakladatelství v exilu. Roku 1960 se provdala za JUDr. Jana V. Mládka, ředitele evropského ústavu Mezinárodního měnového Fondu, se kterým vytvořila rozsáhlou sbírku výtvarného umění. Objevila pro svět malíře Františka Kupku, podporovala z exilu slavnou malířskou generaci šedesátých let 20. století. Po manželově smrti v roce 1989 se rozhodla věnovat rozsáhlou sbírku umění věnovat Praze. Iniciovala a ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy nechala upravit objekt někdejších Sovových mlýnů na Kampě na galerii, kde dnes sídlí Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.

Literatura

Koukal, Pavel: Fantastický dar Medy Mládkové. Českolipský deník – SD Magazín, roč. 10, 2002, č. 4, s. 2.
Chum, Jiří: Přežije-li kultura, přežije národ. Mecenáška a galeristka Meda Mládková. Veřejná správa, roč. 25, 2014, č. 25–26, příloha Kultura XXI. století – s. 2–4.

MOHAUPT, Franz

29. srpna 1854 – Jäckelsthal (dnes Údolí, část Frýdlantu) (někde uvedeno 25. srpna)
21. října 1916 – Česká Lípa

hudební pedagog a skladatel

Po absolvování učitelského ústavu v Litoměřicích byl učitelem v Raspenavě, Frýdlantu a ředitelem sirotčince v Praze. Měl velké hudební nadání, hrál na varhany, zpíval (tenor). Pobytu v Praze využil k dalšímu studiu hry na varhany a kompozice. Působil jako učitel a nakonec ředitel měšťanské školy v České Lípě. Z díla: klavírní skladby, orchestrální suita, písně. Sestavil zpěvník Vaterländisches Liederbuch (1910/14).Vyznamenán byl zlatým záslužným křížem a čestnou medailí za 40letou věrnou službu.

Literatura
Haudeck, Johann: Aus meiner Musikmappe, MNEC 23, 1900, s. 196–197.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 507–508.
F. H. (Hantschel, Franz): Totenschau. Am 21. Oktober starb in Leipa ..., MNEC 39, 1916, s. 207–208.
Československý hudební slovník II. díl, s. 107.
Kalendář kulturně politických výročí 1979 (OKS Česká Lípa).
LaS: Kalendář týdne. Nástup, roč. 29, 1979, č. 34.
Hlč: Hudební minulost Českolipska a okolí. František Mohaupt, skladatel na přelomu století. Nástup, roč. 35, 1985, č. 1.
Smejkal, Ladislav: Významné osobnosti v České Lípě. Českolipské noviny, roč. 6, 2000, č. 4, s. 7.
LHB, Weihnachten 1972, Nr. 93, s.12.

MOLL, Leopold, MUDr.

2. března 1877 – Česká Lípa
21. února 1933 – Vídeň, Rakousko

lékař, pediatr, zakladatel Říšského ústavu pro mateřskou a kojeneckou péči ve Vídni-Glanzingu

Jeho otec byl košerovým řezníkem v Mlýnské ulici. Vystudoval státní gymnázium v České Lípě a pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Po ukončení nastoupil na dětskou kliniku německé části Karlovy univerzity a stal se žákem profesora Epsteina. V roce 1910 přesídlil do Vídně. Působil jako dvorní rada a profesor v Říšském ústředním ústavu pro mateřskou a kojeneckou péči ve Vídni-Glanzingu, který založil a vybudoval.

Literatura
Schober, Karl: Totenschau, MNEC 56, 1933, s. 25.
Hofrat Prof. Dr. Leopold Moll, MNEC 60, 1937, s. 87.
Wiener medizinische Wochenschrift 83, 1933, s. 294.
Wininger, S.: Grosse Jüd. National-Biographie 7.
Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Ländern II. München-Wien, 1984, s. 688.
Fischer: Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte 2.

MÖLLER, Jost

zhořelecký městský tesař

Českolipská městská rada si jej v roce 1520 pozvala, aby po požáru farního kostela sv. Petra a Pavla v České Lípě v roce 1515 „postavil špici na farní věži“.

Literatura
Literatura:
Sauppe: Aus den Görlitzer Briefbüchern 1517–1520, MNEC 31, 1908, s. 208–210.
Panáček, Jaroslav: Zaniklé památky ve farním kostele sv. Petra a Pavla v České Lípě, Bezděz 19, 2010, s. 42

MÖNCH, Paul

doložen 1588–1629

zvonař v České Lípě

V roce 1597 přeléval v parkánu hradeb v Lípě prasklý zvon dobranovského kostela. S Urbanem Schoberem roku 1599 odlili zvon do farního kostela v Chomutově a téhož roku i menší zvon do kostela sv. Barbory u Zahrádek. Do zvonice u kostela sv. Barbory přibyl v následujícím roce pravděpodobně i větší zvon, vedle něhož uzavřeli zvonaři Urban Schober a Paul Mönnich téhož roku také smlouvu s procesím v Kvítkově o dodání zvonu o váze 6 Ct. (tj. 336 kg) pro tamní kostel. V České Lípě odlil Paul Mönch ještě v roce 1601 zvon do kostela sv. Ducha a sv. Hrobu v Liběchově, ale těsně poté asi i s Urbanem Schoberem přesídlil do Loun. Z roku 1601 odtud již pochází zvon obou jmenovaných zvonařů v Přečaplech u Chomutova a poté následují zvony Paula Möncha roku 1608 pro Chotěšov, 1609 pro Třebívlice, 1613 pro kostel sv. Materny v Ústí nad Labem, 1616 pro Horu Svaté Kateřiny, 1618 pro Měcholupy, 1626 Mory a snad i v roce 1629 pro Jirkov.

Literatura
Panáček, Jaroslav: Zvonaři a zvony v České Lípě a okolí, Bezděz 22, 2013, s. 54–55.

MONNOT, Jean Claude

26. září 1655 - Dorcham, Burgundsko, Francie
po 1727 - Praha

malíř činný v letech 1678–1727 v Praze

R. 1692 nabyl měšťanského práva v Praze, roku 1695 zde koupil dům. Pro kostel Panny Marie v České Lípě maloval v roce 1713 obraz s výjevem moru v České Lípě v roce 1680, umístěný na tzv. morovém oltáři. V České Lípě je od něj ještě obraz sv. Augustina z roku 1707 na hlavním oltáři klášterní baziliky.

Literatura
Toman, Prokop: Nový slovník čs. výtvarných umělců II, 3. vydání, Praha 1947–1950, s. 151.
Panáček, Jaroslav: Historické mapy, plány a veduty České Lípy, Česká Lípa 2008, s. 10.

MRKVIČKA, Jan Václav

23. dubna 1856 – Vidim
16. května 1938 – Praha

akademický malíř, kreslíř, ilustrátor a básník

Člen českého muzejního spolku v České Lípě. Čtyřicet let, od roku 1881, působil v Bulharsku, kde mj. založil Uměleckou akademii.

Literatura
Kinský, Bohumil: Prof. J. V. Mrkvička, akademický malíř, Bezděz III, 1932, s. 15–19, 3 foto.
Redakce: Vynikající malíř mistr Jan V. Mrkvička, Bezděz VII, 1936, s. 99.
Zuman, František: Pocta mistru Mrkvičkovi, Bezděz VII, 1936, s. 163.
F. Z. (Zuman, František): Mistru J. V. Mrkvičkovi, Bezděz VIII, 1937, s. 30.
F. Z. (Zuman, František): Devadesáté druhé výročí narození malíře Jana V. Mrkvičky, Bezděz X, 1948, s. 185–186.
Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, 25, s. 209.
Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler des XX. Jhds. III, s. 432.
LaS: Přátelství českolipským Čechům… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 171, s. 9.
red: Muzeum představilo odkazy na „bulharského“ umělce od Dubé. Českolipský deník, roč. 21, 2013, č. 96, s. 3.

MÜHLSTEINOVÁ, Berta

30. července 1841 – Velvary
24. srpna 1887 – Praha

česká spisovatelka

Profesní zaměření projektanta silnic přivedlo jejího otce Leonarda Mühlsteina do severních Čech. Berta Mühlsteinová byla dcerou z jeho prvního manželství. Roku 1852 byl přeložen do České Lípy. Mühlsteinovi bydleli v Dlouhé ulici č. 87 až do roku 1864. Berta chodila do českolipské školy jen jeden rok, po dokončení školní docházky ji rodiče poslali pro její tělesnou vadu a celkovou slabost do ústavu v Praze, aby se tam léčila a přiměřeně vzdělávala. Zde se setkala s Karolinou Světlou a její sestrou Žofií Podlipskou, které na ni měly velký vliv. Roku 1857 s vrátila do České Lípy. Roku 1862 zde začala česky psát povídky a verše. Ve vlastenecky české spisovatelské práci pokračovala i po přestěhování do Prahy. Vydala několik knih povídek a básní a řada skladatelů složila písně a sbory na slova jejích básní. Pobyt v České Lípě v letech 1852–1864 nalezl ozvěnu v jejím díle.

Literatura
Sobíšek, Emanuel: Literární počátky Berty Mühlsteinové, Bezděz IV, 1933, s. 148–156.
Špecinger, Otakar: Berta Mühlsteinová. Českolipsko literární, svazek III, 1979, s. 83–117, 154 (obrazová příloha).
Nástup, roč. 30, 1980, č. 37.
Vojtíšková, Marie: Rehabilitace Berty Mühlsteinové. Nástup, roč. 34, 1984, č. 29.
Kulturní zpravodaj 1991 – červenec–srpen (Českolipsko)
LaS: Zájem o studium osobnosti a díla… Českolipský deník, roč. 9, 2001, č. 175, s. 8.
Československý hudební slovník II. díl, s. 127.

MÜLLER, Erhard

22. června 1908 - Zahrádky u České Lípy
1. ledna 1992 - Heibad Heiligenstadt, Německo

jazykovědec, toponomastik, spisovatel

Narodil se v Zahrádkách u České Lípy, rodina se ale brzy odstěhovala do Podhůří (Harty) u Vrchlabí. Müller vystudoval germanistiku a slavistiku na univerzitě v Praze, jeho zájmem byla onomastika a zejména pak toponomastika. Za války měl jako pacifista potíže s gestapem, v roce 1944 byl poslán na východní frontu, kde byl i zraněn. Po skončení války a návratu z anglického zajetí byl odsunut do Durynska. Žil v Keile a posleze v Heilingenstadtu. Na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku se stal spolupracovníkem onomastické skupiny. Byl také členem Národního komitétu slavistů NDR. Napsal vyprávění a romány Am Südhang der Sudeten (1942) a Das Haus am Berg (1958), Die grosse Stadt (1966). Na přelomu 30. a 40. let vydal stěžejní práce o místních názvech v Krkonoších a Podkrkonoší, např. Die Orstnamen des Bezirkes Hohenelbe. Posmrtně vyšlo dílo Aus dem Riesengebirge. Erzählungen (1995). Překládal z češtiny, např. díla J. A. Komenského a Boženy Němcové.

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945 VII. Světlik 2011, č. 3, s. 31.
Sekyra, Marek – Simm, Otokar – Cidlina, Tomáš: Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století), Liberec 2015, s. 143–146.

MÜLLER, Franz Josef

1805 - Kamenický Šenov
1885

malíř skla, učitel

Vyučil se malířem skla ve Falknově u Antona Endlera a studoval také dva roky na malířské akademii v Praze. Po studiích ho zprvu zaměstnal Alois Endler v Polevsku, později se Müller přestěhoval do Kamenického Šenova a zařídil si vlastní malírnu květinových, ovocných a ornamentílních dekorů pro Ameriku, Orient, Itálii a Anglii. Své práce nesignoval, i když měly vysokou uměleckou hodnotu. Učil na nedělní škole kreslení. Byl přítelem Friedricha Egermanna, pro kterého také pracoval. Jeho žákem byl profesor Josef Dvořáček.

Literatura
Langhamer, Antonín: Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově 1856–2002, Kamenický Šenov 2002, s. 9.

MÜLLER, Raimund

3. ledna 1873 - Zákupy
11. prosince 1916 - Vídeň, Rakousko

učitel, filosof, básník

Získal doktorát filozofie, učil v Bielitz a Děčíně, kde uveřejňoval ve výročních zprávách odborná pojednání Die Zahl Drei in Sage, Dichtung und Kunst. Eine philosophische Studie (1903) a Antonius Philosophus – ein Protektor der Christen? Eine Einführung in die Selbstgespräche Mark Aurels (1904). Roku 1902 publikoval v Brně přednášku Tod als Erzieher. Kromě dalších fejetonů v časopisech vydal též sbírku básní Lieder des Waldballasts (1900) nebo dramatickou báseň v pěti dějstvích z roku 1916 Der weisse Stein

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945 VI. Světlik 2011, č. 2, s. 31.
Sekyra, Marek – Simm, Otokar – Cidlina, Tomáš: Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století), Liberec 2015, s. 104–105.

MÜNNICH, Franz

8. prosince 1907 - Česká Lípa
?

spisovatel

Začal publikovat až po druhé světové válce v Německu (Dolní Sasko). Napsal cestopisy Der geheimnisvolle Strom (Stanleys Kongofahrt) (1949), Ein Motorfahrrad fährt nach Afrika (1951), Zwei auf Großfahrt (20000-km-Radfernfahrt durch Mittel-, West- u. Südeuropa u. Nordafrika) (1953).

Literatura
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945. VII, Světlík 2011, č. 3, s. 32.

MÜNZBERGER, Josef

11. května 1848 – Horní Libchava
1. ledna 1931 - Česká Lípa

profesor reálky, spisovatel

Studoval na gymnáziu v České Lípě, poté na univerzitě v Praze. Po studiích se vrátil do České Lípy, kde učil jako suplent, od roku 1873 jako definitivní profesor dějepisu na vyšší reálné škole. Ve výročních zprávách školy publikoval v letech 1880 a 1885 články „Aus dem Leipaer Stadtarchive“, roku 1888 „Die ersten 25 Jahre der B. Leipaer Oberrealschule“. Stal se školním radou, zakládajícím členem Excursions-Clubu, přispíval do MNEC. Samostatně vydal brožury : Der Leipaer Gesang- und Musikverein, Leipa 1886; Das Denkmal der gefallenen Vaterlandsverteidiger in B. Leipa, Leipa 1898. Spolupracoval na Hantschelově Heimatkunde, kam zpracoval oddíl Pověsti.

Literatura
Paudler, Amand: Unsere Lyriker, MNEC 21, 1898, s. 9.
Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes Böhmisch Leipa. Böhmisch Leipa, 1911, s. 686–687.
K. Sch. (Schober, Karl): Zwei unvergeßliche Tote, MNEC 54, 1931, s. 1–3.
Sekyra, Marek: Dialekt a německá literatura z Českolipska do r. 1945. IV, Světlík 2010, č. 4, s. 27.
Sekyra, Marek – Simm, Otokar – Cidlina, Tomáš: Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století), Liberec 2015, s. 161–164.

MYLLNER Z MILHAUZU, Jan

humanisticky vzdělaný majitel panství Mimoň v letech 1601–1620

Jan Myllner se stal již okolo roku 1590 královským radou a sekretářem české kanceláře a byl v roce 1594 přijat do rytířského stavu království Českého. V roce 1601 koupil panství Mimoň, kde přestavěl zámek do renesanční podoby. Bratři Petr a Jan Myllnerové z Milhauzu byli významnými účastníky stavovského povstání. Jan Myllner se zúčastnil 23. května 1618 pražské defenestrace a byl 27. srpna téhož roku členem deputace stavů Českého království k Fridrichu Falckému po jeho zvolení českým králem. Petr Myllner z Milhauzu byl zpočátku císařským radou nad apelacemi, ale jako člen Jednoty bratrské později přešel k opozici a stal se dokonce místokancléřem české dvorské kanceláře Fridricha Falckého a jedním z členů stavovského direktoria. Bratři Petr a Jan byli odsouzeni k trestu smrti, avšak pouze v nepřítomnosti, neboť se všem třem bratrům podařilo v roce 1620 uprchnout z Čech a trestu tak uniknout.

Literatura
Müldner, Josef: Jan Myllner z Milhauzu – Dopisy a činnost úřední, Díl I. a II., Praha 1934.
Müldner, Josef: Mimoň pod panstvím Jana Myllnera z Milhauzu, Bezděz V, 1934, s. 52–68, 3 foto.
Müldner, Josef: Konfiskace statku mimoňského a rodu Myllnerů z Milhauzu po Bílé hoře, Bezděz VI, 1935, s. 65–80.
Panáček, Jaroslav: Středověká Mimoň a okolí, In: Kolektiv autorů, Mimoň v zrcadle staletí, Mimoň 2012, s. 141–142.

▴ NAHORU